Zastoupení žen a mladých je v české sněmovně podprůměrné. Pestrost navyšujeme hlavně kroužkováním
Nejvíc poslanců mladších 40 let i nejvíc žen poslankyň mají státy severní Evropy. Česko se jim podobně jako většina postkomunistických zemí přibližuje pomalu.
Do podoby zákonů ještě nikdy nemluvilo tolik žen: podle celosvětových statistik Meziparlamentní unie loni držely rekordní čtvrtinu všech křesel v parlamentech. Podobný trend hlásí i poslední zpráva OECD, organizace sdružující 37 ekonomicky rozvinutých států celého světa. V dolních komorách jejich parlamentů sedí 31,6 procenta poslankyň, o 5 procentních bodů víc než před devíti lety.
Česko je s 23procentním podílem žen v končící sněmovně pod oběma průměry i za většinou svých sousedů. A zhruba uprostřed žebříčku postkomunistických zemí. Jak se tento podíl změní po říjnových volbách, nevíme. Na kandidátkách je žen třetina, nejvíce od roku 2006, ukazuje analýza datových novinářů serveru iROZHLAS.cz. Z té zároveň vyplývá, že ženy častěji než muži vděčí za svůj mandát preferenčním hlasům.
Z evropských statistik zastoupení žen vyčnívá Skandinávie, Finsko a země Beneluxu. Jednoduché vysvětlení, proč se seveřanům daří vybrat své zástupce reprezentativně, ale neexistuje. Ve Finsku žádné zákonem stanovené genderové kvóty nemají, ve Švédsku naopak ano – a oba státy dosahují zastoupení žen nad 45 procent.
Důležitou roli hraje na severu Evropy podle politologa z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Petra Vody tamní historický vývoj i dnešní společenské klima. „Skandinávie i Benelux mají vyváženější reprezentaci už dlouho. Je to odrazem dlouhodobé podoby politické scény. Ve sněmovnách jsou zastoupeny levicové, sociálnědemokratické, zelené a nové levicové strany,“ vysvětluje Voda.
O trendu vyváženějších levicových a výrazněji mužských pravicových kandidátek se ale na české scéně podle politologa hovořit nedá. Strany se zmenšují, a proto i u těch, které tradičně dosazovaly více žen na kandidátky, takové pravidlo přestává platit.
„Už minulé volby s tímto trendem pohnuly a letošní to posunou ještě dál. Tím, že se strany zmenšují a zaujímají menší podíl ve sněmovně, proměňují na mandáty jen prvních pár pozic. A na těchto místech kandidátek typicky nejsou ženy. Děje se to i u levicových stran, jako jsou komunisté, kteří historicky dosazovali na kandidátní listiny hodně žen. Jak u nich, tak ČSSD v minulých volbách podíl žen klesl, protože to nebývají lídryně kandidátek,“ dodává politolog.
Kvóty? Návrat ke komunismu
V Česku i dalších státech bývalého východního bloku se podle politologa o genderových kvótách často mluví negativně, s odkazy na totalitní minulost. „Když se řekne, že by se měly zavést kvóty, například na zastoupení žen v politice, diskuse okamžitě sklouzne k tomu, že je to návrat ke komunismu. Což s tím ale nemá nic společného,“ míní Voda.
Z postkomunistických zemí má genderové kvóty pro volené zástupce pouze Chorvatsko, Polsko a Slovinsko. Celkem fungují v 10 z 27 členských zemí Evropské unie. Typicky to znamená, že je na kandidátních listinách nutné dodržet podíl alespoň 40 žen k 60 mužům nebo že je pro ženy vyhrazen určitý počet křesel dolní komory parlamentu.
Kandidáti do sněmovny zestárli. ‚Transformace stranického systému skončila,‘ říká politolog
Číst článek
Voda dodává, že české politické strany nyní nejspíš nechtějí o alespoň vnitřních kvótách ani uvažovat, aby jim to nekazilo veřejný obraz. „Zároveň se zdá, že mezi voliči po tom není poptávka, ať už jde o muže, nebo ženy.“ Vnitřní kvóty navíc podle politologa příliš nefungují právě proto, že jsou jen vnitřní a strana si sama sobě nestanovuje sankce za jejich nedodržení. „Například ČSSD takové kvóty zkusila ve volbách v roce 2017 a ukázalo se, že to vůbec neovlivnilo, co z nich vzešlo,“ zmiňuje příklad.
Proč je podle Vody dobré, aby složení sněmovny odráželo složení zbytku společnosti? „Když na rozhodujících místech nebudou lidé, kteří konkrétním skupinám rozumí a sdílí jejich problémy, mohou se její zájmy upozaďovat.“
Jednotlivé demografické skupiny samozřejmě nejsou názorově jednotné. Například sousední Polsko má v Sejmu o něco vyšší zastoupení poslankyň, které ale v hlasování nezastupují tu část žen, která chce dostupné interrupce.
„Mezi reprezentanty není nikdo, kdo by s touto situací měl zkušenost či k ní měl kladný postoj. To pro nás může být důvod, proč by se mělo usilovat o zlepšení reprezentace v obecné rovině, nejen počtem žen,“ říká Voda.
Lokální politika jako přípravka talentů
Naráží tak na další demografický ukazatel, ve kterém se vrcholná politika odlišuje od celé společnosti: věk. Podle dat OECD neměla v roce 2018 víc než třetina členských států žádného ministra mladšího 40 let. Zatímco lidé mezi 20 a 39 lety tvoří třetinu populací zemí OECD, v zákonodárných sborech drží 22 procent míst.
V Česku je takto mladých poslanců a poslankyň ještě méně, 17 procent. V porovnání se zeměmi OECD máme ale pořád spíš nižší průměrný věk poslanců, 53 let. Pro srovnání: nejmladší poslance zvolili na Islandu (42 let), nejstarší v Řecku (60 let) a v Německu (59 let).
Z analýzy datových novinářů serveru iROZHLAS.cz vyplývá, že je průměrný věk kandidátů a kandidátek do české sněmovny letos nejvyšší od roku 2006, o tři roky vyšší než posledně.
Z průzkumu vedeného v 65 organizacích, které se v zemích OECD věnují zapojení mladých lidí do politického života, vycházejí jako největší překážka pro jejich větší aktivitu nedostatek času a peněz na vedení kampaně (71 procent respondentů). Další jsou omezené příležitosti v politických stranách (51 procent) a podceňování jejich kvalifikace (47 procent).
Zkoumat zájem či nezájem mladých lidí o aktivní účast v politice zrovna na sněmovních volbách ale podle politologa Vody není ideální. „Strany mívají síto, kterým si lidé musí projít. V krajských nebo komunálních volbách mohou mít mladých kandidátů více,“ vysvětluje.
Výhodu prý může představovat skutečnost, že jsou české politické strany personálně malé a nové členy zpravidla vítají. „Strany mají dost velký převis členů nad místy, která obsazují na sněmovních kandidátkách. Říká nám to sice, že úplně mladí lidé v poslaneckých volbách spíše nekandidují, protože jsou před nimi ti zkušenější s větším zájmem se do sněmovny dostat, ale mezi členy strany jsou. Je to hezkou ilustrací víceúrovňovosti politiky.“
Naděje pro mladé: kroužkování a poměrný systém
Jiný pohled má politolog a děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislav Balík. „Dlouhé čekání mladých lidí ve straně k dosazení na kandidátky u nás nejspíše úplně neplatí,“ soudí.
„V letech 2010 i 2013 jsme měli vlny kroužkování kandidátů z posledních míst kandidátek. Vzhledem k tomu, jak jsou strany malé, nemusí u řady z nich být až takový problém se na kandidátku dostat, byť někam do zadních pozic. Je tady mentální zkušenost, že možné je všechno,“ vysvětluje Balík, podle kterého zkušenosti s kroužkováním mažou představy o tom, že jsou volitelná jen první místa na kandidátkách.
Výhodou pro mladé kandidáty je u nás i samotný poměrný volební systém do sněmovny, který podle OECD dává mladším politikům lepší šance než ten většinový.
Zpráva OECD také zkoumala, jak se mohou mladí lidé do politického života snadněji začlenit. V polovině všech zemí funguje přidružení poradních rad mládeže k vládě nebo ministerstvům. Rady mládeže na národní úrovni má 78 procent zemí OECD, na nižší než národní úrovni 88 procent zemí.
V Česku je takovou organizací Česká rada dětí a mládeže, která zprostředkovává potřeby mladých orgánům státní správy.
