FOTOREPORTÁŽ: Přeběh Severní stezky za 21 dní

Běž, běž, běž – hlavou duní, žilami proudí, křičí na mě každej den. Běhám od malinka, s nějakejma pauzama skoro celej život.

V Krkonoších, kde jsem se narodil a dělal první kroky, kór v Harrachově, je výběr jasnej. Jseš buď lyžař, nebo skokan. Na běžkách jsem začal a s přestěhováním do Českýho ráje, kde se počítá sníh na délku a ne na vejšku, je lyžování oříšek. Volba byla jasná – běh po suchu. Od atletického oválu, na kterým jsem kroužil od žáků, přes dorostence až juniory mě zachránily přespolní běhy a hlavně vrchy. Mít nějakej cíl, to mě vždycky přitahovalo víc než pípat jak blbec každejch 100 m a držet tempo. Na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou pro to měli celkem pochopení, a tak jsem byl vrchařem. Po odchodu z gymnázia přechodu do kategorie dospěláků dochází ke zlomu – zůstaneš a máš na to být profíkem nebo půjdeš na vejšku, pracovat? I když jsem byl 3 x na MS v běhu do vrchu, volba padla na vejšku a posléze práci. Běh šel do pozadí a později jsem ho nahradil cyklistikou až…

… něco mě přitáhlo zpátky. Co? Nepátral jsem po tom – radost z pohybu, při kterém nepotřebuju nic než vlastní tělo, dát si zabrat, vyběhnout na kopec a mít pocit, že alespoň na chvíli můžu být ptákem, sepjetí s přírodou? Ano to všechno a mnohem víc.

Poznávání dalších a dalších míst – okolo baráku to začalo být malý, vymejšlení novejch cílů, tras, těch vzdálenějších, náročnějších, v létě, v zimě, to je jedno… pořád víc a víc. Prostě tady a teď.

Se sílící a prohlubující láskou k přírodě, jak kdyby mizel závodní duch … není potřeba se někde loktovat, prsit, stačí ten pocit, že se mi běží dobře, že letím a kdyby? Můžu se občas mrknout na Stravu, jestli nejsem úplnej šnek 🙂

Dálková trasa Českem

Kam se vydat v době, která úplně nepřeje odmítačům poslušnosti? Kamarád mě směřuje na webovky dálkovejch tras, kde mě cvrnkne do oka obnovená Hřebenovka, ale pak to rozsekne moje žena Pajky – „tohle bys moh běžet“ – Severní stezka, přechod Český republiky od západu k východu po horách. Téměř 1100km běhu – jasně, to je ono.

Za poslední rok vznikly dvě trasy spojující nejzápadnější a nejvýchodnější bod Česka podél severní hranice: Stezka Českem a Via Czechia.

Přípravy začaly, čekání na počasí a najednou stojím u potoka u kovové plastiky nedaleko od Aše, značící nejzápadnější bod České republiky.

Popsat celou trasu, pocity z ní by bylo jak knížky od Jiráska (Lojzo, promiň) – dlouhý, nezábavný a neúčelný. Každej den jsem ve zkratce popsal na FB, pro ty, kdož maj čas a pochopení pro náhled na svět mýma vidláckýma očima, takže se můžou juknout.

Co vypíchnout – nej místa, zážitky? Je to jako by ses zeptal automobilovýho závodníka, kdy v kariéře nejlíp zařadil dvojku. Každej den, každá minuta je jiná, jedinečná, takže co je víc? Setkání s laněma ve zvláštně podmanivým sluncem zalitým bukovým lese po dešti, přivítání a fandění „Taťko, běž!!! od Pajky, Kilouse a Bíby – mé ženy a synků nebo snad západ slunce na jednom z vrcholků Broumovských stěn sdílený s kámošem Simonem, loučení s kamarádem Tomášem v Chrastavě? Ano, jsou místa, pocity, který se nedaj zapomenout pro jejich všechny tváře – bolestné – několik dnů bolesti kolen, úpal a horoucí noc v Hadince, teplo a bodání v achillovce při seběhu z Králičáku. Ten samý den a jiné dny naprosté euforie – běholet přes vrcholy Šerák a Keprník nebo snad chvíle u Orlí jedle a vzpomínky na mého dědu a Harrachov, kde se cítím opravdu doma. Pro jejich krásu? – louky a pastviny ve Smrčinách, skalní obry v Českém Švýcarsku, Ádru, Teplicích, bukové lesy Lužických a Jizerských hor, divokou živou vodu Štolpišských, Rešovských vodopádů, Divoké Orlice nebo pro jejich pomíjivost, opuštěnost? – Bývalé vesnice, osady, města, doly Krušných hor, odlehlé kouty Rychlebek, Jeseníků, Beskyd.

Čím dál víc jsem se dostával do stavu, při kterým já a vše ostatní jsme jedno – jeden dech, jeden tep, jedna mysl, stejná frekvence – vibrace. Při seběhu z poslední tisícovky v Beskydech jsem si uvědomil, že moje pouť tento den končí a zároveň pokračuje pouť života, že čas je pomíjivý, hodiny jsou jen hranice, který jsme si určili my – lidé. Proběhly mnou snad všechny pocity, tváře lidí, které jsem potkal, jejich úsměvy i ponurost, která z nich vyzařovala. Smál jsem se a brečel v jeden moment, slzy se mi koulely po tvářích… doběhl jsem do cíle – nejvýchodnějšího bodu naší vlasti – krásné, ale zde zase moje cesta začíná …. takže kam příště? 

21 dnů běhu, téměř 1081 km, nastoupáno 32617 metrů

Co Ti to dá – bezmeznou úctu a respekt k přírodě, všem jejím zvířecím i rostlinným dětem, živlům a samozřejmě postavu, jakou by každý chtěl 🙂 lepší je však než do zrcadla podívat se do rozčeřené hladiny jezera 🙂 Jen to obrovské prověření sebe sama v situacích, které se běžně v kanceláři za stolem nedějí, je nenahraditelnou školou. Poznání a setkání se s místy a lidmi.

Co to dá ostatním? Na to se odpovídá hůře – pro někoho můžete být inspirací pro druhého sebemrskačským přinejmenším podivínem. Každé semínko, které zůstane v člověku a třeba se začne hýbat, přijde s láskou do přírody, bude se chovat k sobě a k ostatním hezky – bez předsudků, bez prosazování svého ega, s respektem, úctou, by byla bomba.

Prověřená výbava

Po dokončení běžecké poutě můžu s radostí napsat, že všechny již dříve prověřený materiály dostaly zabrat daleko víc než kdy předtím a já je můžu s klidným svědomím doporučit komukoliv. To, v čem se celej den potíš, uděláš tisíce kroků, musí být maximálně příjemný a použiju i slovo, který nenávidím „funkční“. Po dnes již desítkách let běhání jsem poslední roky v ničem jiným neběhal než v botách Altra. Běžecká speciálka se širokou špičkou, nulovým rozdílem mezi špičkou a patou a supr gripem. Já coby bosochodec už ani užší botu nestrpím.

Oblečení mám vyzkoušený od Sensoru – českýho (moravskýho) výrobce. Dle počasí jsem kombinoval ovečkový věci z merina a na teplý dny coolmax. Bradavky nespálený, vnitřek stehen, podpaždí – všechno cajk. Každej, kdo běhá ví, jakej je to vopruz, když jseš vopruz…

Batohy a vesty se na mě střídaly dle věcí, který jsem potřeboval táhnout s sebou … Montane vesta, 15l vesta batoh z Dekáče a Salomon 22 litrovej běžeckej bágl. Všechno sedlo na jedničku, jen je třeba pohrát si s uspořádáním věcí.

První dny se zdálo, že běžím na přelomu zimy a jara a ne koncem května. Spaní venku a vevnitř šlo ruku v ruce s podporou kamarádů a rodiny, venku jsem byl zachumlanej do lehoučkýho spacáku Koteka II 500 od Sir Joseph a v případě sychravýho počasí ještě ve speciálním nicnevážícím žďáráku, kterej mi spíchli taky u Rakoncajů.

Protože jsem všežravec a odmítač speciálních doplňků, tak to mám na světě jednoduchý. Nutriční specialista by ze mě měl šok, a hlavně z pestré stravy, kterou jsem aplikoval – gulášek, hamburger, svíčková, voda, voda, cola, voda, ovesná kaše a samolitr po doběhu pivko, který se s přibývající vzdáleností lepšilo. Na Moravě je totiž standardem 12 Radegast, která je bohudík hořká :)))

Moje velké díky patří:

• celá Erbenovic rodina
• Simon Muller a Tomáš Berdych za podporu na cestě, přátelství
• Robert Krupička za inspiraci nejen v běhu a spoluběh v Orlických horách
• Přírodě za její pohostinnost, inspiraci, celoživotní školu, přátelství, život
• Altra CZ&SK za opatrování mých noh, díky jejich botkám
• Sensor za obalení mého těla jejich bezvadným sportovním oblečením
• Sir Joseph za dobrý spánek jako v peřince
• … mému dědovi