Znáte devadesátkový animovaný sitcom Dinosaurové? Kdyby Simpsonovi byli dinosauři, muselo by to u nich vypadat nějak takhle. Pokud se nemůžete upamatovat, protože Dinosaurové na českých obrazovkách bůhvíproč vyhynuli, připomínám ikonickou scénku. Otec Earl: „Dobré ráno, má milující rodino!“ Malý Sinclair: „Nejsi máma!“
Otec pokroku
Nevděk prostě světem otců vládne. Kupříkladu v naší rodině je „otcem pokroku“ můj manžel. Nebýt jeho, ještě stále bych dětem krájela maso, vydloubávala zrnka z melounů a dost možná jim i utírala zadek. To on je naučil jezdit na kole, na lyžích a na inlajnech. Donutil je, aby se sprchovaly samy, převzaly povinnosti v domácnosti a taky se vyrovnaly s prohrou v Člověče, nezlob se.
A stejně ty děti pořád visí na mně. Někdy je to uspokojující pocit, být nepostradatelná, ale dost často spíš jako mít dvě koule na noze – doslova, třeba když se snažím odejít z bytu bez nich. A muž se může postavit na hlavu, ale holt prostě „nejsi máma!“.
Historie mužům fandila
Přitom ještě na začátku devatenáctého století měl otec za dítě větší zodpovědnost než matka a v případě rozchodu se potomci svěřovali do péče jemu. Teprve postupně začala společnost přijímat názor, že ně které potřeby malých dětí dokážou uspokojit jen matky. Jejich jedinečnou roli „posvětil“ na začátku dvacátého století Sigmund Freud a kult mateřství se rozjel ve velkém. Jen na tatínky se přitom nějak pozapomnělo.
Dost přísnosti a dřiny od tygřích matek, přichází mazlivý kočičí otec |
Následovala teorie citové vazby, jejíž studie se opíraly o přesvědčení, že pouze matka zajistí optimální vývoj dítěte. Pozdější výzkumy pracně dokazovaly, jak moc je otec důležitý. A ne až dítě povyroste, ale už v raných fázích života. Autor teorie vazby, psychoanalytik John Bowlby, si dodatečně sypal popel na hlavu, když přiznal, že se mýlil. Že vztah s matkou není nenahraditelný, jelikož citové pouto je výsledkem spíš péče než jakéhosi „pokračování těhotenství“.
Logicky – rodič, který se o potomka stará víc, se stává jakýmsi expertem na dítě. A pro druhého rodiče je těžké do tohoto vztahu zasahovat. V podstatě je odsunut do role živitele a ochránce. A přesně tohle se v naší společnosti stalo tátům.
V Česku se nekritická víra v mateřské instinkty drží zuby nehty. Stejně jako pohled, že matka vychovává a otec ji jen zastupuje, když je potřeba. To vše ke smůle vyčerpaných matek a demotivovaných otců. Ve světě se ale v posledních pár desetiletích začínají síly vyrovnávat a s kultem mateřství se to kutálí z mírného kopce.
Malé dítě potřebuje víc matku? Mýtus
U nás se tomuto tématu věnuje psycholožka Lenka Šulová. Za zdůrazňování specifické role každého z rodičů pro raný vývoj dítěte si vysloužila i kritiku, zejména ze strany samoživitelek a feministek. Zúčastnila jsem se její přednášky na Festivalu dětské psychologie (na letošním třetím ročníku 16. října bude profesorka Šulová opět hostem).
Přiznávám, že i na mé zjevně přebujelé mateřské ego některá její tvrzení dost nepříjemně zabrnkala. Třeba když výzkumy dokládala, že představa, že malé dítě potřebuje víc matku než otce, je mýtus. Nicméně příklady z praxe, na nichž ukazovala, jak rozdílně s dítětem mluví i zachází otec a matka a jak velmi důležité oba přístupy jsou, mě nakonec donutily přikyvovat.
Vzpomněla jsem si, že když byly moje děti hodně malé, měly jsme spolu vytvořený vlastní způsob mluvy. Když se chtěl domluvit manžel, musel dcery několikrát vyzvat, ať to řeknou buď pořádně, anebo jinak, že jim nerozumí. Sám pak používal slova, která jemu přišla přiměřená, ale malé děti jim nerozuměly a musely se doptávat. Nejenže je tím štval, ale taky jim rozšiřoval slovní zásobu. A podle nových výzkumů je tak jako otec připravoval na náročnější formy komunikace s cizími lidmi.
Muži umí poking
Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček říkal, že matka vede dítě k člověku, otec k lidem. Jeho žákyně a později i kolegyně profesorka Lenka Šulová na své přednášce vzpomínala, jak po revoluci s francouzským týmem sledovala rodiny v bazénu. Maminky své děti neustále kontrolovaly, jestli jim není zima, mazlily se s nimi a otáčely je k sobě. Otcové je naopak nasměrovávali na ostatní, aby viděly, co se děje, a taky aby nezacláněly. Klidně dítě pocákali, vyhazovali je do vzduchu nebo pokládali na hladinu, aby zkusili, jestli se potopí. Přesně takové ty praktiky, u kterých můj manžel vyzývá dcery: „Holky, pojďte blbnout někam dál, mamku pak bolí děloha.“
V angličtině se tomuto způsobu chování říká „poking“, tedy něco jako popichování, pošťuchování. A zatímco maminkám obvykle nebývají tyhle fyzické hrátky, které se mění v bojové hry, moc po chuti, děti i tatínky děsně baví. Navíc přispívají k tříbení citu pro pravidla a taky k respektování protivníka. Krásně je to vidět u stolních her. Zatímco já dětem nenápadně nahrávám, aby měly nefalšovanou radost z falšované výhry, popřípadě se neválely nešťastné či vzteklé po zemi, můj muž je bez mrknutí oka porazí.
My mámy spíš poskytujeme dítěti zázemí. Krmíme, konejšíme, zahříváme a jsme rády, když děti spí. Tatínkové jsou takoví provokatéři, ale díky tomu také hybatelé. Psychicky dítě zocelují a učí ho obstát v kontaktu s okolním světem. Protože skutečný život se víc podobá času strávenému s otcem. Je napínavý, plný výzev, překážek a vlastně i zábavný. Psychologové říkají, že otec vytváří svým chováním a přístupem dítěti jakýsi most, který je převádí do společnosti. Tato hypotéza nese název Gleasonova teorie mostu.
A jestli z těch rozdílných přístupů není dítě zmatené? Není, protože se nevylučují, ale báječně doplňují. Už miminko dokáže rozlišovat, co čekat od maminky a co od tatínka. Mezi prvním a druhým rokem života si pak podle toho, co potřebuje, z rodičů aktivně vybírá. Na maminku se většinou obrací, když má hlad, je unavené, není mu dobře nebo potřebuje blízkost. Na tatínka, když chce něco podat, otevřít, opravit, prozkoumat, něco nového zažít. Tento nácvik se ukáže jako důležitý zejména v předškolním věku, kdy už je dítěti matčina náruč malá a otcův laxnější způsob výchovy mu pomáhá se od ní odpoutat.
S tím, jak kult mateřství slábne, vytváří se prostor pro vztah dítě – otec. Což je win-win situace. Protože je to super nejen pro tátu a dítě, ale i pro přetížené matky. Dost podstatně tenhle proces urychlily lockdowny. Pandemie koronaviru podle průzkumů zdvojnásobila počet českých tatínků, kteří trávili čas doma s dětmi. A my ženy jsme jim musely předat část kontroly nad domácností i péčí o děti, abychom se z toho všeho nezcvokly. A největší výzvou pro nás přitom bylo moc jim do toho nekecat.
Dejte mužům důvěru
„Spousta rodin musela změnit zažité zvyky a tatínkům nezbylo než se víc zapojit. Dostali tak možnost přeskládat si životní hodnoty ve prospěch času s rodinou,“ říká Lucie Harnošové (38), která je zakladatelkou oblíbeného projektu Alchymie ženy a se svým manželem provází páry partnerskými tématy, jako jsou sexualita, komunikace nebo polarita.
I my ženy jsme byly donuceny spoustu věcí pustit.
Na kurzech kontaktního rodičovství jsem vždycky muže povzbuzovala, aby si například brali děti do šátku nebo do nosítka hned od miminka. Aby se zapojovali co nejvíc a nečekali, až budou děti větší a oni je budou moct vzít třeba na ryby. Zároveň jsem ale uklidňovala maminky, aby neřešily a neopravovaly způsob, jak se muži k dětem chovají. Ať pustí kontrolu a odpočívají. Vnímám, že přesně tohle se v lockdownu odehrálo. Už nešlo mít vše stále pod kontrolou, ženy musely dát důvěru mužům, kteří se najednou ocitli více v domácnosti a s dětmi a začali dělat věci „po svém“. Uplynulý rok byl obrovsky náročný, zejména co se týče sladění pracovních povinností s rodinou a péčí o domácnost. Vztahy se často dost vyhrotily, objevila se spousta výzev.
Jaké výzvy vaši klienti nejčastěji řešili?
Jak fungovat stabilně, když se ztrácejí jistoty venku. Jak si najít čas i na partnerství mezi vší tou spoustou dalších povinností. Jak nabíjet každý sám sebe, abychom měli energii a radost ze života.
Ve světě je kult mateřství na ústupu, u nás se však urputně drží. Jak ho upozadit?
Přítomnost táty a možnost být s ním v kontaktu, učit se od něj, pozorovat ho, dotýkat se ho je pro děti velmi důležitá. Výzkumy opakovaně ukazují, že děti otců aktivních ve výchově jsou psychicky odolnější a celkově lépe prospívají. Každý z rodičů přináší jiný aspekt výchovných schopností a jejich role se vhodně doplňují. Nemusíme a ani nechceme srovnávat, kdo má větší či menší přínos. Cestu k další proměně vidím v osvětě k tématu. Ukazovat více možností, ze kterých se dá vybírat. Nastavit pracovní podmínky na větší možnosti zkrácených úvazků či práce z domova. Pokračovat v proplácení otcovské dovolené po porodu a tak dále.
Pomohla by povinná mateřská dovolená pro muže?
My jsme si touto cestou prošli, manžel byl na rodičovské dovolené se dvěma dětmi a já byla hlavní živitelkou rodiny. Přinášelo to své výhody i výzvy. Před čtrnácti lety jsme ale byli velkou výjimkou. Od té doby se svět proměnil, některé státy, například Dánsko, mají pro takové rozhodnutí velmi dobré podmínky. Jiné zatím bohužel ne. Řada organizací se snaží takové příležitosti přinášet a podporovat oba rodiče. Roste i skupina rodičů, kteří nečekají na podporu státu a podle svého uvážení se rozhodují, co bude pro jejich rodinné uspořádání nejlepší.
Pro dnešní muže musí být v těch změnách náročné hledat si své místo, svoji definici mužství/otcovství.
V některých oblastech je proces učení se a inspirace rozdílný v ženském a mužském pojetí. Podobně jako fungují podpůrné ženské kruhy, rozmáhají se i mužské kruhy. Z toho mám velikou radost, pro všechny je dobré znát sám sebe, být psychicky stabilní a osvojit si techniky, které pomohou v náročných situacích. Vedle mužských kruhů existuje na toto téma spousta knih, mentoringu, koučování či online kurzů. Je ovšem důležité sám sebe nezahltit, neztratit se v přemíře informací, ale najít si to své a na tom stavět dál.
Jak se pečuje českým otcům v roce 2021?
Zdroj: Průzkum projektu Česko v datech, který provedla agentura Ipsos. |
