Video se připravuje ...
KOMENTÁŘ MARTINA HAŠKA | Ten Ondra je pro mě největší bourák na světě. Hned na úvod podepisuju originální větu, kterou vyřkl pan Zdeněk Fator, který měl s čím srovnávat. Někdejší atlet se v životě potkal s legendami českého sportu, byl kamarád Zátopkových, Věry Čáslavské, stříbrný fotbalový tým z Chile mu poslal pohled. A veslaře Ondřeje Synka k nim bez zaváhání přiřadil.
Je bez diskuze, že tenhle vytáhlý chlapík, který kdysi svého později životního trenéra Milana Dolečka ohromil pavoučími končetinami, když poprvé vylézal z lodi, do panteonu českých sportovních velikánů patří. Kdysi na pražské uměleckořemeslné škole získal výuční list na zlatníka. A na skifu pak doloval. I když jen symbolicky, protože kov na tradičních medailích federace FISA se skutečným zlatem nemá nic společného.
Ta kariéra byla neuvěřitelná. Jen drobné srovnání. Velký Václav Chalupa přivezl z mistrovství světa osm medailí, přičemž zlato mu za krajně nešťastných okolností několikrát uteklo. Synek měl jeho příklad před sebou, když rostl, v klíčovém okamžiku kariéry na něm dokonce vybojoval své místo v reprezentačním skifu. Pak se do krutého, bolavého a osamělého světa sólové lodi v jednom z nejtvrdších sportů, co existují, pustil.
Končí jako pětinásobný mistr světa, ze světových šampionátů má celkem dvanáct medailí (jednu z dvojskifu s Milanem Dolečkem mladším). Z olympiád přivezl tři medaile. Pro některé se možná dostal do kategorie českých sportovních jistot. Víte, co myslím… Synek jede, jo? Tak to bude placka, ne?
Jenže za každou tou medailí je velký příběh, tvrdá cesta bez zkratek či výmluv. Dřina za dřinou. Hrozná bolest. Pořád dokola. A vytrvalost, neústupnost, odolnost proti problémům, které se šampionovi stavěly do cesty.
Vrazil do světa skifu s vlastnostmi, které byly nutné. Nedal si do ničeho moc mluvit. Byl svéráz, který si šel za svým cílem. Jinak to na skifu nejde. Protože to bolí, každý se v tom musí vykoupat sám. Být k sobě bezohledný. Je to druh osobnímu masochismu. A právě tohle dělá skifaře těmi, kým jsou. Tak to řekl Václav Chalupa.
V roce 2005 se Synek vracel z japonského Gifu se svou první skifařskou medailí ze světového šampionátu. Vybojoval tehdy bronz a na pražské letiště dorazil utrmácený a trošku znavený po oslavách v letadle, ale rozzářený s rozpustilým tričkem se slavným „eskem“ Supermana, byl to pro něho symbol rychlosti. Líbilo se mu to vyladěné „S“ a dodnes mu jako jeho značka visí na facebooku.
Od té doby si na globálních akcích jedno místo na stupních vítězů zabíral pro sebe. Trvalo ale dlouhých pět let než v éře zkušeného Nora Olafa Tufteho a nastupujícího vládce Mahého Drysdalea prorazil zlatou bránu.
Zdaleka nešlo jen o konstantní posouvání fyzické výkonnosti. Synek byl okolnostmi vtažen do příběhu rivality, jíž se nemohl vyhnout. A byl to nápor na hlavu. Na olympiádě v Pekingu tehdy poprvé porazil Drysdalea, jenže zlato mu o osm desetin vzal Tufte. Až dva roky poté to konečně dokázal.
Bylo to na novozélandském jezeře Karapiro, kde byl Drysdale doma. Synek tehdy vyhrál o dvě sekundy a jako první český veslař se stal mistrem světa. Zpětně o tom on i trenér Milan Doleček mluví jako přelomové události celé jeho kariéry.
Ale proč tehdy vyhrál? To proto, že už věděl, co potřebuje vítěz. Na pomoc si vzal filozofii Jana Železného, který by si mohl pro sportovní šampiony založit školu. Přečetl si rozhovor s oštěpařskou legendou a v hlavě mu uvízlo zásadní sdělení: „Nesmíš ani jednou zapochybovat!“
Synek tenkrát na Karapiru jel podle toho. A když špatná myšlenka 200 metrů před cílem přišla, vzal si ji jako varování a zpozorněl. Vzpomněl si tehdy na Chalupu, který v roce 1995 na MS v Tampere vedl o tři metry, ale zavadil veslem o vlnu (veslaři tomu říkají krab) a místo historického zlata skončil třetí. I zkušenost jeho předchůdce mu pomohla za zlatou hranu.
Začaly tím vrcholné roky jeho kariéry. Drysdale se ale ještě vzmohl k odporu. O rok později si na šampionátu v Bledu vzal naposledy do držení světový titul. A pak přišla olympiáda v Londýně 2012. Na startu finále ani jeden z velkých rivalů neměl olympijské zlato. Byl to životní závod pro oba. Synek ho prohrál.
Drysdale dal do boje všechno a po vítězném cíli zkolaboval. Synek k němu tehdy na molu přišel a poklekl, aby mu vzdal úctu. Bylo to gesto, za které mu slavná gymnastka Věra Čáslavská poslala esemesku, v němž ho označila za vítěze.
„Vy máte v sobě hodně takové lidskosti. Chci jenom říct, že mě dostalo, jak jste v Londýně pogratuloval tomu svému novozélandskému soupeři. Jako člověk jste získal nejvyšší olympijskou medaili,“ řekla Synkovi o čtyři roky později, když se viděli naposledy.
Bylo to krátce před olympiádou v Riu. A ze všech vyznamenání, jež se Ondřeji Synkovi dostala, bylo tohle možná nejcennější. Určitě nejdojemnější. Čáslavská si vysokého skifaře oblíbila. Před Hrami v Londýně si ho vybrala do společnosti vyvolených, se kterými pro deník Sport tvořila památné dvojrozhovory.
Krátce před Riem už bojovala s rakovinou a věděla, že jí moc času nezbývá. Přesto svolila ještě k jednomu rozhovoru. Právě se Synkem.
„Jste velký sportovec a borec!“ řekla mu tehdy. A za vítězství v Riu mu slíbila růži.
Do Brazílie letěl Synek po zlatém hattricku z předchozích světových šampionátů. Přesto byla tahle mise ve stylu Ethana Hunta z Mission Impossible. A veslař se zlomeným obratlem, který musel každý trénink na cestě za poslední zlatou olympijskou šancí vykoupit mučivou bolestí, nemá k dispozici filmové triky Toma Cruise.
I tak Synek o rok později získal svůj pátý světový titul, jímž ve statistikách vyrovnal Drysdalea s Peterem-Michaelem Kolbem. Chtěl jet i do Tokia, mimo jiné právě pro Věru. Olympijské zlato by mu slušelo.
Nedá se svítit. Stejně je to ale ten největší bourák.
Témata:
blog, kariéra, komentář, veslování, overtime, konec kariéry, Ondřej Synek, sport, vodní sporty, Martin Hašek, Vodní sporty na Heureka.cz
Související články
