Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 13)

    PhDr. Jan Břečka, vedoucí Historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně, se věnuje našim moderním dějinám. Zaměřuje se na domácí a zahraniční odboj (1914–1920 a 1939–1945), regionální dějiny měst a obcí za nacistické okupace a po roce 1945. Hojně publikoval o srpnových událostech v Brně v letech 1968 a 1969.

    Nedávno jsem se seznámil s jeho studií Karel Chalupa – životní příběh třetí brněnské oběti ze srpna 1968. Uveřejněna byla ve sborníku Brno v minulosti a dnes, 33/2020, str. 325–342 (vydává Statutární město Brno, Archiv města Brna).

    Podpraporčík Karel Chalupa v roce 1965. Foto Archiv bezpečnostních složek Kanice u Brna

    Příběh jednoho z těch, jehož život byl tragicky přetržen v neblahých, dnes již dávných srpnových dnech, mě zaujal. Myslím, že zajímat by mohl i širší čtenářský okruh. Studii historika převyprávím stručněji a pokusím se současně o malý, nutně hypotetický, jistě i schematický „psychologický portrét“ oběti, jak umožňuje málo z dochovaných úředních záznamů, posudků, suchých zpráv a dat.

    První den okupace byli v Brně kulkami sovětských vojáků smrtelně zraněni Josef Žemlička a Viliam Debnár. Jejich příběhy jsou známy, připomenuty i pamětními deskami. Ke střetům s příslušníky okupačních jednotek však docházelo i v dalších dnech a týdnech a zůstali po nich zranění, někdy i mrtví lidé. Příčinou nemusela být vždy náhodná střelba, ale také dopravní nehody, uvádí Břečka.

    Havarované služební vozidlo, ve kterém 29. 8. 1968 po nárazu do neosvětleného sovětského obrněnce zahynul Karel Chalupa. Foto Encyklopedie Brna.cz

    Třetí, téměř zapomenuté jméno, náleží v té době nejdéle sloužícímu vyšetřovateli odboru dopravních nehod v Brně. Do důchodu mu zbývalo deset měsíců. Večer 29. srpna služebním vozem narazil do stojícího sovětského obrněného transportéru. Jméno řidiče neosvětleného vojenského vozidla zjištěno bylo, o dalším vyšetřování tragické nehody známo není. Podobné případy většinou takto končily. Krátká zpráva v deníku Rovnost pozornost nevzbudila. Nehodilo se ani šířit informaci o oběti, kterou byl příslušník Veřejné bezpečnosti. V kontrastu s tím připomněl autor studie velké pobouření obyvatel blízkých Pohořelic, kde o něco později řidič sovětského nákladního vozu v nepřiměřené rychlosti vjel na chodník a usmrtil chodce.

    Životní příběhy jednotlivců jsou kamínky do mozaiky velkých historických událostí. Jan Břečka z dochovaných materiálů přibližuje život Karla Chalupy, zajímavý i k pochopení společenského kontextu. Příběh, letmým pohledem, se nemusí – krom tragického závěru – zdát neobyčejný. Složením střípků životních událostí, někdy až kuriózních, však může vzniknout „portrét osobnosti“, vypovídající něco nejen o konkrétním jedinci, ale i obecněji o době a lidech v ní žijících.

    Budoucí slovenský prezident Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem v březnu 1939. Poté – 14. března 1939 – vyhlásil slovenský sněm samostatnost Slovenska, zatímco do českých zemí napochodovala 15. března vojska třetí říše, aby je vzala pod svou „ochranu“. Foto archiv

    Karel Chalupa pocházel z vesnice na jižní Moravě. Byl polovičním sirotkem. Otec padl na ruské frontě (1914), když měl chlapec tři měsíce. Otcem se mu stal dědeček, s druhým manželem matky si nerozuměl. Po vojenské službě, v roce 1937, podal žádost k policii. Byl přijat. Jako „člen uniformovaného policejního strážního sboru“ působil v Bratislavě. Po březnových událostech roku 1939 byl jako Čech propuštěný ze služeb Slovenského státu a přešel do Brna k oddílu dopravní stráže.

    Roku 1940, při úvodní hodině povinného kurzu němčiny, došlo k události rozvíjející děj podobný Kunderovu Žertu. Velitel podává mužstvu informaci o rozdělení skupin dle úrovně znalosti jazyka. Nejslabší budou mít dva roky na zvládnutí učiva ke zkoušce, vysvětluje. – Do té doby bude Hitler už dávno viset, pronese nahlas před třicítkou policistů a velitelem strážník Chalupa.

    Ututlat něco takového nešlo. Následoval výslech na gestapu, věznění v Brně, koncentrační tábor Dachau, pracovní komando v Norimberku. Pět let káznice. Přihodit se to o něco později, vše by spělo k jinému konci. I za míň již němečtí nacisté popravovali.

    Dachau – první a nejdéle fungující koncentrační tábor v Německu. Foto Wikipedia

    Co asi strážníka Chalupu vedlo k poznámce natolik zbrklé, neuvážené, ohrožující život nejen jeho samotného?

    V úvahu je třeba vzít věk a prostředí, v němž vyrůstal. Měl dvacet šest let. Doma na vesnici „mezi svými“ nebyl ještě před nedávnem nejspíš navyklý nutnosti stálé sebekontroly a autocenzury. Mluvil, jak myslel a… „jak mu zobák narostl“. Nejspíš občas rád zavtipkoval či pronesl peprnou poznámku. Nevíme také, co mladý policista prožil na Slovensku po rozbití republiky. Nyní se možná cítil zas jak „mezi svými“, snad si neuvědomil dosah výroku ani reálný kontext. K reakci impulsivního „zkratu“ přispěla nejspíš stresová situace, napětí z informace o nepříjemně vnímané povinnosti učit se a skládat zkoušku z jazyka okupantů. Vtípek bývá častým ventilem uvolňujícím vnitřní napětí.

    Něco může napovědět i pozdější kádrový posudek z padesátých let, jak se o něm zmiňuje autor studie. O Chalupovi se zde píše jako o povaze tiché, poněkud potměšilé. Asi mu i později občas vyklouzlo z úst něco nepatřičného, i když ne již tak ohrožujícího a fatálního jako tehdy před povinnou výukou němčiny.

    Po válce se vrátil z Norimberku s podlomeným zdravím, avšak se svou nastávající, která tam byla pracovně nasazena. Svědectví spoluvězně potvrdilo, že Chalupa spolu s ní zajišťoval tajnou vězeňskou korespondencí mezi vězni a příbuznými. To nebylo samozřejmě bez rizika.

    Služebna Sboru národní bezpečnosti. Foto archiv

    Nastoupil do nově utvořeného policejního aparátu jako příslušník Sboru národní bezpečnosti. Zařazen byl na dopravní oddělení v Brně. V květnu 1946 vstoupil do Čsl. strany národně socialistické, v lednu 1948 vystoupil. 2. února podal přihlášku do KSČ. Břečka to komentuje přesně jako jednání zřejmě „pragmatické“ vedené obavou ze ztráty zaměstnání.

    Chalupa nastoupil k policii ještě za první republiky. Z chudých poměrů, motivován jistě sociální jistotou, kterou státní služba poskytovala. Nyní se oprávněně a reálně strachoval, že povolání, které zřejmě odpovídalo jeho zaměření, schopnostem a vlastnostem, může pozbýt. Rozhodl jako „životní realista“, pragmaticky. O jeho vnitřním rozhodování a pocitech samozřejmě nevíme. Něco k jeho niterným postojům a cítění však naznačuje, zřejmě docela objektivně, pozdější kádrové hodnocení: Chalupův poměr ke straně je neujasněný, hodnocený je politicky málo vyspělý, bez předpokladů k politickému růstu.

    Kuriózní příhoda se odehrála roku 1954. I ona vypovídá něco o povaze pozdější třetí brněnské oběti ze srpna 1968. Padesátá léta byla obdobím, kdy se v některých hlavách rojily představy zakuklených třídních nepřátel a všude se hemžících západních špionů.

    Neznámý mladík v zahradní restauraci vložil do květinového truhlíku kousek papíru a rychle místo opustil. Po chvíli je na místě činu jiný mladý muž… Repro Karel Osoha

    Staršina Chalupa má po službě, kráčí na poštu, snad s dopisem či vyzvednout nějakou zásilku. V tom ho uchopí za loket velmi rozrušený muž, jak se ukáže, pracovník z kádrového na blízkém vlakovém nádraží. Pohledem z okna kanceláře zaznamenal podezřelou událost. Neznámý mladík v zahradní restauraci vložil do květinového truhlíku kousek papíru a rychle místo opustil. Po chvíli je na místě činu jiný mladý muž. Papírek vyjme a vloží do kapsy. Vše je jasné! Kádrovákovi určitě. Chalupovi se do divné akce nijak nechce. Co s tím má jako dopravák společného? Nic, proběhne mu na štěstí tentokrát jen hlavou. Doba však je, jaká je. Nezbývá než naléhání urputného aktivisty vyhovět, podezřelého zadržet a prověřit. Provede, zjistí, že jde o studenta z Bratislavy. V Brně je ponejprv, vyjma papírové desetikoruny, jiný papírek u sebe nemá.

    Dopravák se řídil zdravým selským rozumem. Zápis nesepsal, zbavil se zbytečné námahy. Kluka nechal odjet, ušetřil ho nepříjemného výslechu na okrsku. Nepředpokládal sílu kádrovákovy umanutosti, neunikl postihu. Stížnost, brzy došlou, nešlo jen tak hodit za hlavu. Následoval trest za nedbalé plnění služby a poškození dobrého jména SNB“ Byl překvapivě mírný: deset dnů domácího vězení. Nejspíš, aby jak se říká, vlk se nažral a koza zůstala celá. I v dané době. Dokonce i tam, kde bychom to třeba nečekali, záleželo na konkrétních lidech.

    V témže roce přišla i pochvala za dobrý výkon služby. Foto archiv

    V témže roce přišla však i pochvala za dobrý výkon služby. Jak je vidět, podařilo se Karlu Chalupovi během jednoho roku důvěru SNB u pracujícího lidu nejen poškodit, ale vzápětí i upevnit, komentoval vtipně historik. A pěkný příklad dialektiky v praxi, dodal bych.

    Dle posudků byl Chalupa uzavřený, kolektivu se stranící, spíš neoblíbený, zaměřený na rodinu. Pozornosti bdělých všudypřítomných očí neunikl. Po provedeném šetření u členů KSČ, tajemníků NV a předsedy NV v Brně–Horních Heršpicích nebylo zjištěno, že by staršina Karel Chalupa na pozdrav „práci čest“ zásadně odpovídal „dobrý den“ apod. Ale pokud sám zdraví napřed, používá pozdravů jako „dobrý den“, „buď zdráv“ apod. Pozdrav „čest práci“ používá jen na stranických schůzích… Pokud se týče vlajkové výzdoby při různých oslavách, míval tento vyvěšenou pouze vlajku čsl. Po kritice funkcionářů z obvodu jeho bydliště slíbil učinit nápravu a vyvěšovat současně obě vlajky, jak čsl., tak SSSR.

    Repro archiv

    Jaký asi byl ten, který se stal třetí obětí dnů počínající okupace po invazi „spojeneckých vojsk“ vedených sovětskou armádou? Jak přijímal dění pražského jara a pak vstup vojsk? Své vnitřní postoje a názory odnesl s sebou do neznáma. Mezi živými asi je již málokdo, kdo ho znal natolik, že by mohl doplnit a „oživit portrét“ třetí brněnské oběti srpna 1968.

    Byl zřejmě tím, který zvolil povolání ve státní službě jako vytrhující z chudoby a slibující existenční jistotu. Sotva počítal s rozpadem republiky, s válkou, nejspíš vůbec ne s komunistickým převratem a s tím související proměnou policie. Motiv vstupu do KSČ byl pragmatický, účelový, vedený snahou udržet si pracovní místo, nepozbýt zaměstnání, které mu zřejmě vyhovovalo, uspokojovalo ho a asi i těšilo. Nebyl typem kariéristy, který stranickou legitimaci bere jako prostředek k osobnímu prospěchu a postupu. Asi považoval za štěstí a byl spokojen, že v rámci policie neslouží na politicky exponovaném místě. Naopak, trochu ve stínu, spíš stranou ideologie. Politiku, jak se říká, „nebaštil“. Byl zřejmě pasivním členem, snažícím se udržovat možný odstup, zbytečně se neangažovat a současně „nenarazit“. Zda byl dopravákem přísným až pedantickým, či dokonce těšícím se z moci trestat a udělovat pokuty, nebo naopak s pochopením, vážícím okolnosti přestupku, nic nevíme. Z životních epizod zachycených studií Jana Břečky bych se přiklonil k tomu, že se držel předpisů a pokynů, problémy řešil prakticky, věcně.

    Byl spíše introvertem, k posílení uzavřenosti jistě přispěla i doba, kterou žil. Hlavní smysl bytí a jistotu nacházel zřejmě v rodině. Po osobní zkušenosti z doby protektorátu byl jistě obezřetný. I tak mu možná občas unikla z úst drobná štiplavě kritická poznámka na nějaký nešvar či neřád v provozu, jak se v každém zaměstnání vyskytují. Sotva však něco, co by bylo přímou kritikou režimu. Mohl občas zareagovat „švejkovsky“, bylo by tak možno „dešifrovat“ zprávu z posudku o jeho „potměšilosti“. O tom, že jeho členství ve straně nebylo zrovna v souladu s vnitřním přesvědčením, svědčí dnes až groteskní dokumenty o nedostatcích při věšení praporků či jak mu nešlo přes ústa stranické „čest práci“. Možno říct, že pravděpodobný obraz jeho já je v mnohém typický pro širokou množinu „bezejmenných“ za složité doby, kterou žili, prožívali a přežívali.

    Havarované služební vozidlo, ve kterém 29. 8. 1968 po nárazu do neosvětleného sovětského obrněnce zahynul Karel Chalupa. Foto Encyklopedie Brna.cz

    V období jara 1968 se zřejmě aktivně neangažoval. Od politiky si pravděpodobně i v tomto období držel odstup, jistě i po vlastních životních zkušenostech, zejména z doby německé okupace. Byl realistou s praktickou myslí. Možná patřil k těm, co správně tušili, že tohle jaro do podzimu nevydrží. Vše z vysloveného možno snad číst i z jeho tváře na fotografii v úvodu mého textu.

    Pamětníků ubývá, mladším jsou šedesátá léta vzdáleným, mlžným obdobím. Československý pokus o sloučení socialismu s demokracií byl významný, není možná dodnes plně doceněn. Progresivní vedení KSČ pod vedením Alexandra Dubčeka získalo širokou podporu členské základny i důvěru velké části společnosti. Později, pod silným tlakem, podlehlo. Postupnými ústupky přešlo až na zcela opačné pozice.

    Iluze skončily… Foto archiv MojeBrno

    Pražské jaro 1968 a jeho důsledky předznamenaly konec celého tzv. socialistického tábora. Iluze skončily. Systém pouze přežíval s nálepkou tzv. „reálného socialismu“. Zahájil obrovskými normalizačními čistkami, které v širokém měřítku postihly členy strany usilující o demokratizaci. Mezi těmi, kteří museli opustit i dosavadní zaměstnání, bylo nemálo také těch v armádě a u policie. To se již nežijícího nedotklo. Přesto necelý rok po jeho smrti přibude k jeho životnímu příběhu jistý, trochu snad až osudový dovětek.

    Zelný trh v Brně 21. srpna 1969. Foto Historické oddělení Moravského zemského muzea

    O prvním výročí okupace zaplňují centra měst demonstranti proti okupaci. Většinou mladí lidé. Jde o předem marný střet s mocí, úsilí o podporu ztraceného jara. Spontánní, neorganizované, masové vystoupení proti režimu, jaké za celé období své vlády nepoznal. Totéž platí o tvrdém potlačení protestů. Proti demonstrujícím jsou nasazeny Lidové milice, policie, armáda. Na dlažbě zůstávají mrtví (v Brně dva), několik těžce zraněných, desítky lehce. Mnoho protestujících je zadrženo a vystaveno brutálnímu zacházení.

    Navečer 21. 8. 1969 se původně klidná demonstrace mění v ostré srážky v centru města. V Brně vrcholí na křižovatce dnešní Kounicovy ulice a Moravského náměstí. Na projíždějící služební vozidlo zaútočí demonstranti kameny a lahví s hořlavinou. Dvoučlenná posádka se zachraňuje útěkem z hořícího vozu. Skupina demonstrantů odtlačí vozidlo na blízkou barikádu. Je v plamenech, které vůz pohltí, až zcela shoří.

    Teprve nedávno, v roce 2018, bylo zjištěno, že šlo o služební vůz opravený po rok staré dopravní nehodě. Ten, v němž nalezl smrt dopravák Karel Chalupa, třetí brněnská oběť srpna 1968.

    /Text vyšel na i-DN 1. srpna – aktualizovali jsme jej vzhledem k výročnímu datu okupace roku 1968 – pozn. red./


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 13)

    1. Pavel Bezdíček

      Avatar

      Já jsem v Brně v tento kritický den nebyl,
      ale přijel jsem z Prahy (tam jsem pracoval) v pátek 23. 8. 1968, neboť celá moje blízká rodina byla v zahraničí. Maminka mně často říkávala, že když je něco takového, tak se „rabuje“. Takže jsem se snažil dostat do Brna, ale vlaky nejezdily. Brno bylo vymeteno, rodiče bydlelli na Masarykové ulici, a tak celá ulice byla polepena různými plakátky.
      Článek se mi líbí a hlavně odpovídá desítkám příběhů prostých lidí (ne tedy s tak tragickým koncem).
      Děkuji a pozdravuj Haničku.
      Paf Béééézďa

      02.08.2021 (17.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jaroslav Štěpaník

      Avatar

      Pavle, díky! Mile mě překvapilo, že jsi článek četl. Za normalizace sis také „užil“ své. Dovolím si připomenout, případné čtenáře by mohlo zaujmout, že Tvým otcem byl profesor Vilibald Bezdíček (1906-1991), v roce 1969 ministr české vlády, který na pohřbu Jana Palacha přednesl razantní i citlivý projev. Samozřejmě musel skončit s vědeckou, odbornou i pedagogickou činností, byl signatářem Charty 77. Tvá vzácná paní Erika (1931-2020), bohužel již není mezi námi, po 68. roce to měla také moc komplikované. Dávno předtím mladičká, jako jediná z rodiny přežila Osvětim. Napsala krásnou knihu „Mé dlouhé mlčení“. Téměř do konce života besedovala s dětmi a mladými o intoleranci, nesnášenlivosti, holocaustu (nejen doma, ale i v zahraničí). Byla to statečná žena, která se o místo v životě musela prát, současně dáma s velkým přehledem a laskavým srdcem. . Dost lidí ji jistě pamatuje z televizních a rozhlasových pořadů. Moc jsem si vážil jejího přátelství.

      02.08.2021 (20.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Pavel Bezdíček

        Avatar

        Jsem rád,
        že jsi to napsal. Bylo to složité období a je dobře právě takto vzpomenout na naprosto svým způsobem obyčejné lidy. Těch, kteří vystrkovali hruď a byli se v prsa bylo víc než dost.
        Pozdravení oběma a děkuji
        Pavel

        08.08.2021 (14.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,