První nevidomý sportovec, který pokořil slavnou Tour. ‚Snažím se inspirovat ostatní lidi,‘ říká Zmeškal
Tří týdny v sedle tandemového kola, 21 etap, 3 414 kilometrů napříč celou Francií. Ondřej Zmeškal zdolal jako první nevidomý sportovec celou trasu nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Společně s trasérem Markem Peterkou tak zkompletoval další velkou výzvu a ještě pomohl dobré věci. ‚Snažím se inspirovat ostatní lidi. Chci ukázat, že překážky jsou pouze v našich hlavách,‘ vysvětlil Zmeškal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Absolvoval jste triatlonového Ironmana, běžel jste maraton na Velké čínské zdi nebo přeběhl napříč Českou republiku. Jak intenzivně musí špičkový sportovec trénovat před třítýdenní výzvou v podobě kompletní Tour de France?
Trénoval jsem na trenažéru čtyři až šest hodin denně. Samozřejmě každý člověk má jiné dispozice a sportovní historii, takže z tohoto pohledu se to těžko zobecňuje. U mě ale příprava začala zhruba rok předem.
Ondřej Zmeškal
- Narozen 12. ledna 1991, rodák z Nového Telečkova na Třebíčsku.
- Nevidomý sportovec, spisovatel a motivační řečník.
- Od narození nevidí na jedno oko, o zrak přišel ve 20 letech. Následně se začal věnovat naplno sportu.
- Zdolal jeden z nejtěžších maratonů světa na Velké čínské zdi, absolvoval i triatlonového Ironmana.
- V projektu 600 km poslepu přeběhl celou Českou republiku a podobně jako u dalších svých výzev vybral ve veřejné sbírce finanční podporu pro nevidomé děti.
- Stal se prvním nevidomým sportovcem, který zdolal trasu Tour de France.
Takže to zdaleka není jen o těch třech týdnech na francouzských silnicích...
První impulz přišel už loni, kdy jsme se rozhodli do něčeho takového pustit. Společně s trasérem Markem Peterkou jsme začali zjišťovat informace, jaké jsou vůbec možnosti. Pak začala okamžitě příprava, poslední půlrok před Tour už byla velmi intenzivní – nejen z hlediska tréninku, ale i organizačních záležitostí.
Byla Tour dosud vaším nejnáročnějším projektem?
Z hlediska organizace ano. Nikdy by se nám to nepodařilo bez podpory celého týmu a partnerů. Přesuny, přeprava, stravování... to všechno bylo velmi náročné a tahle podpora nám to hodně ulehčila. Není to akce za pár korun, ale také jsme to nejeli jen sami pro sebe. Chtěli jsme především podpořit nevidomé děti a vybrat peníze ve veřejné sbírce projektu Světluška.
Chcete tedy, aby vaše extrémní výzvy měly nějaký přesah.
Důvodů, proč to dělám, je víc. Snažím se inspirovat ostatní lidi, ať už hendikepované nebo zdravé. Chci ukázat, že překážky jsou pouze v našich hlavách a jde o to chtít, udělat něco navíc. Jde to, i když je to náročné.
Druhá rovina je ve zmiňované sbírce, která stále běží. Těmito velkými akcemi chci pomáhat hendikepovaným dětem, protože dobře vím, jaké to je, když člověk přijde o zrak. A že je to o prostředcích i o lidech, které člověk potká a kteří mu pomohou.
Vy jste přišel úplně o zrak ve dvaceti letech. Sportoval jste do takové míry už dřív? Nebo tohle byl nějaký impulz, možná způsob, jak se s novou situací vyrovnat?
Tak to bylo, i když ke sportu jsem měl vždycky blízko. Když jsem přišel o zrak, tak nebyl začátek vůbec jednoduchý – myslel jsem si, že pro mě žádný sport nebude. Zkoušel jsem sporty, které jsou přizpůsobené pro nevidomé a jsou založené na zvukových vjemech. Mám ale sedmdesátiprocentní ztrátu sluchu, takže tohle pro mě nebylo. Tehdy jsem si říkal, že jsem se sportem asi skončil.
Pak mě ale kamarád Lukáš přivedl k běhání a uvědomil jsem si, že k tomu nepotřebuju slyšet, že to jde i bez toho. Vrhnul jsem se na to a zjistil jsem, že to je cesta.
‚Vzdát? V žádném případě‘
Trasu Tour jste logicky projížděli pomaleji než profipeloton, byl vůbec po těch nejdelších etapách čas pořádně zregenerovat? Jak vypadal váš „obyčejný“ den ve Francii?
Kolem páté jsme vstávali a v půl šesté už jsme byli na kole. Záleží na etapě, ale většinou nám zabrala sedm osm hodin. Pak přesun na ubytování, které bylo také různé – někdy jsme se přemísťovali hodinu, někdy i tři. Takže po přesunu jsme se snažili už jen co nejvíc odpočívat.
V poslední etapě Tour završil vítězný hattrick Van Aert, celkové prvenství obhájil Slovinec Pogačar
Číst článek
První čtyři dny jsme jeli ve stejný den jako hlavní závod, vyjížděli jsme brzy ráno. Pak jsme se přehoupli o den před ně, protože jsme spojili časovku s jednou etapou. Jinak bychom se nedostali na Mont Venteux, která byla zavřená už prakticky den předem.
Právě o Mont Venteux se letos hodně mluvilo, v 11. etapě byl na programu poprvé v historii Staré dámy hned dvojitý přejezd přes ikonický vrchol. S tím jste se vypořádali bez problémů?
Ke konci při druhém výšlapu už jsem cítil, že toho mám dost, vysílení tam bylo. Nahoře jsem byl rád, že to máme za sebou. Ale pomohlo mi, že jsem si Mont Venteux už v minulosti vyjel, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Byl po trase nějaký moment, kdy jste uvažoval, že to vzdáte?
Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. I když hory byly samozřejmě těžké, ale i počasí, které nám moc nepřálo. Zejména v Alpách a Pyrenejích byla poměrně zima.
Nejnáročnější etapa byla paradoxně rovinatá, která měřila 220 kilometrů. Bylo hodně větrno, a to když jsme přijeli do cíle, tak jsem si říkal, že další den to bude hodně těžké. Naštěstí se to zase srovnalo. Rozhodně jsem nepřemýšlel o vzdání, to v žádném případě.
Další cíl: paralympiáda
V čem jsou specifika jízdy na tandemovém kole? Je to hodně o komunikaci, o dohodě na tempu, frekvenci šlapání?
S trasérem Markem Peterkou už jezdíme léta, závodíme spolu na Světových pohárech v paratriatlonu. Už víme, jak společně jezdit, v tomhle směru nepotřebujeme tolik komunikovat.
Jako cyklista na Tour závodit nesměl, teď ji legendární vítěz Závodu míru Smolík poprvé navštívil jako divák
Číst článek
Spíš si na trase říkáme, že je třeba za chvilku desetikilometrové stoupání – zkrátka jaký je profil, co nás čeká. Když se jede z kopce dolů, to už člověk pozná, ale o těch delších stoupáních je dobré vědět dopředu.
Na rozdíl od hlavního závodu jste jeli za plného provozu. Byl to velký problém, byli řidiči ohleduplní?
Občas řidiči nejsou moc ohleduplní, neuvědomují si některé situace, ale tak je to asi všude. Když těsně před nás vjede auto, tak to prostě někdy nemusíme ubrzdit.
Pár hodin po absolvování trasy nejslavnějšího cyklistického závodu je to trochu krutá otázka, ale už máte v hlavě nějakou další výzvu?
Nějaké nápady jsou, ale zatím nad tím opravdu nebyl moc čas přemýšlet. Tour de France byl tak velký projekt, že je otázka, co vymyslet dalšího. Jak to tak bývá, člověk chce vždycky větší a větší výzvu.
A co vaše účast na paralympiádě? V triatlonu jste se chtěl kvalifikovat už do Tokia.
Letos se to nepodařilo, protože do toho vpadl covid a kvalifikační závody se pozastavily, takže jsme se nedokázali probojovat. Uvidíme, co přinese čas, ale doufám, že se ještě pokusíme dostat na tu následující paralympiádu za tři roky.
