Megalomanský projekt mohl navždy změnit dějiny Československa. Vznikl v roce 1975 v hlavě profesora a vizionáře Karla Žlábka, a pokud by se ho povedlo zrealizovat, mohlo mít Československo vlastní ostrov s názvem Adriaport na pobřeží Slovinska, píše web Brainee.sk.
I když se to v dnešní době zdá neuvěřitelné, svého času se s projektem opravdu reálně počítalo. Nejdřív bylo nutné vybudovat 410 kilometrů dlouhou trať z Českých Budějovic až na pobřeží Jaderského moře. Z toho 350 kilometrů mělo vést pod povrchem země.
„V původních plánech měřil tunel 350 kilometrů a vedl přes rakouský Linec až do poslední stanice s názvem Adriaport v dnešním Slovinsku, v tehdejší Jugoslávii,“ popisoval základní myšlenku projektu Vladimír Tvrzník, bývalý ředitel Pragoprojektu, který na studii pracoval.
Vytěžený materiál z ražby tunelu se měl použít na stavbu umělého ostrova Adriaport, který měl mít i přístav, čímž by se otevřela nová obchodní cesta evropského významu. V projektu ze začátku vůbec nešlo o rekreaci, kdyby však vznikl, postupný rozvoj turismu by ho určitě ovlivnil.
Koneckonců, pláže ostrova měly být písečné, a protože mělo jít o území Československa, mohli byste si dnes vychutnávat mořské vlny a sluneční paprsky na pobřeží v podstatě doma. Každý den by na trať vyrazilo 220 nákladních vlaků a 36 osobních souprav, které by jezdily rychlostí až 160 kilometrů za hodinu.
Vlak by zastavoval jen v Linci a Klagenfurtu, což znamená, že by cesta k moři trvala přibližně dvě a půl hodiny. Pro porovnání, trať z Bratislavy do Košic měří 443 kilometrů a vlak kategorie IC jí se čtyřmi zastávkami projede za necelých pět hodin.
V roce 1979 projekt odborně prověřila společnost Pragoprojekt. Z plánů vyplývalo, že by tunel bylo opravdu možné vytvořit, nicméně cena za výstavbu by se v té době pohybovala kolem 300 miliard korun. Celý plán nakonec zatrhl Sovětský svaz, kterému se nelíbilo, že by tímto způsobem získalo Československo zcela unikátní cestu za železnou oponu. Oficiálně byl projekt zastaven pro nedostatek financí.
Bez Sovětského svazu nebylo možné stavbu odstartovat, Žlábek se ale nevzdával a nadále vedl riskantní pohovory s diplomaty. Novinář Jan Tůma měl možnost se s tvůrcem unikátního projektu setkat těsně před jeho smrtí. „Za to, co světové velmoci ročně vydají na vyzbrojení, by bylo možné postavit čtyřicet mých tunelů,“ nechal se tehdy slyšet Žlábek. Velký plán nicméně zůstal jen na papíře a my můžeme nadále snít o tom, že by naše zem mohla někdy mít moře.
Nadčasový projekt
Není pochyb o tom, že tento projekt předběhl dobu. Koneckonců i BBC konstatovala, že z něho čerpali například i projektanti Eurotunelu, který v roce 1994 pod mořským dnem propojil železnice Francie a Anglie. Použili například středovou „třetí“ rouru, která měla sloužit nejen k odvádění vody, ale zároveň v případě nebezpečí jako záchranný tunel. Inspirovali se také napětím 25 kV/50 Hz nebo kombinovanou přepravou aut, která měla ve Žlábkově projektu místo dávno předtím, než se skutečně ujala.
Pokud by se tunel na Jadran začal doopravdy stavět, realizace by pravděpodobně končila až v dnešní době. Pro porovnání, v současné době je nejdelším tunelem světa Gottharský železniční tunel, který se nachází ve Švýcarsku. Byl otevřen v roce 2016 a jeho délka přesahuje 57 kilometrů. Proti československému tunelu na Jadran jsou to jen drobky.
V roce 2013 natočila režisérka Adéla Babanová krátkometrážní dokumentární film s názvem Návrat do Adriaportu. Tři měsíce pátrala po archivních materiálech a lidech, kteří se na projektu podíleli. Sama autorka chtěla, aby se na její vizi Adriaportu spojilo přirozené s nadpřirozeným.
Ve filmu vystupuje bývalý československý prezident Gustáv Husák, který o megalomanském projektu nadšeně hovoří s generálem. Generál Husáka upozorňuje, že Češi mohou plavat jen dvě stě metrů od pobřeží. Dál by už bylo umístěné minové pole nebo ostnatý drát, aby nemohli utéct za lepším životem.