Úvod  >  Táborsko  > 

Jak šel Jiřík do světa... Čtyřicátník Jiří Rambousek žije svou pohádku na pomezí Francie a Švýcarska

Jirka Rambousek v Táboře     Autor: Pavel Šácha

Jak vlastně Jiří Rambousek, mezi přáteli Rambo, vnímá rodinný život ve Francii? Čím zahání krizi středního věku? Co pro něj znamená slovo domov? A v jakém ohledu už se Rambouskovi stali Francouzi? Nejen o tom se pro Táborsko rozpovídal.

Zařadil jste se mezi čtyřicátníky. Uteklo to, co říkáte?
To teda jo! Při takovýchto příležitostech se asi nikdo nevyhne určitému bilancování. A doba, kdy jsem kulatiny slavil, k tomu byla doslova stvořená. Nesmělo se nikam chodit a byli jsme zavření doma, takže měl člověk spoustu času a prostoru se za vším trochu ohlédnout. A asi nejvíc, když přes všechny komplikace uprostřed pandemie za mnou nečekaně přijeli mí táborští spoluhráči Petr Trieb a Jakub Matušík. To jsme si před domem u doutníku zabilancovali hodně...

Už jste stihl pocítit krizi středního věku?
Jako stárnoucí chlap jsem stál před rozhodnutím, jestli si koupím motorku, najdu milenku, skočím bungee jumping nebo si udělám kérku. Nakonec jsem zvolil jinou cestu a předstírám, že ještě můžu hokej i hrát. Dvacet minut od nás je klub krajské úrovně, kam jezdím. A musím říct, že rád. Výhodou je, že jsem končil kariéru docela brzy a nemám žádné zdravotní problémy. Dokud stačím, tak mi to tak nějak hezky hladí to chlapské ego. Teď jsem se tam domluvil na další sezoně. Udržuje mě to v mladém kolektivu a na druhé straně si tam můžu zase já dělat srandu z trenéra.

Zavzpomínal jste si na hokejové začátky v Táboře?
Na úplné začátky a celou tu svou sportovní cestu vzpomínám poměrně často. Když jsem s hokejem začínal, neznali jsme nic jiného. Neměli jsme žádné plány, jako třeba jít do světa a učit se řeči. Jenom jsme mydlili hokej a chodili do školy. Pak to tak nějak plynulo. Přál jsem si hrát za táborské áčko, pak jsem v něm najednou byl a hrál třetí nejvyšší soutěž. Moje kariéra ale nikdy nesměřovala do nějakého profesionálního prostředí. Bylo to vlastně všechno dost neplánované. Když jsem začal v Táboře hrát, nemyslel jsem si, že se budu ještě ve čtyřiceti hokeji věnovat. A kdyby mi někdo v patnácti letech řekl, že budu za deset let v zahraničí a začnu žít ve Francii, tak bych si klepal na čelo.

Nakonec jste ale u hokeje profesně zůstal, navíc v zahraničí. Dovedla vás k tomu nadstandardní cílevědomost? Právě tu vám lidé kolem hokeje přisuzují...
Asi ano. Už v dětství jsem chtěl být vždycky první, a když jsme třeba prohráli turnaj, tak jsem brečel za šatnou a táta mi říkal, ať už se proberu, že to není normální... Nikdy jsem prostě nedělal věci jen tak a pokaždé mě štvalo, když se mi něco nedařilo anebo byl někdo lepší. Neúspěch mě užíral. Pravdou je, že jsem to v určitém období, někdy okolo té puberty ztratil. Řešil jsem jiné starosti a díky tomu se ta moje kariéra trošku zabrzdila. Byl jsem v dorostu víceméně podprůměrný hráč krajského přeboru. Někde v hloubi to ale ve mně asi zůstalo a s novou partou kámošů v juniorce se mi ta chuť být co nejlepší a nechuť prohrávat zase vrátily.

Existuje něco, co byste teď s odstupem času udělal jinak nebo vůbec?
Myslím, že bych nic neměnil. Vnímám to tak, že ta zásadní životní rozhodnutí – ať už shodou náhod nebo nějakou záhadou – jsem udělal správná. Ta detailní a možná chybná rozhodnutí tím pádem nemá význam řešit.

Do ciziny jste odešel v roce 2005, tedy ve svých pětadvaceti. Co vás k tomu tehdy přivedlo?
Byla to čistá náhoda. Končil jsem sezonu v Písku, kde se spadlo z první ligy, a pak jsem jel za kamarádem Ondrou Mertlem do Gapu do Francie. Ten nás tehdy s kámošem požádal, jestli bychom pro něj nedojeli. A jestli bych tam nechtěl jít na zkoušku. Byl jsem tedy s nimi na třech trénincích a hrozně na mě tenkrát dolehla taková ta síla okamžiku. Krásné alpské město, možnost užít si to tam a věnovat se jenom hokeji... Najednou mě napadlo, že bych vlastně něco takového chtěl. Cítil jsem v těch pětadvaceti letech, že je nutné udělat změnu, odejít z domova a starat se sám o sebe. A že tak jako do té doby vlastně už žít nechci.

A to se vám i podařilo.
Poslední den před odjezdem jsme se sešli s prezidentem klubu a najednou jsem měl podepsanou smlouvu. Ani jsem si nedal pár dní na rozmyšlenou, bylo to rychlé a naprosto spontánní.

Byly pro vás začátky v zahraničí hodně těžké?
Je to zvláštní, ale nebyly. Tady v Táboře jsem vlastně nic neopouštěl, neměl jsem tu profesně ani v osobním životě nic vybudovaného. Hlavně se mi ale v Gapu hned od začátku dařilo na ledě. To bylo samozřejmě klíčové, protože důvod, proč jsem tam šel, byl naplněný. Neměl jsem tím pádem žádný stres z toho, že ta nejdůležitější část nefunguje. A to ostatní bylo prostě boží. Bydleli jsme s Ondrou, trénovali jsme, hráli zápasy, chodili do města na kávičky... No prostě taková ta klasika. Žádné stýskání nebo těžké chvíle vůbec nenastaly. Od druhé sezony už tam se mnou byla i Iva, a to pak byly nejkrásnější roky.

Ani francouzština vás netrápila?
V tomhle jsem to měl jednoduché. V klubu nás bylo čtrnáct cizinců, z toho sedm Čechů a Slováků a trénoval nás Kanaďan. Mluvilo se dost anglicky, no a francouzsky Ondra zpočátku všechno překládal. V tom tedy problém nebyl. Já mám navíc pusu prořízlou, takže jsem se nestyděl a snažil se s lidmi mluvit. Ta adaptace byla relativně rychlá.

Říká se – sladká Francie... Platí to opravdu?
Každá země na světě má svoje nedostatky a po delší době už je pak člověk vidí. Francie je na můj vkus hodně sociální stát, ve kterém je strašně jednoduché využívat systém a profitovat z něj, což samozřejmě není dobře. A nelíbí se mi ani další věci, které jsou těžší na pochopení a přizpůsobení se. Třeba hodně byrokracie. Pořád to ale přebíjejí ty klady. Je pravda, že já jsem vždycky žil ve městě, které nemělo víc než čtyřicet tisíc obyvatel. Třeba konkrétně na Gap rčení sladká Francie naprosto sedělo. Hory, výborné jídlo, moře kousek odtud, pořád sluníčko a pohodový život. To označení bych tedy asi podepsal. Skutečný ráj na Zemi ale nikde neexistuje.

Osvojil jste si nějaké francouzské zvyky?
Jsou věci, které jsme s holkama postupně přijali. Konkrétně třeba to, jakým způsobem se Francouzi stravují. Dávají na jídlo a pití velký důraz a hodně o sebe v tomto směru dbají. Právě tuhle kulturu stolování jsme si osvojili rychle. Je tam běžné, že se začíná jíst, až když jsou všichni u stolu. K jídlu děti nepijí limonády, ale vodu, a sladké je až po jídle, navíc ne pokaždé a ne ledajaké. Jí se dlouho a u stolu, kde si povídáme, ne někde na gauči a z kastrůlku. Vždycky když přijedeme do Čech, tak s tím máme velké problémy. A pak samozřejmě i s výběrem potravin, který je ve Francii širší. Pro mě je to nejhorší, protože jsem velký milovník vaření a grilování.

Vaše holky ale tráví prázdninové dny v Čechách u babiček. To nemají k podobným hříškům daleko, viďte?
Jasně, že jo. Zahřeší si a využijí příležitost. Dobře ale vědí, jak to má být. Ono to asi vypadá, že působíme jako drsní rodiče a hyeny, které svým dětem nedají třeba čokoládu. Tak to ale není, jen má všechno svůj prostor a čas.

Najdete naopak něco, co se vám na francouzském stylu života vyloženě příčí?
Už jsme o tom mluvili. Nemám rád přehršel byrokracie a zbytečného papírování na všech úrovních a při vyřizování čehokoliv. A taky určitou sebestřednost, která je daná tím, že je to obrovský stát. Francouzi mají nechuť poznávat věci, učit se řeči a třeba i cestovat do nefrankofonních oblastí. Spíš to nechápu, než aby se mi to příčilo. Přijde mi to pro vývoj člověka důležité, jenže oni to v sobě nemají. Ale řekl bych, že se to pomaličku zlepšuje.

Podařilo se vám naopak implantovat do vašeho francouzského okolí něco z Česka?
Pár věcí by se našlo. Vozíme si třeba tatranky. A samozřejmě české pivo. Je to sice takové klišé, ale vždycky to k tomu sklouzne. Prostě převážíme věci tam a zpátky. Do Čech klukům šampaňské a sýry, a zpátky zase pivo.

Cítíte ještě stále z reakcí lidí ve vašem okolí, že jste cizinec?
V Gapu jsme to tehdy tu a tam pocítili a byla za tím právě ta nechuť Francouzů porozumět někomu, kdo se sice snaží přizpůsobit, ale ještě mu to nejde. Párkrát tam na nás koukali skrz prsty. Tam, kde teď žijeme, už nic takového není, ve Francii, ani ve Švýcarsku. Je to totálně multikulturní společnost. Možná je to ale dané i tím, že po patnácti letech už jsme se adaptovali natolik, že na první pohled nepůsobíme jako cizinci a ničím nevybočujeme.

Ukrajuje vám zaměstnání hodně času z rodinného života?
Moje fungování je trošku jiné, než je běžný standard. De facto jsem každý den do půl třetí doma, zatímco manželka vstává do práce hodně brzy. Vypravím děti do školy, pak si dělám administrativu, vyzvednu děti ze školy, uvařím oběd a společně se najíme. A co mi zbylo ještě z hokejové kariéry, pokaždé si dám po obědě šlofíka. Kolem půl druhé mi nemá cenu volat... No a pak odjíždím do Yverdonu a vracím se večer. Víkendy v podstatě nejsou, ale na druhé straně mám volnější léto. Našli jsme si v tom systém a máme na sebe docela dost času. Nikdy bych nechtěl, aby ta práce všechno přebila.

Neustále se pohybujete se na čtyřicetikilometrové trase Francie – Švýcarsko. Jak velký rozdíl ve vašich očích představuje hranice mezi oběma zeměmi?
Pohyb mezi nimi je velký a dá se říct, že je to v určitém ohledu jen čára na mapě. Francouzi jezdí do Švýcarska za prací, Švýcaři zase do Francie na nákupy. Ohromně se to prolíná. Co se ale týče charakteru obou zemí, Švýcarsko je oproti té socialistické Francii o něčem úplně jiném. Švýcaři jsou výrazně pracovitější, disciplinovanější a organizovanější. Nedělají rozhodnutí tak, aby si polepšili oni sami, ale dívají se, jestli je to dobré pro celou společnost. Je skoro až vtipné, jak tady u nás dávají švýcarskou společnost často za vzor. Vedla k tomu ale tak dlouhá a strastiplná cesta, že je to u nás naprosto neaplikovatelné.

V zahraničí máte za ta léta jistě spoustu známých a kamarádů. Našli jste si ale i opravdové přátele?
V té otázce je vlastně všechno obsažené. Známých máme spoustu, kamarádů méně a přátel pár. Ale výborných přátel, což je obohacující. Jsem vděčný za to, že to jsou lidé, na které se můžeme spolehnout, se kterými třeba jezdíme společně na dovolené a je nám s nimi dobře.

Když se vracíte na Vánoce a v létě do Čech, říkáte, že jedete domů. Platí to stejně, i když se vracíte zpátky?
Přesně tak to je. V Čechách žijí naše rodiny a kamarádi, takže se vždycky domů moc těšíme. Holky tady tráví celé letní prázdniny. Když pak ale dovolená končí, tak se zase vracíme domů. Tam máme rodinné zázemí, dům, školu, práci a koníčky. Je ale třeba zmínit jednu věc. Když přijedu do Čech a zeptám se třeba, jak se má Franta, tak mi odpoví: jo, ten má postaveno v Turovci. A já odpovím: ok, to je hezký, ale jak se má...? My to máme postavené jinak. Nemáme slovo domov definovaný jako nějakou jednu konkrétní stavbu. Domov je tam, kde se zrovna jako rodina nacházíme. Už teď třeba víme, že jsme si sice koupili dům, ale že v něm nedožijeme.

Před časem jste říkal, že byste se nebránili tomu poznat zase jinou jazykovou destinaci. Platí to stále?
Neopustilo nás to, ale v současné době to není na pořadu dne, protože manželka nastoupila do nové práce. Pohráváme si s variantou přesunu do Švýcarska, kam teď oba za prací dojíždíme. Zatím víceméně jenom přemýšlíme o tom, že bychom ten život tam poznali nejen skrz práci. Máme ale ještě jeden sen, který bychom si jednou třeba rádi splnili: že bychom si vybrali roční přestávku a poznávali jiné země. Udělali si prostě takové pracovně-studijní období a zažili nějaké dobrodružství. Znamenalo by to všechno opustit, ale neviděl bych v tom velkou překážku. Teď už mám v sobě dost zdravého sebevědomí i schopnosti na to, abych si kdekoliv nějakou práci našel a uživil nás.

Zakončeme zase hokejem. Do jaké oblasti sahají vaše profesní plány a touhy?
V Yverdonu jsme rozdělali nějakou práci a ještě není u konce. Nějaký střednědobý horizont je daný, zůstává spousta věcí, které bychom chtěli dokončit. Dál se uvidí. Výhledově by mě určitě lákala možnost trénovat na nějaké vyšší herní úrovni. Spíš se ale stále vidím víc u mladých hráčů než u dospělých. Důležité je, aby mi to dávalo smysl a poměr mezi prací, naplněním osobních ambicí a rodinným životem zůstal v určité harmonii. Moje cesta rozhodně nebude taková, že půjdu někam bez rodiny jenom kvůli tomu, abych nakrmil svoje ego. To určitě ne.

Autor: Pavel Šácha

Další zprávy z regionu

• Pumptrackovou dráhu v Soběslavi slavnostně otevřeli za účasti profesionálních jezdců

  

  před 2 hodinami
  SOBĚSLAV – V Mrázkově ulici v Soběslavi už pár let slouží skatepark. Na podzim k němu přibyla pumptracková dráha. „Náklady na její…

  0 komentářů Více info a fotek (71)

• V Sezimově Ústí vzpomínali. Kulturní dům vyrostl místo statku, tempo stavby města Baťovci počítali v týdnech

  

  AKTUALIZOVÁNO - před 14 hodinami
  SEZIMOVO ÚSTÍ – V sezimovoústeckém Spektru začaly v pátek 17. května navečer oslavy 35 let kulturního domu 85 let Baťova – města, které…

  4 komentáře Více info a fotek (19)

• V Soběslavi u Lužnice poslouchali zpěv ptačích obyvatel říční nivy. Došlo i na kroužkování

  

  před 21 hodinami
  SOBĚSLAV – O slavících z Madridu už zpíval Waldemar Matuška. Jihočeské slavíky a další opeřence poslouchali a zkoumali na Večeru slavíků…

  0 komentářů Více info a fotek (38)
•