V Armádě ČR je těchto kurzů přežití několik druhů: úvodní informace dostávají nováčci už ve Vyškově během základního výcviku. Další znalosti získávají při přeškolovacím výcviku před nástupem ke své jednotce. Vrcholem pro ty, kteří chtějí vědomosti v této oblasti prohloubit, jsou pak kurzy speciální tělesné přípravy zaměřené na základy přežití.

"Tyto výcviky jsou souhrnem taktik, technik a sledem procedur, které poskytují odloučené osobě nástroje k přežití v jakémkoliv prostředí a vyhnutí se zajetí," vysvětluje instruktor kurzu, nadrotmistr Jan Šléška ze 73. tankového praporu.

Doba, po kterou voják bude přežívat na území nepřítele nebo v prostředí mimo ozbrojený konflikt, může být podle něj několik hodin, ale také několik dnů, týdnů, měsíců či dokonce let. "Každá armáda se samozřejmě snaží evakuovat svého vojáka co nejrychleji, kdy je šance na záchranu největší. A na to se zaměřujeme i v našem kurzu," upřesňuje.

Důležitější než množství vybavení je podle nadrotmistra Šléšky znalost principů přežití, schopnost předvídat a věřit v dobrý konec. "Naprosto klíčová je pozitivní motivace. Nemusíte být nutně vojákem, pro každého platí: neupadnout do letargie, na budoucnost nahlížet pozitivně, připomínat si, proč chci přežít a plánovat. Nenechávat na zachráncích vše, ale aktivně se snažit ke šťastnému konci přispět."

Ukryjte oheň!

Vojáci se při výcviku učí základní dovednosti, mezi které patří například zajištění tepelného komfortu, budování přístřešků, rozdělávání ohně, získávání a úprava vody a jídla.

"Zapálit oheň lze například pomocí pazourků nebo třením dvou suchých dřev o sebe. Troud by pak měl být z více druhů trav, kůr či semen rozdrcených na prach. V našich podmínkách funguje nejlépe kůra z břízy. Tak máte jistotu, že se jiskra vznítí," prozrazuje Šléška. Upozorňuje, že člověk si také musí dávat pozor, kde oheň zakládá a pokud je na nepřátelském území, měl by ho ukrýt do jámy, aby ho plameny neprozradily.

Pozor na červené a ostnaté rostliny

V kurzu si také vojáci vyzkoušeli, s čím vším si dokáže poradit jejich hladový žaludek. V nouzi by se podle Šléšky člověk měl zaměřit na konzumaci rostlin, kterými doplní minerály a stopové prvky, i vitamín C.

Jak ale poznat, že květina není jedovatá? "Platí poměrně jednoduché pravidlo: nejíst nic, co neznám. Nebezpečné často bývají červeně zabarvené, při rozříznutí stonku roní šťávu podobnou mléku (neplatí u pampelišky), voní či chutnají po hořkých mandlích, broskvích či kysele, nebo při doteku s kůží či jazykem vyvolávají ostrý, suchý pichlavý až pálivý pocit," vypočítává nejvýraznější znaky.

Před samotnou konzumací je ale nutné rostlinu otestovat. Nejprve na kůži, pak chvíli převalovat v ústech, a až nakonec malé množství ochutnat. A pozor, účinky se mohou projevit až po několika hodinách, mezi jednotlivými pokusy je třeba počítat s pauzami. "Aby toho nebylo málo. Každá část rostliny se chová jinak. Květ může být jedlý, stonek také, ale kořen jedovatý," upozorňuje.

Rostliny samozřejmě nejsou jen k jídlu, ale dokážou pomoci při zevním i vnitřním poranění. "Obklady z vhodných bylin mohou eliminovat infekci v ráně, odvar pomůže od křečí hladkého svalstva, vyřeší otravu nevhodnou stravou či zlepší psychickou kondici. Voják se pak může lépe soustředit na zvládnutí krizové situace."

Ačkoliv se zdá být přežití při vědomí záludností přírody extrémně náročné, nadrotmistr Šléška s úsměvem uzavírá, že hlavním pravidlem je nepanikařit, věci nekomplikovat, naslouchat intuici a používat zdravý selský rozum. Ten člověku napoví správná řešení.