Fabio Aru není typem člověka, který by svá rozhodnutí kdovíjak měnil.
A tak když dva dny před startem španělské Vuelty prohlásil, že to bude jeho poslední závod kariéry, není proč mu nevěřit.
Nehrozí, že by se za rok či dva vrátil. Momentálně si užívá závěrečný tanec, po němž už žádný další nebude. Vždyť i na tretrách má nápis: To je všechno, lidi!
„Opravdu to není unáhlené rozhodnutí,“ přesvědčuje. „Přemýšlel jsem o něm dlouho, bavil se o tom s rodinou.“
A došel k jednoduchému závěru. V pouhých 31 letech, tedy ve věku, kdy cyklisté často zažívají vrchol své kariéry, on tu svou definitivně uzavře.
Vuelta 2021speciální příloha iDNES.cz |
„Pátého září ukončím kariéru. Jsem pyšný na to, co jsem v kariéře dokázal, i když jsem toho chtěl dokázat mnohem víc. Ale s čistým svědomím říkám, že jsem kolu obětoval vše. Je příhodné, že ta má cesta skončí zrovna na Vueltě, na kterou mám skvělé vzpomínky,“ usmívá se.
Jak by ne. Kdo by si nepamatoval jeho triumf za pět minut dvanáct v roce 2015, kdy Toma Dumoulina zlomil až na předposledním kopci závodu?
Kdo by si taky nepamatoval jeho grimasy plné bolesti?
Fabio Aru a jeho grimasy
Kdo by si nepamatoval jeho časté a občas až bláznivě bezhlavé útoky?
To všechno za týden v neděli skončí. Pokud tedy Aru do cíle Vuelty dojede.
„Ale každý den tady na Vueltě mě ubezpečuje v tom, že to bylo správné rozhodnutí,“ má jasno. „Kdybych se rozhodl skončit na jednodenním závodu, bylo by to jiné. Tady mám 21 etap, 21 různých emocí, které můžu na kole prožít. Vítr, horko, bitva s těmi nejlepšími v horách. To všechno mi pomáhá vyrovnat se s touhle změnou životního stylu.“
Není to pro mě vysvobození
Vlastně to až tak velké překvapení není.
Vždyť o Aruově konci v profesionální cyklistice se hovoří už několik posledních let. Loni byly ty hlasy možná nejhlasitější, když mu tým Emirates nenabídl prodloužení smlouvy.
Pak ale našel útočiště v Qhubece, kde se ale první půlku sezony trápil.
Až poslední dva závody před Vueltou připomínaly jakousi renesanci jeho bývalé formy. Druhý dojel na Sibiu Tour a druhý pak i v Burgosu, kde nestačil na Mikela Landu, ale porazil třeba Pavla Sivakova nebo Romaina Bardeta.
Tedy soupeře, se kterými už roky prohrával.
Že by mu právě chystaný konec kariéry přece jen pomohl?
On sám něco takového odmítá.
Přesto, usměvavá a uvolněná postava na této Vueltě kontrastuje s uzavřeným mladíkem minulých let, který často působil ponurým, až ztraceným dojmem. Často vypadal, že na Grand Tours ani nechce být. Jako kdyby ho někdo nutil na kole jezdit.
„Ale oznámený konec kariéry neberu jako nějaké vysvobození. Spíš konec jedné kapitoly,“ říká. „Byl to můj život posledních patnáct let a koneckonců, kolo zůstane součástí mého života, vždycky to byla má vášeň. Určitě se přijedu podívat na nějaké závody. Ale teď je čas věnovat se rodině. Jsem moc velký profesionál na to, abych tenhle sport dělal na 90 procent. Buď 200, nebo nic.“
A tak v tomto případě už nic.
Nehledě na to, jak tahle jeho závěrečná Vuelta dopadne, Aruova kariéra se dá směle rozdělit do dvou polovin.
Ta první byla úspěšná, plná radosti.
První v rodině
Už otec Fabia miloval jízdu na kole. Ale horském.
A vlastně nejradši jezdil jen tak, pro radost. Miloval vyjížďky do lesa, bavil se na štěrku, trpěl při drápání se na kopec. Ale že by jezdil profesionálně? To ho nikdy nenapadlo.
Vždyť nikdo z rodiny se sportu moc nevěnoval.
Až u syna se ta vášeň objevila.
„I já jsem ale začínal na BMX. Až postupně jsem začal objevovat silniční kolo. Je vlastně zvláštní, že se z kluka, který o profesionálním sportu fakt nic nevěděl a od rodičů se ani nic nedozvěděl, stal v jednu chvíli jeden z nejlepších cyklistů světa,“ usmívá se Aru.
V dresu italského amatérského týmu Pallazago odmala připomínal Marka Pantaniho. Taky nikdy neoslňoval časovkou, zato když se terén zvednul, on ožil.
A pořád útočil.
Už ve dvaceti dojel čtvrtý na Valle d´Aosta, jednom z nejprestižnějších závodů pro mladé cyklisty. O rok později už závod vyhrál, pak svůj titul obhájil, čehož si všimli v Astaně.
Hned ve svém první roce zaujal. Stal se objevem, mužem budoucnosti. Dojel čtvrtý na Trentinu, kde porazil Wigginse, Evanse, Bassa nebo Lea Königa. A taky pomohl Nibalimu vyhrát Giro.
„Připadal jsem si jak v nějakém výtahu. Rok předtím jsem jezdil s mladými kluky, nadějemi a teď jsem najednou patřil do jednoho z nejlepších týmů světa a pomáhal jsem vyhrát Vincenzovi Giro. Velká změna,“ líčil.
Rok nato už sám na triumf na Grand Tour útočil. Na Giru dojel třetí za Uránem a Quintanou, vyhrál etapu. V závěru léta skončil pátý za úchvatnou sestavou Contador, Froome, Valverde a Rodríguez.
Bylo jasné, že má před sebou velké věci. Ale nikdo netušil, že v roce 2015 přijde jeho nejlepší rok kariéry.
Rok, který už nikdy nezopakuje.
Pá pá, Tome
Na italském Giru vyhrál dvě etapy.
Dvě poslední horské zkoušky, díky čemuž se prodral na druhé místo, necelé dvě minuty od vítězného Alberta Contadora.
RIVALOVÉ S ÚSMĚVEM. Lídr Gira Alberto Contador a druhý v pořadí Fabio Aru si už v poslední etapě družně vykládali.
Na Vueltu už jel jako jasný lídr Astany. Jako muž, který má poprvé kralovat na Grand Tour. A měl soupeře, se kterým před startem vůbec nepočítal. Vynikajícího časovkáře Toma Dumoulina, který právě procházel proměnou v adepta na třítýdenní triumfy.
Byla to tehdy před šesti lety památná bitva, při které se Aru s Dumoulinem přetahovali o červený dres. A až poslední horská etapa, předposlední kopec na ní, je musela rozsoudit.
V červeném do ní vjížděl právě Dumoulin s pouhými šesti vteřinami k dobru a unaveným týmem.
„A my byli připravení jet na plný plyn, stejně jako každý den. Celý tým byl připravený udělat cokoliv pro naše vítězství. Například Alessandro Vanotti měl v pátek těžký pád, dnes nemohl pořádně ani chodit, a přesto se rozhodl startovat. Také Paolo Tiralongo, který nás musel opustit už ve třetí etapě se zraněním, které si vyžádalo 35 stehů, chtěl tehdy za každou cenu pokračovat, ale opravdu nemohl. Odhodlání všech mých pomocníků bylo na této Vueltě obrovské,“ líčil Aru.
To stoupání, jež ukončilo Dumoulinovy sny, nese název Morcuera. Předposlední ze čtyř vrcholů první kategorie. Tady přišly tři útoky Astany. Po prvním se ještě Nizozemec dotáhl zpět.
„Ale viděl jsem na jeho tváři, že už je trochu unavený. Na chvíli jsme zpomalili, abychom za další dva kilometry zaútočili znovu,“ popisoval Aru.
Už tehdy zůstal Dumoulin sám, bez týmových pomocníků. Když po dalším útoku znovu opadl, udržoval odstup na skupinu před sebou kolem 20 vteřin. Jenže před ním jeli v grupě hned čtyři cyklisté Astany – Louis Leon Sanchez, Andrej Zeits, Mikel Landa a právě Aru.
„Rozhodli jsme se tedy znovu akcelerovat. Louis Leon Sánchez a Andrej Zeits, kteří předtím jeli v úniku, se k nám stáhli. Vydali ze sebe nesmírné úsilí, aby se náš náskok zvětšil – a povedlo se. Bez všech těch chlapců by celé toto dílo nebylo možné,“ uznal posléze Aru.
NEJSLAVNĚJŠÍ MOMENT. Fabio Aru se zapsal mezi vítěze Vuelty.
Osmadvacet kilometrů před cílem se Dumoulin definitivně zlomil. Do cíle dojel se čtyřminutovou ztrátou, z prvního místa klesl na šesté.
Aru se stal králem španělské Grand Tour.
Zranění, mononukleóza, vir
A taky králem všeho v kazašské Astaně, ze které se pakoval Vincenzo Nibali.
Kolem něj se měl stavět tým pro další roky. Jenže už v sezoně 2016 přišly trable. Žádná výhra, jen třinácté místo na Tour.
O rok později vyhrál Aru italský šampionát a taky pátou etapu na Tour s dojezdem na Planinu krásných dívek. Na slavném kopci byl jasně nejsilnější, a po dvanácté etapě se dokonce dostal do žlutého dresu.
Chvíli vypadal, že by mohl bojovat i s Chrisem Froomem a jeho letkou Sky.
V té době si mohl vybírat. Údajně žádal plat až čtyři miliony dolarů, čímž by se zařadil mezi tři nejdražší cyklisty světa.
POPRVÉ VE ŽLUTÉM. Fabio Aru ve dvanácté etapě Tour ujel Chrisi Froomovi a poprvé se na Tour de France obléká do žlutého.
„Asi nikdy jsem se na Grand Tour necítil v první fázi tak silně jako tehdy. Bavilo mě závodit, bavilo mě útočit, každý den jsem se cítil skvěle,“ líčil.
Jenže zbytek Tour už tak povedený nebyl, klesl na pátou příčku.
Přesto jeho hvězda dál zářila. Nikdo tehdy nečekal, že právě triumf na Planině bude jeho posledním.
Po sezoně z Astany odešel do UAE-Emirates, kteří kolem něj chtěli postavit celý tým. Jenže celým rokem 2018 se protrápil a netušil proč.
Fabio Aru v dresu UAE-Emirates
Až později se dozvěděl, že musí na operaci kýčelní tepny, rval se s mononukleózou i virem Epstein-Barrové.
„Rok jsem netušil, co mi je, bylo to frustrující. Když jsem se pak snažil vrátit, chtěl jsem to dokázat co nejrychleji, což byla další chyba. Vlastně jsem dva roky ztratil jako by nic,“ popisoval.
Žádná výhra, žádné stupně vítězů, jen zdravotní a psychické problémy. Tak nějak by se tři roky v Emirates daly shrnout.
Trápila ho i kritika.
„To víte, že mě to zraňovalo. Hlavně od lidí, kteří mi byli blízcí a kteří mi lezli do zadku, když jsem byl na vrcholu. Teď najednou o mně říkali ne zrovna hezké věci. Utřídil jsem si tam tehdy lidi, kteří opravdu stojí při mně,“ vysvětloval.
„Byly to všechno těžké roky a já hodně trpěl. Na druhou stranu mě to naučilo, jak svět funguje. Všechno vždycky není růžové, existují překážky, které musíte překonat.“
Často bojoval i se stravou, jelikož se u něj zjistila alergie na lepek a mléko.
„Cyklistika se dost změnila. Třeba to, jak důležité je stravování – na jednu stranu to bylo zajímavé, na druhou toho bylo až moc. Když už řešíte, kolik vaše jídlo váží, co všechno obsahuje, za chvíli to je na hlavu. A vlastně to ničí i samotný sport – že jdete na kolo a prostě šlapete, co to jde. Vytrácí se z toho ta romantika,“ má jasno.
Ale tímhle směrem holt cyklistika i další sporty jdou.
Všechno je v detailech, jak rád říkává šéf Ineosu Dave Brailsford.
A tohle už prostě není svět pro Fabia Arua.
Chlapce ze Sardinie, kterému chvíli patřil cyklistický svět. Ale měl patřit mnohem déle.
