Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Paralympijský magazín

Bravo, monsieur Poli!

Když myslíme na Mont Ventoux, vzpomeneme si na souboj Marca Pantaniho s Lancem Armstrongem v roce 2000. Usmějeme se při vzpomínce na běh Chrise Frooma o šestnáct let později. Starší generace si vybaví úmrtí Toma Simpsona na Tour 1967. Zapomenout bychom ale neměli ani na Erose Poliho. Jeho triumf v etapě vedoucí přes Mont Ventoux byl jedním z nejpřekvapivějších v historii "Staré dámy".

Eros Poli stoupá na Mont Ventoux
zdroj: letour.fr

Předcházela mu jedna z největších sportovních tragédií v italské historii. Je hodinu po půlnoci 18. července 1994 a Roberto Baggio právě vysoko překopává v penaltovém rozstřelu brazilskou branku. Itálie pláče: finále světového šampionátu je ztraceno. U televize to sleduje celá země, výjimkou nejsou ani cyklisté z týmu Mercatone Uno.

"Ráno jsme měli všichni špatnou náladu," vzpomínal po letech Eros Poli. Ke všemu bylo hrozné horko a nefungovala klimatizace, někteří z týmu dokonce spali na terase. Ráno jsem sešel dolů na snídani a místo nohou jsem měl balvany. Do hlavy se mi nevím proč dostala písnička Jamese Browna "I Feel Good", ale říkal jsem si: 'No to teda určitě ne,'" dodal.

Nic tak nenasvědčovalo tomu, že by se Poli měl v následujících hodinách zařadit mezi etapové vítěze na Tour de France. Vždyť i původní plán zněl úplně jinak. Poli měl využít svých impozantních 197 centimetrů a rozjíždět sprinty pro Maria Cipolliniho. Jenže "Cipo" na Tour po pádu vůbec nebyl a jeho náhradník Silvio Martinello díru do světa neudělal.

Poli se tak mohl cítit poněkud bezprizorně, rozhodl se zkoušet štěstí v únicích. Dvakrát mu to však již nevyšlo a stěží by se našel někdo, kdo by si vsadil na to, že s jeho váhou ne moc pod 100 kilogramy a pověstí nejhoršího vrchaře pelotonu by to mělo být v etapě mezi Montpellier a Carpentras jiné. Vždyť cesta vedla přes "Obra z Provence", slavný Mont Ventoux.

Na Ventoux v červencovém parnu

Venku bylo obrovské horko, teploměry ukazovaly ke čtyřiceti stupňům. Italský závodník to ale dokázal obrátit ve svůj prospěch. "V takové dny se pelotonu nechce moc hnát, snaží se jet v klidu a na volnoběh. Možná že se tehdy ale přepočítali," ohlíží se zpět. "Nastoupil jsem a během pár vteřin jsem byl pryč. Ještě se mě chvíli snažili dojet, ale pak mě nechali," říká.

Nechali, a jak. První polovina dne byla po rovině a to cyklistovi Poliho dispozicí nadmíru vyhovovalo. Vždyť ne nadarmo byl na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1984 členem zlatého italského družstva v časovce na 100 kilometrů. Motor měl obrovský a šlapal naplno. Na úpatí hory měl obrovský náskok více než dvaceti minut. Teď ale přišla ta těžká část.

"V hlavě jsem si spočítal, že v Bédoin potřebuju tak dvacet pět minut náskoku, protože budu ztrácet kolem minuty na kilometr," odhalil svou strategii. Jenže na Mont Ventoux, zvlášť v tak horké dny, se stoupá snad ještě hůře než na jiné vrcholy. Kopec je neúprosný a nekonečně dlouhý, což měl Poli brzy poznat z první ruky.

"Bylo to strašné. Jel jsem moc pomalu, poprvé v životě jsem měl na tachometru jednociferná čísla. To byla ta nejhorší chvíle. Napadlo mě, že tady snad umřu. Takhle na Ventoux nikdy nemůžu vyjet. Navzdory všemu jsem se ale snažil vyvarovat se paniky," vzpomíná na úvodní kilometry v knize Ventoux britského novináře Jeremyho Whittlea.

Eros Poli v cíli památné etapy ročníku 1994
zdroj: letour.fr

Televizní záběry z onoho dne ukazují skutečně obrovského Poliho, jak se sklání a naklání nad svým kolem. Bez přilby, se slunečními brýlemi na hlavě, v modrém dresu týmu Mercatone Uno, ramena se mu pohybují ze strany na stranu. Když se dostal do závěrečných pasáží, francouzský komentátor vyslovil slova uznání: "Bravo, monsieur Poli!"

Peloton za ním hnal mnohem rychleji (Marco Pantani nastoupil Miguelu Indurainovi) a Poliho náskok se smrskával, na vrchol ale přesto dojel jako první – a s náskokem čtyř a půl minuty. Do cílového Carpentras to bylo dvaačtyřicet kilometrů, ale italský cyklista mohl napůl slavit: odtud už to bylo jen dolů a po rovině. "Věděl jsem, že mě nechytí," říká dnes.

"Obvykle jsem v horských etapách dojížděl jako poslední, tohle bylo nádherné v tom, že na mě fanoušci čekali v cíli," vzpomíná. Na závěrečné rovince si mohl dovolit i mírně teatrální gesto poděkování právě publiku. "Bylo to spontánní. Jako bych se ocitl v milánské La Scale," vzpomíná na oslavy svého životního triumfu. Před pelotonem zůstal 171 kilometrů.

"Že vyhraju, mi došlo pět kilometrů před cílem. Takže jsem si už mohl zvolnit. Bylo to úžasné, rozbrečel jsem se z toho. Byl jsem obyčejným pomocníkem, ne vítězem. Chtěli jsme na Tour vyhrát etapu, ale kdo by čekal, že to budu já, a ještě takhle. Byl jsem posledním na Giro d’Italia a nyní jsem vyhrál etapu přes Mont Ventoux. Poslouchá se to hezky," říká dosud poslední vítěz etapy, která vedla přes Mont Ventoux, ale nekončila na vrcholu. Kdo bude na letošní Tour de France tím dalším?

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články