Úvod  >  Táborsko  > 

S akademickým malířem Janem Kunovským o baletu, performancích a Jistebnici. Na dernisáž výstavy přiletí Daria Klimentová

Jan Kunovský     Autor: Pavel Šácha

Vzpomenete si ještě na svůj první obrázek?
Konkrétně asi ne. Ale kreslil jsem hodně vojáky na koních. Když jsem byl malý, chtěl jsem údajně být policajtem na bílém koni. Teď na vernisáž přišla moje spolužačka ze základní školy a říkala, že má doma moje kresby, podle kterých měli moji spolužáci poznávat pohádky. A protože jsem je obkresloval z nějaké knihy, kterou ona doma měla, tak vždycky vyhrála.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Platí to i ve vašem případě, nebo se zakutálelo dál, než si rodiče mysleli?
Vlastně už v dětství jsem hodně kreslil. Přišlo samozřejmě i období, kdy jsem tomu dával méně. Začal jsem hrát fotbal a dělat i další věci. Prostě jako každé dítě. Rodiče byli v tomto směru opatrní, protože lidé, kteří se tehdy umění a někdy i rádobyumění věnovali, se často vymykali určitému standardu té doby. Vlasy až někam do kapes... Tenkrát by asi naši byli mnohem raději, kdybych šel po gymnáziu na pedák a kreslení učil. Jenže u mě už to nabralo jednoznačný směr. Ale když bylo rozhodnuto, kudy moje kroky povedou, tak mě ve všem podporovali.

Čím je pro studenta Akademie výtvarných umění?
Nejenže se tam učí, ale má výhodu v tom, že je mezi spolužáky, kteří jsou dobří. Právě to ho tlačí dopředu a jeho ego dostává neustále nějaký motor. Když jste sám, tak hrozí, že se při práci nedostanete ven z té své bubliny a nikam se neposouváte.

Byl to bujarý a bezstarostný čas?
To je pravda, bylo to fajn. Měli jsme kolej pod Karlovým mostem, na místě, které byste dnes ani nezaplatil. Byli jsme malá škola, všichni jsme bydleli v jednom menším domě a bylo to všechno úžasně spontánní. A že to byly bezstarostné roky? To samozřejmě, v té době si to člověk ani neuvědomuje a dojde mu to až zpětně. Je hezké na to vzpomínat.

Kdy jste se definitivně vydal směrem k vašemu současnému uměleckému zaměření?
V podstatě s koncem studia. Měli jsme tehdy stipendia, což byla taková forma, že jste tři měsíce na něčem pracoval a dostal jste za to i nějaké peníze jako určitou podporu, pro nás tehdy poměrně velkou. Zadali nám tři témata. Pamatuju si, že jedním z nich bylo JZD a dalším divadlo. Po třech měsících jsme pak měli přinést své obrazy a komise rozhodla, kdo bude pokračovat dál, a kdo ty peníze zase pěkně vrátí. Táta mi říkal: Neblbni, JZD bude dobrý, to přece znáš. Jenže já jsem tehdy šel právě do toho divadla. Musím se přiznat, že kdyby mi tenkrát divadlo jako téma nenabídli, tak by mě to ani ve snu nenapadlo. Nejdřív jsem se vydal na činohru. Tam ale kazili stále dokola nějakou větu, tak jsem si říkal: proboha, co já tady budu dělat... A pak mi někdo poradil, abych šel do baletu.

To byl asi velký kontrast? Kluk z vesnice a balet...
Přiznám se, že můj první pohled byl obdobný. Jenže pak se otevřely dveře a vyšla z nich bytost, která mě začala výrazně zajímat. A najednou to bylo všechno tak nějak dané...

Právě v tu chvíli jste tedy s baletem uzavřel pevné pouto?
Zpočátku jsem to ještě bral spíš intuitivně a kreslil hlavně ty emoce kolem. Díky spolupráci se svou životní múzou Terezou jsem postupně hlouběji pronikal do zákonů baletu. A právě to je naprosto zásadní věc. Když je totiž člověk nerespektuje, tak tam působí jako amatér a dá se říct, že je svým způsobem skoro uráží. Vezmeme-li třeba fotografie Darii, jejich výjimečnost tkví v tom, že ten svět zná. Fůra fotografů, kteří se jinak prezentují krásnými snímky, přijde s tím, že chce fotit balet. Ale už po první fotce, kterou jim ukáže, končí.

Bylo i pro vás těžké ony zákony přijmout?
Víte, v jednom z mých prvních rozhovorů se mě někdo zeptal, čím mě tak fascinuje balet. Já odpověděl: vůbec ničím, mě fascinuje baletka. Tak to prostě bylo! A nesu si to s sebou dál, byť samozřejmě už v jiných souvislostech. Než jsem se tehdy naučil balet skutečně vnímat, tak to trvalo. Na základě toho pak vznikly moje projekty. Uvědomil jsem si, že když stojím za oponou, baví mě sledovat, jak po baletkách kloužou všechna ta světla. Proto jsme se ve spolupráci se skvělým Petrem Novotným pustili do vitráží i prosklených objektů, které se prosvěcovaly a oživovaly tancem. Hudbu nám k tomu skládal třeba Petr Kučera ze Shalomu a taky Petr Hapka. Teď spolupracuji s Petrem Maláskem.

V tom je asi zásadní symbióza všech aktérů, je to tak?
Mám k tomu historku právě s Petrem Hapkou. Nemám rád, když malíř musí vysvětlovat, co tím či oním zamýšlí, a když se kolem toho moc mluví. Buď to v obraze je anebo ne. Chtěl jsem tehdy spolupracovat právě s Petrem Hapkou a sehnal si na něj kontakt. Dlouho jsem se mu nemohl dovolat, protože on žil a pracoval v noci. Nakonec mi to asi ve dvě hodiny ráno zvedl a já mu začal líčit, jaké dělám projekty. Takové to proč, jak, co, kudy... Na druhé straně telefonu byl čím dál tím víc zřetelný nezájem. Chtěl jsem to tedy ukončit a řekl jsem: Já jsem prostě malíř a líbí se mi baletka. A ve sluchátku se ozvalo: Začínáte mi bejt sympatickej. Tím se rozjela naše spolupráce. A byla úžasná!

Kde jste při svých projektech hledal záchytné body?
Nechal jsem se zprvu inspirovat rolemi Terezy. Od Carmen po Labutí jezero, které jsem si oblíbil. Je to totiž nesmrtelné představení. Každá baletka o roli Odetty sní, ale málokteré se to podaří. Musí být nejen technicky skvělá, ale mít i velké charisma... My malíři máme oproti baletu jistou výhodu. Když vám někdo práci pohaní, můžeme mu odpovědět, že je trouba a nepozná kvalitu. Ale u Odetty je to na první pohled jasné. Nepřestává mě fascinovat touha baletek po dokonalosti přes hranu sebeobětování. Mají v tomto ohledu naprosto nezměrné limity.

Inspirovalo vás to?
Tím, jak jsem postupně začal svět baletu chápat a ctít, měnila se i moje práce. První mé obrazy byly abstraktní. Když to pak baleťáci viděli, měli mě skoro za blázna. Pravdou je, že čím reálnější jsem potom byl, tím více jsem zprvu dostával za uši. Jakýmsi cenzorem, a mnohdy přísným, je pro mě Tereza.

Podíváte se občas za tyto mantinely vaší tvorby?
Tu a tam za ně odbíhám, ale opravdu jen občas. To, co dělám, mě totiž skutečně baví, naplňuje a neustále fascinuje. Existují samozřejmě i jiné věci, které vás nadchnou. Vidím třeba nějakou krásnou květinu a chci ji malovat. Jenže pak přijdu domů, a tu kytku použiji na tělo baletky. To tvůrčí podvědomí mě prostě neopouští.

Krajinky z vás tedy nevylezou?
Možná vylezou, ale jen v případě, že někde na horizontu bude baletka.

Zvláštní kapitolou vašeho uměleckého životopisu jsou performance. Přiblížíte je?
Moje performance je krátká vizuální akce. My jsme ji nazývali výtvarně-tanečním projektem, aby lidé věděli, že se sice tancuje, ale alfou omegou všeho jsou obrazy. Na ty se složí hudba a až poté do toho Tereza vloží svou choreografii. Pravdou je, že když to pak začne, tak se stejně všichni dívají na tanečnici a já tam můžu mít cokoliv. Obzvlášť když tančí někdo takový jako je Tereza. Ale vážně... Performance mě opravdu oslovují a baví. Stojí za tím právě ona fascinace pohybem a barvami. Když jsem viděl třeba Carmen a to úžasné souznění pohybu a hudby, chtěl jsem pak udělat svou Carmen. Samozřejmě ne jako představení, ale právě jako performanci, která trvá nějakých pět, deset minut.

Jste na nějakou z nich mimořádně pyšný?
Nechtěl bych použít slovo pyšný. Moc mě ale potěšila performance na venkovních balkonech Národního divadla. Měl jsem z ní nádherný pocit. Obrazy se projektovaly na budovu a tanečníci v té výšce tancovali či spíše někdy balancovali u zábradlí jen s takovým lehounkým jištěním... No hrůza! Ale vypadalo to fantasticky, jako by sestoupili s nebes. Povedly se také performance na Vyšehradě, na zámku v Kroměříži, i další.

Působíte a žijete v Praze. Je tamní umělecké prostředí hodně nekompromisní a konkurenční?
Nevnímám to tak. Člověk musí vždycky nejvíce věřit sám sobě. Vztahy mezi lidmi jsou všude stejné, tedy dobré i špatné. Ano, cítíte samozřejmě určité tlaky na svou osobu i práci, ale není to vůbec nic proti tomu, jak to chodí v divadle a konkrétně v baletu.

Jak tíživá je pro vás doba covidové pandemie?
Prožíváme hodně složité období a ať chceme nebo ne, svým způsobem nás hodně ovlivňuje. Když jsem se třeba díval z okna na ulici a nikoho jsem tam neviděl, tak to byla hodně depresivní atmosféra.

Co vám v současné době dělá největší radost?
Život. Fakt, že jo... A to i v téhle podivné době. Člověk si najednou uvědomuje, co všechno se během krátké doby může stát. Doposud jsme si to mnozí ani nedokázali představit.

Jste úspěšný, respektovaný a uznávaný muž. Činí vás to šťastným?
Bylo by hodně hloupé, kdybych byl spokojený s tím, co jsem až dosud dokázal. A ještě hloupější by bylo, kdybych řekl, že jsem s tím vším nespokojený. Člověk pořád někam kráčí. Jako v té pohádce, kdy Honza stojí na rozcestí a má se rozhodnout, jakou cestou se vydá. Nějakou si vybere a šlape a šlape. Nebudu se radovat, ale nemůžu si stěžovat.

Stíháte tu a tam uprchnout ze svého profesního světa? Kudy vede vaše úniková cesta?
Dřív jsem hodně sportoval, ale už tomu moc nedávám. Rád se ale venčím. Mám své kouty v Máchově kraji, obzvlášť jedno takové místo: louku, kam vždycky přijedu autem a přespím v něm. Je to takový rituál, který má svůj počátek vlastně už na akademii. Asi tak ve druháku jsem se zbláznil do K. H. Máchy. Dokonce jsem přestal chodit do školy a asi měsíc jsem se toulal a kreslil. Když jsem se pak vrátil, tak si mě můj profesor zavolal a řekl mi: Jendo, ty nevíš, co je to život! Já jsem mu pak ale ukázal ty kresby a bylo to v pohodě. Dokonce je tenkrát koupily i nějaké naše galerie a jeden můj obrázek si vybral Supraphon na obal Máje, který recitoval pan Rudolf Hrušínský. Toho si nesmírně vážím.

Čím pro vás je Jistebnice?
Je to jednoduché: jsem tady doma. Bydlí tu můj brácha se svojí ženou, mám tady i ateliér... I teď, když jsem do Jistebnice přijel udělat tuhle výstavu, tak jsem si uvědomil, co to znamená přijet domů. Lidé mi tu pomáhají úplně jinak, a nejen to, cítím, že jsem prostě jedním z nich. Zastavím například před barákem a soused Fanda pískne: "Honzo, pojď na malýho!" Na vernisáž se přijel podívat herec Pavel Kříž, a kdybyste slyšel, jak Jistebnici chválil a rozplýval se nad tím, jak je tu nádherně. No, a já byl pyšný, jako kdyby byla moje. Prostě s Jistebnicí v zádech až na konec světa!

Máte sny, které jste si ještě nestihl splnit?
Chci pokračovat v té cestě, po které šlapu. Ta je hodně široká, dlouhá a snad i bystrozraká. Dal jsem si na ní ještě spoustu cílů a už se na ně moc těším.

Autor: Pavel Šácha

Další zprávy z regionu

• SOUTĚŽ. Do Tábora míří cirkus Humberto. Nabídne show zvířat a artistů, která boří limity

  

  před 11 hodinami
  Artistická čísla uvedená v české premiéře, přehlídky exotických zvířat i promyšlená choreografie. To vše přinese divákům zbrusu nová…

  0 komentářů Více info

• Blog: My k vám jezdíme a vy k nám nelezte!

  

  před 11 hodinami
  Na Jistebnicku už delší dobu trvá odpor místních obyvatel Aleniny Lhoty nebo Cunkova proti rozvojovým plánům golfového areálu Čertovo…

  5 komentářů Více info

• Hokej na velkoplošné obrazovce v Táboře pokračuje. Není to autokino, upozorňuje radnice

  

  před 12 hodinami
  TÁBOR - Čtvrteční zápas hokejového mistrovství světa, ve kterém Češi poslali domů Američany, sledovalo na táborském Žižkově náměstí kolem…

  1 komentář Více info
•