LIDSKÉ TRAUMA: CO NÁS DÁVNÉ MÝTY UČÍ O NEZNALOSTI SEBE SAMA A MOŽNÉ NÁPRAVĚ

Každý z nás se nepochybně v určitém okamžiku doslechl o legendárním králi Midasovi a proslulém „Midasově dotyku“, při němž se všechno, čeho se dotknul, okamžitě změnilo ve zlato. Pozastavili jsme se však někdy nad tím, co by nám tento starodávný mýtus snad mohl říci, třeba právě v této naprosto konkrétní chvíli? Různé verze příběhu, které se dochovaly z dob starověku, vyprávějí o tom, kterak Midas dostal příležitost požádat boha Dionýsa o cokoli, po čem toužil, a výsledkem královy odpovědi se stal Midasův dotek.

Podle většiny příběhů bůh vína putoval po fryžském království, jsa doprovázen velkou společností následovníků i svým učitelem, rádcem a společníkem v pití vína, starým satyrem Silénem. Když se pak Silénos jedné noci zatoulal a byl v opilosti zajat fryžským lidem, který satyra předvedl před svého krále, Midas Siléna radostně uvítal, velkoryse jej pohostil a poté přivedl zpět k Dionýsovi. Bůh byl králi Midasovi natolik vděčný, že mu řekl, aby si sám vybral svou odměnu: ať požádá o cokoli, Dionýsos mu vyhoví.

Výsledek všichni známe. Král Midas mu, plný radosti, okamžitě vyslovil odpověď, kterou starověký básník Ovidius popsal jako tuto neuváženou odpověď: ‚Čehokoli se dotknu, ať v žluté se promění zlato!“ (podle Ovidiových Metamorphoses, Knihy 11, překladu Brookse Morea z roku 1922 ). Bůh, „se zármutkem, že si Midas zvolil ke své škodě, a nikoli k dobru“, jeho žádosti vyhověl. Midas se zpočátku ze své nové moci, která proměňovala větve stromů, kameny i hromady špíny ve zlato, radoval. Ale jak všichni víme, brzy zjistil, že by se z jeho pošetilého přání ve skutečnosti stal rozsudek smrti – kdyby bohové neprojevili své milosrdenství. Když se Midas pokusil najíst, cokoli se dotklo jeho zubů, rázem se změnilo se na kov, a když se pokusil napít vína, aby uhasil svou žízeň, kapalina se v králových zděšených ústech proměnila ve zlato.

V některých verzích dávného příběhu přibíhá králova dcera, aby objala svého otce. Midas se ji snaží varovat, ale až příliš pozdě, jakmile se dívka dotkne svého otce, promění se v zářící zlatou sochu. Královo pošetilé přání neohrožoval pouze jeho vlastní zdraví a přežití, ale také samotné přežití jeho dětí: jeho odkazu a jeho potomstva, budoucích generací, které by jej za normálních okolností přežily a pokračovaly v jeho rodové linii. Jinými slovy tento starodávný mýtus pojednává o tématech nanejvýš důležitých – o tématech týkajících se našeho zdraví, našeho štěstí, a dokonce i odkazu, který zanecháváme svým dětem, a nakonec i přežití našeho druhu v dalších generacích. Názorným a dramatickým způsobem nás varuje před opakováním oné závažné chyby, jíž se dopustil slavný král.

Když král Midas dostal příležitost požádat boha Dionýsa o cokoli a tak neuváženě vyřknul svou odpověď, byl už pohádkově bohatý, což je téměř opomíjeným aspektem daného příběhu. Starověké zdroje, včetně těch připisovaných státníku a filosofovi Ciceronovi, vyprávějí o tom, že když byl Midas ještě dítětem, bohové seslali znamení, která naznačovala, že se jednoho dne stane nejbohatším ze všech smrtelníků. Midas jako fryžský král měl pravděpodobně přístup ke všemu, co by mohl potřebovat. Proč tedy reagoval na laskavost, kterou mu Dionýsos nabídl, nechvalně známým požadavkem, aby se všechno, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato?

Hlubší význam příběhu 

Přemítání nad touto otázkou nás vede k hlubšímu pochopení toho, co se nám starověké mýty snaží sdělit. Midas již všechno bohatství, které by snad mohl potřebovat, má: podle starodávných bájí byl vskutku nejbohatším ze všech smrtelníků žijících na Zemi. A přesto mu to nestačilo. Neustále cítil, že mu cosi chybí. Můžeme postupně začít vnímat, že mýtus nám sděluje, že králi nechybělo něco, co by mohlo být uspokojeno čímsi vnějším: ve skutečnosti mu chybělo cosi uvnitř – nedostávalo se mu něčeho, co nemohlo být naplněno, bez ohledu na to, kolik zlata vlastnil, bez ohledu na to, jaké bylo bohatství, jež nashromáždil.

Pokud jsme někdy zakusili sílu závislosti, můžeme vidět souvislost s obrazem, který nám báje prostřednictvím příběhu krále Midase předkládají k zamyšlení. Bez ohledu na to, kolik obdržíme toho, po čem toužíme, nikdy to není dost – nikdy nás to neuspokojí. Čím víc dostáváme, tím jsme nenasytnější, podobně jako král v onom příběhu – a potenciální důsledky jsou stejně hrozivé jako ty, které jsou znázorněny ve starém mýtu. Nemůžeme získat dost, protože vnější závislosti jsou projevem vnitřní poruchy – rozkolu, který se snažíme zmírnit prostřednictvím svého úsilí na poli jakékoli závislosti, kterou jsme si vytvořili. Co je tím, co jsme vnitřně ztratili, že to vede k takovému stavu věcí?

Současní přední léčitelé a terapeuti, kteří se zabývají problematikou závislostí spolu s dalšími příznaky vnitřní disharmonie, včetně deprese, úzkosti, sebedestruktivního jednání a dalších složitých vzorců chování, které sužují moderní svět a u nichž řada studií ukazuje alarmující nárůst – léčitelé jako například dr. Peter Levine, dr. Gabor Maté, dr. Richard Schwartz či další – vysvětlují, že ztráta stojící u kořene těchto příznaků není ničím menším než ztrátou našeho spojení se svým Já. Dr. Gabor Maté, autor bestselleru "In the Realm of Hungry Ghosts: Close Encounters with Addiction" (V říši hladových duchů: Blízká setkání se závislostí) a jeden z předních hlasů hovořících o úloze traumatu při vzniku závislosti, vysvětluje, že psychické trauma zahrnuje odtržení traumatizovaného od svého Já coby mechanismus přežití. Jeho zkušenosti s prací s tisíci mužů a žen trpících závislostí jej vede k závěru, že každý případ závislosti má kořeny v oddělení se od svého Já. V přednášce, kterou dr. Maté přednesl v dubnu 2017 na zasedání a konferenci "Multidisciplinární asociace pro psychedelické studie" (MAPS), uvedl:

 „Takže trauma není těmi hroznými věcmi, které se lidem stávají. To, čím je ve skutečnosti trauma, je v zásadě ztráta spojení se sebou samým: odpojení se od těla a od svého bytostného já. Proč se lidé odpojují? Protože je příliš bolestivé zůstat připojen. Odpojení tedy není omylem – neděje se náhodou: jedná se vlastně o mechanismus zvládání situace. Když jste zraněni a nemáte možnost, jak si pomoci, uprchnout nebo bojovat, pak své zranění budete muset snášet, snažíte se nějak přizpůsobit. A jak toho můžete dosáhnout? Adaptujete se – jedním ze způsobů, jak toho dá docílit, je odpojit se od sebe. Nadále už nejste v kontaktu se svými pocity – mám na mysli vaše vnitřní pocity nebo emoce. A to znamená, že začnete svůj život prožívat neautenticky. Současné mechanismy zvládání, které dítěti z krátkodobého hlediska pomohou vydržet, se později mohou stát zdrojem patologie. Ve skutečnosti se jím stávají vždy. Což je vědecky potvrzeno lékařskými výzkumy. Jen to prostě není uznáváno lékařskou praxí.“

Dr. Peter Levine, psycholog, spisovatel a zakladatel "Somatic Experiencing Therapy", přináší ve své knize z roku 2008 "Healing Trauma: Pioneering Program for Restoring the Wisdom of Your Body" (Léčba traumatu: Program probuzení moudrosti těla) velmi podobný náhled, když píše:

„Stručně řečeno, trauma souvisí se ztrátou spojení – s námi, s našimi těly, s našimi rodinami, s ostatními lidmi i se světem okolo nás. Tuto ztrátu spojení je často těžké rozpoznat, protože k ní nedochází najednou. Může se odehrávat pomalu, v průběhu času, a my se těmto jemným změnám přizpůsobujeme, aniž bychom si jich vůbec povšimli. Toto jsou skryté důsledky traumatu, které si většina z nás nechává pro sebe. Můžeme jednoduše vycítit, že se necítíme zcela dobře, aniž bychom si plně uvědomovali, co se děje; to znamená postupné podkopávání naší sebeúcty, sebedůvěry, pocitů pohody a spojení s vlastním životem.“

Ztráta spojení se sebou samým – tento popis jasně odpovídá tomu, co popisuje také dr. Gabor Maté, přičemž snadno spatříme aplikaci v situacích závislosti, úzkosti či deprese. A přesto, jak objasňuje dr. Levine ve výše citované pasáži, si tuto ztrátu spojení se svým Já často neuvědomujeme, nebo dokonce náznaky takového odpojení či samotnou existenci Já, jemuž jsme se odcizili, popíráme! Jinde pak doktor Levine prohlašuje:

„Trauma je nejčastěji vylučovanou, nejvíce ignorovanou, popíranou a nepochopenou a zároveň nejméně léčenou příčinou lidského utrpení.“

Odcizení se sobě samému & Mýty o dvojčatech 

Našel jsem četné důkazy o tom, že toto odpojení se od vlastního Já je ústředním bodem poselství zahrnutého v prastaré moudrosti mýtů předávaných v každé lidské kultuře napříč celým světem coby drahocenné dědictví a průvodce celým životem. Můžeme si snadno povšimnout, že například král Midas vykazuje známky takového vnitřního rozpojení, když jako nejbohatší muž světa žádá boha o schopnost proměnit vše, čeho se dotkne, v ještě více zlata. Jeho žádost brzy způsobí, že Midas manifestuje, ve většině grafických ztvárnění, své odpojení od rodiny (přeměňuje svou dceru v neživou sochu) i od okolního světa (nedokáže požít ani kousek jídla, nebo doušek vína), odpojení, která jsou sama o sobě důsledkem jeho vlastního vnitřního odcizení.

To, že mýty mají jako jedno ze svých ústředních témat právě toto odcizení se sobě samému – a cestu k obnově původní celistvosti – lze demonstrovat na opakujícím se motivu „dvojčat a zdvojování“, který se nachází v mýtech prakticky každé kultury na světě. Dvojčata spatříme například v biblickém příběhu Jákoba a Ezaua a v mýtech antického Řecka (dvojčata neboli blíženci Castor a Polydeukés, Římany nazývaný Pollux), jsou jen jedním dobře známým příkladem. Dvojčata nalezneme i v eposu o Gilgamešovi, dochovaném v rámci jedněch z nejstarších písemných památek, které dnešní vědci znají, a to na hliněných tabulkách pocházejících ze starověké Mezopotámie.

Dvojčata opět uvidíme v Americe, v mayské Popol Vuh v postavách Hunahpu a Xbalanque, ve starověké Indii v Mahábháratě v Pandavských dvojčatech Nakulovi a Sahadevovi (kteří jsou rovněž známi pod jménem Ashvineya) a možná také v pacifických mýtech, z nichž se dozvídáme, že velký polobůh Maui má několik žárlivých a rozhněvaných starších bratrů, kteří se všichni také jmenují Maui. Pečlivé prostudování těchto mýtů o dvojčatech odhalí, že nepopisují doslovně dva odlišné jednotlivce: spíše popisují náš vlastní stav bytí a přítomnost našeho Já, od něhož se můžeme až příliš často odpojit, dokonce do té míry, že nedokážeme uznat nebo jen vnímat, že k tomuto odpojení vůbec došlo.

V mnoha případech je v mýtech jedno z obou dvojčat popsáno jako božské nebo polobožské. Tak je tomu například v eposu o Gilgamešovi, podobně jako u Blíženců Castora a Polluxe. Božské dvojče představuje naše vyšší Já, které je nesmrtelné a nemůže být zničeno ani tím nejstrašnějším traumatizujícím zážitkem, ani prostředím – ale od něhož se my sami můžeme skutečně odpojit, dokonce natolik, že popřeme samotnou existenci tohoto Já. V biblickém Novém zákoně je jako dvojče konkrétně popsána postava Tomáše, v Janovi 11,26, Janovi 20,24 a Janovi 21,2, kde je mu dáno označení „Didymos“, což znamená doslovně „dvojče“. Kdo je dvojčetem Tomáše, učedníka známého tím, že zmítán pochybnostmi a nedokáže uvěřit zprávám, které mu přinesli ostatní učedníci?

Na tuto otázku jsme odpověď v kanonických biblických textech, které v následujících stoletích uznává fundamentalistické křesťanství, nikdy nedostali. Zato v "Knize Tomášově", objevené ve 20. století mezi souborem gnostických rukopisů z Nag Hammádí, zjišťujeme, že božským dvojčetem pochybujícího Tomáše je samotný Ježíš! V úryvku tohoto textu, přeloženém profesorem Johnem D. Turnerem z "University of Nebraska" a zveřejněném na webu gnosis.org, se dočteme: Spasitel řekl:

„Bratře Tomáši, dokud máš čas na tomto světě, naslouchej mi a já ti odhalím věci, nad nimiž jsi přemítal ve své mysli. Nyní, jelikož už bylo řečeno, že jsi mým dvojčetem a přítelem pravdy, zkoumej sám sebe a poznej, kdo jsi, jakým způsobem jsi byl a jakým budeš. Jelikož tě nazvou mým bratrem, nesluší se, abys neznal sám sebe.“

Nesluší se, abyste neznali sami sebe! Považujeme to za dramatické potvrzení stavu, ve kterém se můžeme ocitnout, nakolik jej popsali někteří z předních současných odborníků v oblasti traumat a jejich důsledků – především odcizení se vlastnímu Já. A přesto se ve většině případů projevuje úplná neznalost tohoto odcizení, nebo dokonce toho, že existuje cosi jako Já, od něhož jsme se odcizili. Dovolil bych si tvrdit, že známé setkání Tomáše s Ježíšem, jak je popisuje kanonickém Evangeliu podle Jana (v kapitole 20), zobrazuje obnovení správného vztahu s oním Já, kterému jsme se odcizili. Mýty mohou být bezpochyby ukázány jako texty přinášející ústřední téma obnovy vlastního Já a směřující nás právě k tomuto uzdravení.

Má nedávná kniha "Myth and Trauma" (2020, Mýtus a trauma) podrobněji zkoumá tyto důkazy i svědectví o tom, že ti, kdož staví poselství pradávných mýtů na hlavu, záměrně používají taktiku, která má naopak trauma způsobit, stejně jako oddělení se od vlastního Já, než že by těmto procesům zabraňovala (případně je uzdravovala, když se nám nepodařilo jim předejít). Toto invertování starověké moudrosti lze přirovnat k psychologovi, který ví vše o lidské mysli i jejích potřebách, ale místo toho, aby tyto znalosti využil k uzdravování, záměrně je využívá, aby lidi „uvedl v ještě větší zmatek“. Dobrou zprávou je, že bohové byli k pošetilému králi Midasovi milosrdní. Zvrátili jeho strašlivou volbu, když si uvědomil svou zoufalou situaci a prosil Dionýsa o pomoc. A mýty ukazují, že jsou stále připraveni nám pomoci, ať už čelíme jakékoli situaci, bez ohledu na to, jak beznadějnou se může zdát.