ZÁHADNÁ ZBRAŇ "V7" (1)

Aktivita, s níž se na počátku 50. let na stránkách různých časopisů objevoval zájem o "V-7", nebyla stálá. První publikace se objevily v roce 1950. Pak přišel rok 1951, kdy se o německé pohony nezajímal jediný novinář. Další boom článků v tisku o údajné práci na německých discích nastal v roce 1952, aby se v roce 1953 omezil na pouhé dva články (rozhovor s Goergem Kleinem ve "Welt am Sonntag" a rozhovor s Rudolfem Schrieverem v "Deutsche Illustrierte"). Obliba spojená s tématem technologie "V-7"  byla tedy cyklická, s nárůstem každé dva roky.  Podle pravidel měl být další boom "zpráv" o "V-7" v roce 1954. Tak se stalo. Již v dubnu 1954 se v časopise "7 Tage" objevily nové "informace" o historii vývoje německé diskové jednotky. Úvodem byl článek popisující nejnovější zprávy z Kanady, kde společnost A.V. Roe pod vedením Johna Frosta pracoval na nadzvukovém létajícím disku. Článek končil následující poznámkou:

"V situaci, kdy je létající talíř náhodně zasažen raketou, se talíř zřítí vertikálně a bezpochyby bude zničen do té míry, že nebude možné přesně rozeznat o jakou technologii se jedná. Nejlepším důkazem je skutečnost, že v prosinci 1944 našlo velitelství britské flotily na Špicberkách (...) pozůstatky létajícího talíře, jehož konstrukce zůstává pro Brity a Kanaďany dodnes nevyřešenou záhadou. Talíř na Špicberkách byl prvním "létajícím talířem na světě", který se skutečně vznesl do vzduchu".  Odkud pochází, kdo ho postavil a jaké naděje do něj jeho stavitelé vkládali? Jedná se o jedny z posledních tajemství II. světové války. Informace o experimentech inženýra Frosta v Kanadě jsou velmi zajímavé.

Dnes můžeme oznámit, že tyto kanadské návrhy jsou založeny na jednom vynálezu, který byl vytvořen v Německu v posledních letech války, a v současné době je velkou "manou" pro Sověty a Američany. Mezi četnými projekty, které v roce 1941 vypracovalo "Šesté říšské ministerstvo letectví", byl i návrh na stavbu tzv. létajících talířů. Šlo vlastně o logické pokračování řady  myšlenek, které – sl