Drobné památky na poštovní dopravu vznikly v době baroka, hlavně za vlády kurfiřta Augusta Silného (1670 – 1733). Na území někdejšího Saského kurfiřství, tedy v dnešním Sasku a několika krajích okolo, se jich dochovalo přes stovku.
Ty nejčastěji dochované měří čtyři a půl metru. V horní části jsou znaky někdejší státní suverenity, tedy erby saského kurfiřta s pozlacenou korunkou, a protože byl August Silný i polským králem, je na nich i polská královská koruna s polsko-litevským erbem.
Nad rokem označujícím stavbu v dolní části sloupů najdete to nejdůležitější – jsou tu na čtyřech světových stranách vyjmenovaná města a časová vzdálenost, za jak dlouho se do nich z místa, kde sloup stojí, dostal koňmi tažený poštovní vůz s cestujícími a zásilkami.
Samozřejmostí jsou panovníkovy sídelní Drážďany, ale v Krušných horách jsou na sloupech vytesané i Karlovy Vary, Praha či Teplice, tedy nejvýznamnější a největší města té doby.
Zajímavostí je pak dělení hodin na nezvyklé osminy. Tak třeba z Altenbergu, kde je zachovalý sloup pod radnicí při cestě na Cínovec, to podle mílníku a našeho přepočtu trvalo do Pirny v 18. století šest hodin a 45 minut, pod hrad Stolpen povoz dojel za 10 hodin a 20 minut, do Budyšína za 17 hodin a 45 minut, do Karlových Varů za 27 hodin, do Teplic za čtyři a do Prahy za 22 hodin.
Kdyby někoho zajímaly kilometry, opět to lze přepočítat. Poštovní vůz totiž musel urazit podle tehdejší normy za dvě hodiny jednu poštovní míli, což bylo 16 tisíc drážďanských loktů neboli devět kilometrů a 62 metrů.
Mílník, půlmílník...
A poštovní sloupy neboli mílníky mají kulaté narozeniny. Je tomu právě 300 let, kdy dal August Silný příkaz do svých kanceláří v Drážďanech, Míšni a Grossenhaimu, aby se úředníci o zřízení poštovních sloupů postarali. První vyhláška o nich vyšla 19. září 1721.
Obecnější příkaz, už rozšířený na celou zemi, začal platit v listopadu 1721. V prosinci byly podmínky pro stavbu podrobně rozpracovány do vzdáleností a podob sloupů. Stavět se pak začalo v roce následujícím. Ukazatele měly různou velikost podle vzdálenosti, kterou určovaly – mílník, půlmílník, čtvrtmílník.
V období od roku 1722 do roku 1823 úřady postavily přibližně 300 distančních sloupů. Přibližně 100 z nich se zachovalo v původní podobě nebo v kopii.
Vůbec nejlépe je jejich rozmístění a účel stále vidět těsně za naší společnou hranicí, na takzvané Staré drážďansko-teplické poštovní silnici, která vede z Drážďan přes Glashütte, Bärenstein, Altenberg a Geising. Ostatně tato trasa je prý vůbec nejlépe zachovalou značenou historickou dopravní spojnicí ve střední Evropě.
Nejdříve dřevěné rozcestníky
Zachování a dnešní podoba sloupů závisely hlavně na kvalitě použitého materiálu. Ten byl totiž různý. Samosprávy obcí dostaly příkaz a na své náklady musely stavět. Při českých hranicích směrem k Drážďanům tak byl použit hlavně labský pískovec z oblasti Saského Švýcarska a Tharandtu, ve středním Sasku rochlitzský porfyr a ve východním Sasku třeba lužická žula.
Mimochodem, jak vypadá původní sloup, na který působilo drsné krušnohorské počasí a jak kopie, lze vidět ve zmíněném Altenbergu a v Geisingu. V Geisingu byl mílník v roce 1987 nahrazen kopií, v Altenbergu je pořád původní.
Dokonalé značení by ale nebylo možné bez kartografů a geodetů. Saští kurfiřti měli totiž výborně fungující úřady. Velmi jim ulehčilo situaci dobré zmapování cest, fungující přepřahací stanice a hlavně starší rozcestníky.
August Silný totiž už v roce 1695 nechal vybudovat dřevěné ukazatele v podobě paží a nápisem obce, k níž ruka míří. Nešlo tu o stanovení času dojezdu, ale o pouhé ukazatele směru. Jenže dřevěné objekty, za jejichž návrhem stál saský správce pošty Ludwig Wilhelm, dlouho nevydržely a úřady přemýšlely, co dál.
Mimochodem, ony dřevěné rozcestníky byly z dnešního pohledu velmi krásné. Jak přesně jeden takový vypadal, lze vidět v Krušnohorském muzeu na zámku Lauenstein nedaleko Altenbergu. Tady se lze dozvědět i o historii pošty a lehce „nakouknout“ i do historie značení cest ve světě.
Obavy generálů
Ale zpět k poštovnímu značení cest. Zavádění systému nebylo vůbec jednoduché. Jednak naráželo na odpor nižší šlechty, které patřilo to které území v kurfiřství, na protesty samospráv obcí, které musely všechno platit, a zanedbatelný nebyl ani odpor armády, jejíž generálové se báli, že sloupy usnadní pohyb nepřítele. Těžké bylo i samotné měření a stopování vzdáleností.
To poslední vyřešil panovník tím, že značení opřel o dílo pastora Adama Friedricha Zürnera ze Skassy, který už dříve vytvořil mapu Grossenhainu, města ve středním Sasku.
Díky ní si ho August Silný všiml a zadal mu mapu Saska a části Lužice. Byť zůstala dlouho tajná právě kvůli armádě, byla až do konce 19. století nejdokonalejším zobrazením země. Zürner také nechal solidně změřit i časové úseky jízdy mezi obcemi.
Horší to ale bylo s náklady na značení. Mnohé obce a města příkaz neplnily vůbec, anebo se zavedení systému alespoň snažily oddálit. Největší odpor prý panoval hlavně v Horní Lužici, tedy v okolí Budyšína a Zhořelce. Ve sporu nakonec zasáhl zemský sněm, který „šel na kompromis“ mezi samosprávou a panovníkem. Doporučil, aby mílníky byly značeny jen hlavní poštovní trasy a také aby převládla praxe 1 obec/město = 1 sloup.
Panovník ale mohl nakonec vydat příkaz i se sankcemi, kdy za zmeškaný nebo neuskutečněný termín stavby sloupu zaplatil každý odpovědný úředník pokutu 20 tolarů. A poté, kdy vrchnostenský úřad v Drážďanech zjistil, že některé sloupy jsou ničeny nebo dokonce odstraňovány, nařídil za takové jednání v roce 1724 trest uvěznění. O sloupy se pak museli starat ti, před jejichž domem ukazatel stál.
A mnohé stojí dodnes.
