15°C
Odchod Angely Merkelové změní EU. Po její pozici touží prezidenti i premiéři
Němci v neděli volí nový parlament a nepřímo i kancléře nebo kancléřku, Evropa se odchodem Angely Merkelové připravuje na významné přeskupení v neoficiální hierarchii kontinentálních vůdců. Za skoro 16 let u kormidla největší evropské ekonomiky se kancléřka stala de facto unijní představitelkou na globální scéně i klíčovou silou při vyjednávání kompromisů na jednáních protahovaných dlouho do noci, píše v analýze list Washington Post.
Německo bude nadále mít ohromný vliv, ovšem zkušenosti a reputaci Merkelové její nástupce jen tak nedorovná. Po víc než dekádě se tak otevírá příležitost pro další evropské lídry, aby prosadili svůj vliv i vize pro Evropu.
Pár favoritů je jasných. Francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž vládne druhé největší unijní ekonomice, o post příštího lídra Evropy usiluje už roky. Slušné vyhlídky má i italský premiér Mario Draghi, který si získal reputaci coby předseda Evropské centrální banky, jenž v krizi zachránil společnou měnu. Nebýt brexitu, mohla by posílit i role britského premiéra Borise Johnsona.
Kancléřku nenahradí
Analytici, politici i diplomaté se ovšem shodují, že po Merkelové nepřijde náhrada v podobě jednotlivce. Spíš nastoupí klika premiérů a prezidentů – a zřejmě to budou samí muži. „Odchod Merkelové vytváří problém vůdcovství, díru v srdci Evropy,“ řekl Washington Postu Giovanni Orsina z Univerzity Guida Carliho v Římě. „Buď tu mezeru zaplní nový kancléř, nebo si musíme představit kolektivní sbližování.“
„Nemůže to dokázat jedna osoba, musí to být skupina,“ soudí vysoce postavený diplomat z EU, který pro Washington Post promluvil jen anonymně. Každopádně půjde o nemalou změnu v mocenské rovnováze.
Výsledky voleb se neočekávají příliš přesvědčivé, koaliční jednání mohou trvat do konce roku, ne-li ještě déle. Kancléřka tak ještě nějakou dobu povládne. Ale co pak? Ať už ji nahradí její stranický kolega z CDU/CSU Armin Laschet, socialista Olaf Scholz, nebo zelená Annalena Baerbocková (či snad ještě někdo jiný), potrvá mu nějakou dobu se v nové roli usadit, jak na domácí, tak na mezinárodní scéně.
„Každý německý kancléř bude mít silnou pozici, přinese nějakou svou zkušenost a bude reprezentovat zemi s velkou vahou, ale jeho osobní váha nebude tatáž,“ konstatuje Daniela Schwarzerová z Open Society Foundations.
Německý nezájem
Navíc to aktuálně vypadá, že tři favorité na kancléřský post nepovažují evropskou integraci za prioritu. „Vedle domácí politiky a diskuzí o klimatu, zdravotnictví a pár dalších tématech nějak nebyl čas na očividně okrajové záležitosti jako zahraniční politika a evropské záležitosti,“ komentoval na Twitteru jednu z předvolebních debat Florian Eder z portálu Politico.eu.
V ostatních televizních kláních to nebylo jiné. Spíš se tři „spitzenkandidáti“ – lídři kandidátek tří nejsilnějších stran s ambicí stát se kancléřem – popichovali kolem různých skandálů. Přitom se příští německý vládce musí postavit k problémům, jež Merkelová po sobě zanechává, včetně třeba krizí s vládou zákona v Polsku či Maďarsku nebo rostoucí pocit, že by Evropa měla víc prosazovat své zájmy na světové scéně, připomíná Washington Post.
Macronovy ambice
„Ve Francii německé volby vidí jako příležitost pro reset; ať už nastoupí kdokoliv, bude mít slabší postavení než Macron, a tak francouzský vliv v Evropě naroste,“ přibližuje naděje Paříže Nicholas Dungan, politolog z think tanku Atlantic Council.
Macron se na tuto chvíli chystal. Opakovaně se snažil zdůrazňovat své zkušenosti se zahraniční politikou, což dává do kontrastu s předvolebními debatami v Německu, kde se tři kandidáti hádají hlavně o domácí politice.
A svou vizi pro Evropu už středově liberální francouzský prezident prezentuje několik let. „Máme takto na výběr: Aktualizujeme Evropskou unii, aby rozvíjela osobní svobodu, prosperitu i stabilitu, nebo se vrátíme zpátky do časů nacionalismu a narůstajícího autoritářství,“ apeloval například v květnu 2019 ve snaze čelit euroskeptickým nacionalistům. Zároveň ale nabídl výrazné ústupky pravicovým voličům, kteří chtějí přísnější migrační kontroly, upozornil tehdy Washington Post.
Jeho vize reformovat eurozónu či posílit integraci ve sférách jako obrana či migrační politika se však nesetkávaly s velkým nadšením. Přesto nadále hovoří o potřebě „strategické nezávislosti“ Evropy na Spojených státech, nyní také v kontextu chaotického stahování západních vojsk z Afghánistánu i diplomatické roztržky Paříže a Washingtonu kvůli dodávce jaderných ponorek pro Austrálii. Představitelé dalších členských zemí vyjádřili v tomto sporu Francii podporu a Afghánistán je frustruje stejně, přesto je vize společné evropské armády daleko od reality.
S odcházením Angely Merkelové musí Emmanuel Macron převzít iniciativu rychle. Do karet mu hraje načasování: První pololetí příštího roku spadá předsednictví v Radě Evropské unie právě na Francii (následuje Česko). Od úspěchů předsednictví a pokroků, které zajistí, se bude i dál odvíjet Macronův „mandát“ evropského vůdce.
Zároveň sehraje roli načasování další klíčové události – dubnových prezidentských voleb. Macronova hlavní rivalka, krajně pravicová Marine Le Penová, má na evropský projekt radikálně odlišné názory.
„Na otázku, kdo převezme otěže, odpověď znáte: Bude to Macron,“ řekl anonymně pro Washington Post unijní diplomat. „Další otázka je, zda si otěže udrží.“
Podle něj bude hlavně záležet, zda se prezident naučí dělat kompromisy. „Má šanci i prostředky tu mezeru nyní zaplnit, ale v té pozici zůstane, jen pokud dokáže překlenout propast mezi sebou a svými metodami na jedné straně a východem Evropy, severem i všemi ostatními. Tak jednala Merkelová.“
Kancléřčini kritici jí ale právě tyto způsoby vyčítají. „Za éry Merkelové byly snahy vše řešit mezi všemi 27 státy, často se na poslední chvíli odkládala potřebná řešení, a to kvůli přesvědčení Merkelové, že výsledků se dosáhne jen, když všichni stojí při sobě,“ říká Sandro Gozi, veterán italské politiky, který ovšem nyní v Evropském parlamentu zastupuje Francii. Nyní věří, že se vůdcovské role může chopit Macron spolu s italským premiérem Draghim.
Oba muže dělí třicet let věku, ale oba byli dříve investičními bankéři; dlouhodobě zastávají podobné postoje stran EU, například větší finanční integraci.
Draghi o sobě také v poslední době dává vědět. Hodně se na světové scéně angažoval kolem situace v Afghánistánu; tlačil na mimořádný summit skupiny G20, kritizoval evropský chaos kolem přijímání afghánských uprchlíků a ve dnech intenzivních evakuací telefonoval s americkým prezidentem Joem Bidenem. A podobně hlasitý byl v otázkách pandemie covidu-19.
S Německem, bez Merkelové
Tandem ale zřejmě nebude mít šanci prosazovat své ambiciózní vize, pokud je za své nevezme i nový kancléř. „Některé věci můžete prosadit, jen pokud jste Německo, jinak je to daleko těžší, ať už je lídrem kdokoliv,“ glosuje italský politolog Orsina. Europoslanec Gozi věří, že se tandem rozroste na trio. „Ale bude to méně merkelovské – rychlejší jednání a ne taková opatrnost,“ uvedl.
„Merkelová možná obratně udržovala status quo na kontinentě po víc než 15 let, ale výzvy, kterým Evropa čelí dnes – pandemie, změny klimatu a geopolitická konkurence – vyžadují radikální řešení, ne kosmetické změny,“ souhlasí Piotr Buras z think tanku European Council on Foreign Relations.
Do popředí se budou tlačit i další lídři členských zemí, včetně španělského premiéra Pedra Sáncheze a jeho nizozemského kolegy Marka Rutteho. I pokud se německou kancléřkou stane Baerbocková (jako že tak poslední průzkumy nevypadají), summity Evropské rady se budou víc podobat pánskému klubu, upozorňuje Schwarzerová z Open Society. „Mít u stolu silnou ženskou představitelku je znát – v tomto ohledu se rovnováha změní. A nejen v jednací místnosti, ale i ve vnímání politiky,“ dodala.
Témata:
Související
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.