Pokud bych měl vyslovit tři jména, která charakterizují špičkovou kulturistiku sedmdesátých let, neváhal bych ani vteřinu: Petr Stach, Alois Pek... a Petr Tlapák. Každý z nich byl ve své kategorii minimálně v domácím prostředí neporazitelný. Petr Stach v kategorii do 175 cm, Alois Pek v té nejvyšší nad 179 cm a Petr Tlapák naopak kraloval v té nejnižší do 169 cm. Z toho je jasné, že se nikdy nestřetli na pódiu v přímém souboji a úvahy, kdo z nich byl nejlepší, by byly čirou spekulací.
Petr Stach i Alois Pek dostali bezpočet možností reprezentovat naši (tehdy) socialistickou vlast, a tak svoji špičkovou formu mohli prokázat i na mezinárodním kolbišti, na mistrovství Evropy a světa a počínaje Stachovým prvním titulem mistra Evropy v roce 1975 jich poté přivezli celou řadu, včetně medailí z mistrovství světa. Bohužel právě v této možnosti reprezentovat se jejich osudy lišily. Petr Tlapák dostal pouze jednu jedinou možnost, jak prokázat své kvality na mezinárodní soutěži, a tu v roce 1976 na mistrovství Evropy stoprocentně využil, ale tím jeho reprezentační kariéra skončila. Kolik dalších titulů mohl přivézt? To je opět čirá spekulace, ale s ohledem na to, jak suverénně si počínal v opravdu těžké domácí konkurenci, tak se dá předpokládat, že by u jednoho evropského, ale možná i světového titulu nezůstalo… Proč se stal obětí sportovní politiky či spíše politikaření a nebylo mu umožněno nadále reprezentovat, tak k tomu by se měli vyjádřit spíše přímí aktéři tehdejšího dění, ale jak Petra znám, tak vím, že ho to již příliš netrápí, nebo možná vůbec ne. Ovšem v té době nesl tuto nespravedlnost velmi těžce...
Reprezentační výprava ČSSR na poháru "Trybuny Ludu" (Polsko, 1976) - zleva nahoře Pavel Nesnídal, Anton Holič,
trenér Alexander Bačinský, dole zleva Petr Tlapák a Jiří Hovorka
V těchto dnech se PaedDr. Petr Tlapák, CSc. dožívá půlkulatého životního jubilea, a jak doufám, tak v plném zdraví a dobré kondici jak fyzické, tak duševní, vždyť Petr usilovně pracoval jak na svojí tělesné schránce, tak celý život rozvíjel i svoje nemalé intelektuální schopnosti, o čemž jasně svědčí tituly před jménem i za jménem.
Myslím si, že to je ideální příležitost připomenout jeho skvělou sportovní dráhu, ale i velmi zajímavou profesní kariéru hlavně těm, kteří tuto dobu sedmdesátých let nezažili, tedy ani Petra na pódiu - a těch je jistě naprostá většina.
Rodák z Rumburka byl neposedné dítě, a tak ho maminka jako členka Sokola přihlásila do gymnastiky, aby zde zkrotili jeho temperament, a Petr si hned našel svoje vzory v tehdy nepřekonatelných japonských gymnastech a chtěl se jim co nejvíce přiblížit. Po absolvování střední strojírenské školy (Petr byl technický typ, což později prokázal několika patenty posilovacích strojů) se přihlásil na vysokou vojenskou školu do Vyškova, ale vydržel zde pouze dva roky, vojenská disciplina nebyla nic pro něho…
Po absolvování dvouleté vojenské služby učinil první ze svých zásadních životních rozhodnutí - přestěhoval se do Děčína, protože se zde začalo budovat středisko vrcholového sportu gymnastiky a on chtěl mít ty nejlepší podmínky pro svůj sport. Našel si zde zaměstnání jako projektant a spokojil se s podnikovou svobodárnou. Psal se rok 1969 a Petr byl stále plný elánu, trénoval každý den jako o život, a to i dvoufázově. Nespokojil se s dosaženým středoškolským vzděláním a přihlásil se na Fakultu tělesné výchovy a sportu, kam ho na druhý pokus vzali. Studoval dálkově, ale potřeboval praxi a sehnal si tedy místo metodika TJ v Králově Dvoře. A tak učinil druhé svoje zásadní životní rozhodnutí. Sbalil svoje kufry (či spíše jeden, protože toho moc neměl) a nastěhoval se do prvního patra sokolovny, budovy, kde zároveň i pracoval a měl na starost všechny sporty tělovýchovné jednoty. Byl vlastně jediný placený funkcionář. Mělo to ovšem pro něho jeden háček a nemalý, nebyl zde oddíl mužské gymnastiky a Petr, zvyklý na každodenní dril, neměl s kým trénovat. Sice dostal na starost od manželky Ládi Filipa, berounského rodáka (jeden ze zakladatelů kulturistiky v ČSSR), ženské gymnastky, ale on potřeboval najít sport, ve kterém by se sám realizoval.
3. ročník poháru Podřevnicka - v pokleku Petr Tlapák a první zleva Bohumil Divílek
Rokem 1971 se datuje počátek jeho kulturistické kariéry a brzy se ukázalo, že to bylo šťastné rozhodnutí - z průměrného gymnasty se stal postupem času excelentní kulturista. Hoši z místního oddílu kulturistiky ho nemuseli dlouho přemlouvat, a tak začal s intenzivním tréninkem s disciplinou, tak jak byl ostatně z gymnastiky zvyklý. "O metodice tréninku v kulturistice jsem toho tehdy moc nevěděl, vždyť všichni jsme tehdy tápali, a jako nejrozumnější se mi jevil sequence systém mistra Ameriky Boba Gajdy. Tento fyziolog byl schopen odcvičit ve tříapůlhodinovém tréninku 360 sérií a to mi velmi vyhovovalo. Jak se později ukázalo, z hlediska růstu svalů nebyl kruhový trénink nejideálnější, ale pro mne se ukázal poměrně účinný a přinesl mi výsledky," popisuje Petr svoje začátky. Další kvalitativní posun v tréninku představoval split systém neboli dělený trénink, se kterým ho seznámili jeho zkušenější spolucvičenci. Petr, který byl dříve nucen se kvůli udržení tělesné váhy v gymnastice krotit v jídle, tak se konečně nemusel nijak omezovat a svaly rostly jako z vody a velmi brzy svoje košile věnoval mladšímu bratrovi. Motivaci mu dodala i místním oddílem pořádaná pohárová soutěž v Králově Dvoře, a tak když se jeho kolegové měli zúčastnit závodů, tak i on byl postaven před hotovou věc - budeš závodit! V roce 1972 se tedy po necelém roce tréninku poprvé postavil na pódium. Nikdo ho neznal a k velkému (jistě nemilému) překvapení svých soupeřů zvítězil nejenom na krajském přeboru, ale i na mistrovství Čech v Letohradě! Zvláště tehdy mnohem zkušenější Jiří Kotalík nemohl unést tíhu porážky…
Jeho vítězné tažení zastavil na mistrovství ČSSR v Bratislavě až mnohem zkušenější Marián Juráš, ale výsledky předčily i ta jeho nejoptimističtější očekávání. Následovala jeho první mezinárodní soutěž v Polsku "O pohár Varšavy", kde skončil na čtvrtém místě. Ještě potvrdil svoje kvality na podzimních pohárových soutěžích (Králův Dvůr a Ostrava), kde opět nenašel rovnocenné soupeře, a první rok měl za sebou. Co víc si mohl přát?
Hned následující rok již deklasoval na mistrovství ČSSR v Brně všechny své soupeře rozdílem třídy (druhý v pořadí Ladislav Čačo na něho ztrácel 5 bodů). Nastaly jeho zlaté časy - období neporazitelnosti, kdy se v letech 1973 až 1979 stal pětinásobným mistrem republiky v kategorii do 168 cm, respektive do 169 cm. Jedinou výjimkou byl rok 1976, kdy jak na mistrovství Čech, tak ČSSR našel přemožitele v Jirkovi Hovorkovi. Je ovšem třeba vysvětlit pozadí této prohry. Poprvé byl zařazen (a pouze dočasně) jako silová disciplina bench-press, kdy se výkon započítával do celkových výsledků. "Neměl jsem silové dispozice pro tento cvik a moje maximum bylo 157 kg, v soutěži jsem dokázal 140 kg a tuto bodovou ztrátu jsem již nedohnal," vysvětluje Petr. Je ovšem určitým paradoxem, že právě tento rok, kdy neobhájil titul mistra republiky, byl zároveň rokem jeho největšího mezinárodního úspěchu - zisk titulu mistra Evropy!
Mistrovství ČSSR 1979 (Ostrava) - vítězové kategorií Petr Uríček, Josef Veselý, Anton Holič, Petr Tlapák
Této soutěži předcházelo dvouměsíční soustředění v Nymburce společně s Aloisem Pekem a zjevně se i díky němu dostali oba do špičkové formy. Z úsporných důvodů samotná cesta byla poměrně komplikovaná a náročná, protože nejprve letěli linkou Praha-Moskva a hned tentýž večer následovala cesta vlakem do Helsinek. Přestávku na vlakovém nádraží si krátili stále dokola konzumací ruské zmrzliny, a jak Petr trefně poznamenal, jednalo se o nechtěnou a v té době ještě neznámou sacharidovou superkompenzaci. A výsledek se opravdu dostavil v míře vrchovaté.
31. října 1976 se oba naši borci postavili na pódium na dosud nejpočetněji obsazeném evropském šampionátu (50 závodníků z 16 států ve třech kategoriích) za hlasitého povzbuzování naší doprovodné výpravy, ale i Švédů, mezi kterými byla řada emigrantů. Protože Petr soutěžil v nejnižší kategorii do 165 cm, tak nastoupil jako první. MUDr. Dušan Filo zhodnotil v časopise Tréner jeho vystoupení následujícími slovy: "Už při nástupu jeho kategorie mezi jedenácti závodníky na sebe upozornil symetrií postavy, objemy, ale hlavně svalovým reliéfem a vyrýsovaností. Přítomní diváci, většinou trenéři a vedoucí výprav, ho hned označili za favorita. Jeho největší soupeři se mu sice v některých momentech vyrovnali, ale celkový dojem umocněný precizní povinnou a poté i volnou sestavou vyzněl jednoznačně ve prospěch našeho závodníka."
Ale to nebylo vše. Alois Pek nenašel rovnocenné soupeře v nejvyšší kategorii nad 172 cm, a tak náš dvojčlenný tým získal nejenom dva tituly mistrů Evropy, ale i druhé místo v pořadí národů hned za Rakouskem, to ovšem se čtyřmi reprezentanty. Po absolutním vítězství Petra Stacha v roce 1975 se jednalo o další triumf, který potvrdil suverénní postavení naší kulturistiky na starém kontinentu.
V následujícím roce Petr končil vysokou školu, a tak trénoval pouze sporadicky, i když s kulturistikou rozhodně kontakt nepřerušil. Pracoval jako sekretář svazu a přestěhoval se do Prahy. Ovšem v roce 1978 nacházíme Petra již v plné přípravě na mistrovské soutěže a jeho návrat si zaslouží absolutorium. Odsunul na druhé místo věčného rivala Roberta Dantlingera i svého jediného přemožitele Jiřího Hovorku až na třetí příčku, a to jak na mistrovství Čech, tak na mistrovství ČSSR v Komárně.
Svoji formu ještě vystupňoval v následujícím roce na mistrovství ČSSR v Ostravě, kde potvrdil svoje suverénní postavení, kdy opět porazil Roberta Dantlingera. Asi každému "vrtá hlavou", proč takový fenomenální kulturista již nedostal příležitost reprezentovat naši republiku. Odpověď na kulturistických prknech nenajdete, protože zde byl Petr neporazitelný, ale problém byl jinde - ve sportovní politice či spíše politikaření tehdejších funkcionářů a zároveň v nikdy nevyřčeném podezření, že Petr chce při nejbližší příležitosti emigrovat.
Mistrovství ČSSR 1979 (Ostrava) - vítězové kategorií Petr Uríček, Josef Veselý, Anton Holič, vpředu Petr Tlapák
"Když jsem při nominačním srazu v roce 1979 v Nymburce opět (jako už poněkolikáté) nebyl vybrán do reprezentace a přednost byla v mé kategorii dána Robertu Dantlingerovi, tak jsem naštvaně zahodil tepláky do kouta a bez rozloučení odejel. Cítil jsem to jako velkou nespravedlnost, protože navíc jsem byl v nejlepší formě svého života. Řekl jsem si, že s těmito lidmi již nechci mít nic společného," popisuje Petr hořký závěr své dosavadní kariéry.
V tomto stádiu jeho životopisu je možná nejvhodnější chvíle se trochu zamyslet nad skutečností, proč v období od druhé poloviny sedmdesátých let naše kulturistika dosahovala tak vynikajících výsledků. A Petr jistě patří k těm nejpovolanějším, aby se k tomu vyjádřil: "Domnívám se, že se u nás skloubily poznatky jak ze Západu, tak z Východu, vždyť se geograficky nacházíme uprostřed Evropy. Rusové měli vynikající silové odborníky, od kterých jsme se mohli učit, což na Západě nebylo. Tam ovšem zase měli poznatky z praxe a zkušenosti, ze kterých jsme mohli čerpat. To ovšem neznamená, že tato doba nezrodila i naše odborníky, jako byli již zmíněný Ladislav Filip, s tím jsem byl v zvlášť úzkém kontaktu, PhDr. Emil Müller, Mgr. Milan Jablonský či MVDr. Alexandr Bačinský, CSc. Velmi přispěl k šíření poznatků o kulturistice a k její popularizaci časopis Tréner, vycházející sice na Slovensku, ale i v Čechách mezi kulturisty velice populární. Když se to vše sečetlo - vynikající metodika, spojení poznatků Východ-Západ, bezpočet nadšenců, kteří byli schopni trénovat i ve zcela primitivních podmínkách (většina strojů se tehdy vyráběla svépomocí), omezená možnost realizace v té době, příchuť zakázaného ovoce, kterou tehdy kulturistika u nás měla… a mohli bychom jmenovat jistě i další faktory, které vytvářely tyto obdivuhodné výsledky."
Samozřejmě největší problém byl v otázce stravy. Informací, jak aplikovat výživové poznatky do kulturistické praxe, byl zoufalý nedostatek, cestičky byly nevyšlapané, a tak se postupovalo metodou pokus-omyl. Ale nechme promluvit k této problematice samotného Petra Tlapáka: "Zkoušeli jsme všechno možné. Zpočátku se jednalo především o předsoutěžní diety typu hovězí maso a voda s naprostým vyloučením sacharidů (tak se připravoval Petr Stach, pozn. autora). Já jsem zařadil do jídelníčku jako jeden z prvních ryby, a to díky pohodlnosti, že jsem měl poblíž bydliště rybárnu, a zjistil jsem, že to nebyla vůbec špatná volba. Toto období druhé poloviny sedmdesátých let bylo ve znamení experimentů a hledání té správné cesty. Měl jsem výhodu, že jsme na FTVS měli odborníky na výživu, a tak jsem byl na rozdíl od ostatních relativně dobře teoreticky vybaven."
"Ovšem největším problémem byla absence proteinových koncentrátů, a tak jsme si jejich primitivní formu vyráběli v Berouně společně s Petrem Novákem doslova na koleně z odtučněného sušeného mléka, které jsme speciálním postupem zbavovali laktózy. Zkoušel jsem i kombinaci telecího masa s jednoduchými cukry - s medem a kupodivu výsledky byly nad očekávání dobré. To bylo v roce 1979 a myslím, že i díky tomu jsem se tehdy dostal do nejlepší formy svého života."
Všechno špatné je pro něco dobré, a protože je Petr trochu fatalista, tak si řekl, že asi to tak mělo být a osud tomu tak chtěl. Přehodil ve svém životě výhybku, v roce 1980 se oženil, o rok později se mu narodil syn a v roce 1983 dcera, věnoval se rodinnému životu a zároveň i vědecké práci. Ale kulturistika ho provázela i dalším životem, od roku 1977 byl zaměstnán jako sekretář svazu kulturistiky a na ČSTV budoval vědecko-metodické oddělení. Poté nastoupil do Výzkumného ústavu tělovýchovného, do ústavu biomechaniky, kde si udělal aspiranturu. Dostal se i na stáž do Finska ke špičkovému odborníkovi na svalovou kontrakci, profesoru Komimu. Vůbec měl štěstí, že při své odborné činnosti se potkával s odborníky na slovo vzatými. K tomu Petr poznamenává: "Doslova mým guru byl profesor Otáhal, tehdy ještě jenom inženýr, se kterým jsme dělali celou řadu pokusů v oblasti biomechaniky, měřili svalovou kontrakci, ale jinak jsem na cvičení moc času neměl, protože jsem stavěl v podstatě svépomocí dům a za socialismu nejvíce času pohltilo shánění materiálu, a zároveň jsem se v rámci Prahy v té době třikrát stěhoval. Souběžně jsem učil na FTVS, a to nejprve na katedře plavání, a poté jsem založil specializaci kulturistiky v rámci katedry gymnastiky."
Petr Tlapák a Pavel Havel na setkání veteránů kulturistiky a silových sportů v roce 2017
Přelomový rok 1989 otevřel nové možnosti pro většinu z nás a Petrovi změnil profesní život velmi záhy. V roce 1990 byl zrušen Výzkumný ústav tělovýchovný, Tyršův dům byl navrácen Sokolům a FTVS se z něho přestěhovala do bývalé Vysoké školy politické, kde nadále učil. Ovšem ani jemu se nevyhnul boom podnikání začátku devadesátých let. Koneckonců kdo to tehdy nechtěl zkusit? "Založil jsem s kamarády fitness centrum v Radotíně a jakýsi soukromý výzkumák v oblasti řízení tréninku. Pracovali jsme s reprezentací parašutismu, akrobatickými piloty a nadále jsem učil na částečný úvazek na FTVS," seznamuje nás Petr s šíří svých aktivit. A to nebylo zdaleka vše! K tomu si založil trenérskou školu Tonus, vyučoval na Technické univerzitě v Liberci, zároveň na popud kamarádů provozoval rehabilitaci v Berouně.
Nikdo z nás nemládne a Petra vždy zajímalo, jak stárnoucí organismus reaguje na posilovací trénink, a samozřejmě, že nejlepším testovacím objektem pro něho byl on sám. K tomu Petr dodává: "Řekl jsem si, že se pokusím dostat do závodní formy v kategorii masters a uvidím, jak se budu zlepšovat. To byla jedna motivace. Tou druhou byl zájem i mých kamarádů reprezentovat tímto způsobem naši firmu NTM (Nikl, Tlapák, Mazurov) nabízející své služby vrcholovým sportovcům." Příležitost se naskytla hned v roce 1990, protože přijal nabídku reprezentačního trenéra MUDr. Zdeňka Černého, aby mu dělal asistenta, a odcestoval jako vedoucí výpravy na mistrovství světa juniorů a masters do španělského Benidormu. Takže měl nejenom na starost závodníky, ale sám byl vlastně jeden z nich a k tomu ještě řidičem. Finálové šesté místo bylo jistě přinejmenším uspokojujícím výsledkem po více než deseti letech přerušení závodní činnosti. Mimochodem naše výprava pod Tlapákovým vedením byla veleúspěšná. Štefan Orosz se stal mistrem světa juniorů a Alois Pek v masters přivezl rovněž zlato!
Tento výsledek ovšem můžeme považovat pouze za prolog jeho návratu na kulturistická pódia. Hned v roce 1992 se mu naskytla další příležitost a v turecké Ankaře vybojoval bronz. Společně se zlatým juniorem Alexandrem Sásim byli vlastně posledními medailisty za Československou federativní republiku.
Další bronz v kategorii masters na mistrovství světa v Bratislavě v roce 1995 byl více než důstojným definitivním zakončením jeho obdivuhodné kariéry a to mu bylo již 49 let.
Kulturistika měla v jeho životě stále velký význam, ale již v průběhu své závodní kariéry se snažil překračovat její bariéry a přenášet poznatky získané díky tréninku a paralelní vědecké a odborné činnosti ve prospěch dobrého zdravotního stavu pohybového systému široké populace, tedy nejen sportovců. A tato jeho činnost již v průběhu devadesátých let jednoznačně převládla a Petr se s veškerou vervou - s takovou, s jakou se předtím věnoval kulturistickému tréninku, vrhl do studia fyzioterapie, aby pronikl co nejhlouběji do tajů pohybového systému.
Nejdříve pracoval na rehabilitační klinice v Malvazinkách, ale v letech 2005 až 2012 byl již ve fakultní nemocnici v Motole, kde se stal spolupracovníkem špičkového odborníka na rehabilitaci profesora Pavla Koláře. K tomu poznamenává: "Často se stává, že se role žáka a učitele obrátí, a to je právě případ Pavla Koláře, který studoval rehabilitaci na FTVS a já jsem ho tam učil, a poté se situace změnila a on se stal mým šéfem."
V roce 2012 založil nestátní zdravotnické zařízení Rehaton - centrum fyzioterapie a pohybové terapie, abych se vyjádřil přesně. Tři roky také studoval akupunkturu a věnoval se jí na klinice čínské medicíny Inspirita. "Čínská medicína mě vůbec velmi oslovovala, a tak jsem byl v roce 2006 i na měsíc v Číně. Představuje prostě jiný pohled na svět. Dá se velmi dobře propojit s klasickou medicínou a je velká škoda, že se často čínská a klasická medicína staví proti sobě," vysvětluje Petr.
Petr Tlapák, Václav Papírník a Květoslav Štora na setkání veteránů kulturistiky a silových sportů v roce 2017
Neopomeňme ovšem zdůraznit jeho pedagogickou činnost. Její začátky se logicky pojí s Fakultou tělesné výchovy a sportu a díky Petru Tlapákovi již v osmdesátých letech začali vycházet první vysokoškolští absolventi se specializací kulturistika. Ovšem nabídky se jenom hrnuly, a tak si Petr přibíral další úvazky na Technické univerzitě v Liberci, kde působil pět let, a zároveň učil i na 2. lékařské fakultě UK. Působil rovněž na katedře fyzioterapie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Můžeme jenom uvítat, že Petr si nikdy nenechával svoje mnohaleté nesmírně cenné poznatky jak v oblasti kulturistického tréninku, tak ale především v posilování pro zdraví pro sebe a dal jim i tištěnou formu. V průběhu let napsal řadu publikací, přičemž jedna z nich - Tvarování těla (nakladatelství ARSCI, 1999) se stala doslova bestsellerem, o čemž svědčí již minimálně deset vydání! Dosavadním vrcholem jeho činnosti v této oblasti je velmi obsáhlá publikace, na které pracoval mnoho let, a to Posilování kloubní kondice (nakladatelství ARSCI, 2014). Ta pro svoji náročnost není primárně určena široké cvičící veřejnosti, ale mohou z ní čerpat cenné informace trenéři, jejichž prioritou je co nejlepší zdravotní stav pohybového systému jejich klientů a svěřenců.
Petr Tlapák ani ve svých pětasedmdesáti letech nespí na vavřínech, ba právě naopak. Spektrum jeho aktivit, jak vyplývá z celého textu, je obdivuhodně široké, ale co víc, Petr neustále hledá nové výzvy a stále se učí novým věcem a své dosavadní znalosti stále prohlubuje. Pouze nostalgicky vzpomínat? Tak to není nic pro něho a stále hledí do budoucnosti. Nebojí se žádných změn, naopak je vyhledává. Toho nejlepším příkladem je jeho zhruba tříměsíční stáž na přelomu roku 2016 a 2017 v USA, a to především na slavné Mayo Clinic. I takový odborník, jako je on, se může lecčemu přiučit a on stále dychtí po vědění.
Jeho trenérská škola Tonus vyškolila za cca 30 let své dosavadní činnosti přes tisíc absolventů (dnes na její činnost tolik času nemá), ale ještě nesrovnatelně většímu počtu lidí pomohl a pomáhá při řešení jejich problémů s pohybovým aparátem. Jak jeho minulost špičkového kulturisty, tak jeho přítomnost coby znamenitého fyzioterapeuta z něho dělá člověka, který si nejenom zaslouží naši pozornost, ale i obdiv, a hlavně mu popřejme mnoho dalších let k tomu, aby mohl naplnit všechny svoje vize.
Víte, že...
Trenér/ka
