Příliš roztříštěná subjektivita

Otázky po proměnách zobrazení individua, samoty a vztahu subjektu ke společnosti si klade výstava Já a oni. Jedinec a společenství v 19. století v Západočeské galerii v Plzni. Anna Kolářová se v recenzi zamýšlí nad tím, jak zprostředkovat takto komplexní téma dnešnímu publiku, které řeší otázku individualismu více než kdy dřív.

Jiří Kaucký, Tři studie rukou, po 1900, Foto: ZČG

Příliš roztříštěná subjektivita

Já a oni. Jedinec a společenství v 19. století je další z řady výstav doprovázejících interdisciplinární Plzeňská sympozia k problematice dějin 19. století. Ta se už od roku 1981 zabývají dějinami (široce pojaté) kultury tohoto období – ke slovu přicházejí jak badatelé a badatelky z oblasti dějin výtvarného umění, literatury a hudby, tak historici a historičky zaměřující se na sociální, hospodářské a intelektuální dějiny, zaznívají ale také příspěvky z oblasti filozofie, etnologie, teatrologie a dalších disciplín.

Přibližně v posledních deseti letech pak kromě vydání sborníku, který patrně ocení spíše odborná veřejnost, vystupují sympozia navenek také výstavou v Západočeské galerii v Plzni, jejíž téma koresponduje s tématem daného sympozia. Z výše načrtnutého mezioborového charakteru vyplývá, že tyto výstavy mají – nebo by měly mít – ambice optikou výtvarného umění poskytnout návštěvníkům a návštěvnicím tematicky vymezený, ale přesto komplexní vhled do fungování společnosti 19. století. Ty se ale současné výstavě nedaří přesvědčivě naplnit.

Podobně jako většina předchozích výstav cyklu je i tato umístěna do výstavní síně „13“. Rozměry a charakter prostoru – nízké stropy, černě natřené zdi, malé místnosti – neumožňují přehledně vystavit větší množství děl a zachytit téma v takové šíři, jak tomu bylo například předminulý rok u výstavy Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960 v podstatně velkorysejším prostoru Masných krámů. Oproti tomu kabinetní atmosféra „třináctky“ klade vyšší nároky na výběrovost a na výpovědní hodnotu jednotlivých vystavených děl, případně na jejich dostatečně přehledné zarámování tematickými celky a výstavními texty.

Původním záměrem výstavy, kterou připravili Eva Bendová a Vít Vlnas spolu s kurátorkou Petrou Kočovou, bylo tematizovat proměnu vnitřního světa umělce. Jak píše Bendová v úvodním textu katalogu, autorský tým téma vyhodnotil v kontextu českého výtvarného umění jako příliš omezené, přistupují proto k umělcovu (umělkyně, nebyly-li autorkami některého z vystavených anonymních děl, zastoupeny nejsou) „já“ dvěma různými způsoby: Jako k subjektu definovanému vztahem ke světu a přírodě, anebo jako k individuu, jež určuje vztah ke společnosti. Prvním směrem se v katalogu ubírá stať Uvnitř sebe. Vnitřní svět moderního jedince i tvůrce Evy Bendové, druhým pak text Víta Vlnase k pomníkům coby reprezentacím jednotlivce ve veřejném prostoru a reakcím společnosti na ně.

V rámci výstavy se však tato, trochu arbitrárně zvolená, dělicí linie – jež sama o sobě není jednoznačně zřetelná a vine se skrz šedé zóny – ztrácí ve změti osmi tematických celků, jejichž vzájemná souvislost je bez pomoci katalogu v některých případech jen stěží postihnutelná. Z úvodního sálu, v němž se proti sobě nachází kapitoly věnované pomníkové tvorbě a autoportrétům, vstupujeme do místnosti s nepříliš sourodým souborem děl Umělec jako součást společenství. V sále po naší levé ruce pak najdeme kapitoly věnované zobrazením partnerského vztahu, tělesných fragmentů a fenoménu bohémského života, v tom po pravé ruce pak poslední dva tematické celky – zarmoucené ženy a poutníky/poustevníky. Rozdělení témat do jednotlivých místností tak mnohdy postrádá logiku. Zatímco obrazy osamělých mužů putujících krajinou vhodně doplňují sedící opuštěné ženy na protější stěně, podobně by mohlo být návštěvníkům a návštěvnicím umožněno sledovat styčné body i rozpory v kapitolách Umělec jako součást společenství a „Já“ a svět: Hranice individuality (zaměřenou naopak na kritický přístup umělců-bohémů ke společnosti). Studie rukou a nohou působí naproti obrazům zamilovaných dvojic matoucím až možná lehce morbidním dojmem, jako rafinovaná forma autoportrétu by ale byly ideálním protějškem k expresivním podobiznám Karla Hlaváčka.

Autor a autorka výstavy se při její tvorbě opírali především o známá jména (Váchal, Brožík, Mánes, Schikaneder, Mařák a další). Snad pro letmou iluzi celoevropského kontextu jsou k některým tématům přiřazena díla nesouvisející s českými zeměmi, zastoupeni jsou např. Karl Köpping, Francisco Goya nebo Honoré Daumier. Karikatury posledně jmenovaného (spolu s výběrem karikatur pomníků) představují výraznější osten politické kritiky, na ostatních dílech je kritika společenských poměrů přítomná spíše implicitně a velmi subtilně. To je do značné míry způsobeno právě zaměřením na „elitní“ uměleckou tvorbu, jejíž nejzazší hranici v expozici představují reklamní plakáty na noviny pro měšťanské vrstvy. Takový výběr neumožňuje vidět zásadní změny, které v průběhu 19. století nastaly ve společenské struktuře, a chybí hlubší tázání se po tom, jakou měrou mohla vztah „já“ ke společnosti a okolnímu světu určovat odlišná životní zkušenost daná příslušností k jiné vrstvě.

Neúplně působí také reflexe postavení daného genderem. Ženám je věnována část Opuštěná, kde podle výstavního textu je žena 19. století „v duchu raně moderního, patriarchálního pojetí veřejného prostoru (…) zatlačena do defenzivy soukromí“. Mírně rovnocenněji, ale v rámci koncepce výstavy stále především jako prostředek umělcova sebevyjádření pak ženy působí v souboru děl věnovaných partnerským vztahům. Na všech třech vystavených plakátech (na Národní listy, Lumíra i deník Bohemia) mají ženské postavy prominentní postavení. Tím by bylo možné snadno doložit, že ještě před koncem 19. století došlo k takové změně společenského klimatu, že alespoň v některých vrstvách byl zájem žen o politiku a veřejné dění nejen trpěn, ale dokonce považován za žádoucí. Tohoto sdělení se ale v textech ani v celkové koncepci výstavy nedočkáme. Ještě úplněji by v tomto ohledu výstava působila, pokud by veřejnosti zprostředkovala také perspektivu žen-umělkyň.

Jinou cestou, jak v omezeném prostoru zvládnout komplikované a široké téma vztahu jedince a společnosti, by bylo rezignovat na nárok na úplnost, hlouběji se ponořit do některé z naznačených uměleckých strategií a nechat se jimi vést celým stoletím. To by – i na základě počáteční dichotomie subjekt/individuum – umožňovaly kapitoly vystavené hned v prvním výstavním sálu. Perspektivu subjektivismu v něm zastupují mimořádně působivé autoportréty Karla Hlaváčka. Nabízelo by se proto například rozšířit o autoportréty dalších autorů a autorek o jiné techniky, a nechat tak publikum nahlédnout proměnu žánru a s ním též společnosti v delším období. Eva Bendová se ostatně tématu autoportrétu věnovala již ve výstavě Kariéra s paletou. Umělec, umění a umělectví v 19. století, která proběhla v témže prostoru o dva roky dříve a má se současnou expozicí množství styčných bodů.

Alois Bubák, Velehory, kolem 1856. Foto: Východočeská galerie v Pardubicích

Individualismus, jak si ho autor a autorka definují, reprezentuje soubor věnovaný pomníkové tvorbě. Na této části výstavy je nejlépe viditelné, že 19. století má co říci i dnešku. Ze školních lavic si ho často pamatujeme jako zaprášenou dobu, z níž vzešly nekritizovatelné modly národního kulturního kánonu a která začala zaplňovat veřejné prostranství pomníky, kolem nichž dnes procházíme bez povšimnutí. I letmý pohled do Vlnasova textu v katalogu nebo na karikatury pomníků z dobového tisku (bohužel jen prostřednictvím smyčky promítané na obrazovce, a tedy bez možnosti důkladného prostudování) nás ujistí, že budování pomníků a jejich výtvarné provedení bylo v té době minimálně podobně vděčným terčem kritiky jako dnes. Samotnou otázku, do jaké míry jsou například vystavené karikatury pomníku Radeckého aplikovatelné i na současný spor o jeho reinstalaci, už výstava ale nepokládá.

Cyklus plzeňských výstav představuje, nejen díky svému propojení se sympoziem, v českých poměrech vcelku ojedinělý projekt propojování dějin výtvarného umění s mnohem širšími dějinami kulturními. Nabízí možnost ukázat 19. století z neobvyklých perspektiv, a přispět tak k lepšímu porozumění této době, a možná dokonce nalezení styčných bodů s dneškem. I proto je ale důležité, aby výstavy z tohoto cyklu přehledně a trpělivě své návštěvníky a návštěvnice celým obdobím provedly a nenechaly je zmateně bloudit v neúplně působící mozaice dílčích témat.

Já a oni. Jedinec a společenství v 19. století / kurátoři: Eva Bendová, Vít Vlnas, Petra Kočová / Západočeská galerie v Plzni – výstavní síň „13“ / Plzeň / 18. 6. – 26. 9. 2021

Foto: Západočeská galerie v Plzni