Miloš Rejchrt: Víme o sobě

1. listopad 2021

Jak táhlý tón
a pláč i ston
houslí zvoní,
stesk podzimní
v mém srdci zní
monotonní

Tak v překladu Otokara Fischera začíná Podzimní píseň Paula Verlaina.

Už v mládí jsem si oblíbil nejen tyto verše, ale také jsem se na přelomu října a listopadu rád nořil do nálady brzkého smrákání, padajícího listí  a pomíjení všeho. Úplně monotónní ale ta podzimní tesknota nebyla, však v dušičkový čas se na hrobech objevily čerstvé květiny a spousty mihotavých světélek proměnily hřbitovy v nasvícené zahrady.

Čtěte také

Těsně po dušičkách nastalo slavení Velké říjnové socialistické revoluce. Začal měsíc zostřeného československo-sovětského přátelství, my děti kreslily ve škole křižník Auroru, z nástěnek a plakátů na nás shlížel věčně živý Vladimír Iljič. Jeho sochy v parcích byly slavnostně nazdobeny. Nikdy jsem ale nezaznamenal, že by k Leninově bystě někdo dobrovolně, sám za sebe, přinesl kytku a či rozsvítil svíčku. Možná se to i tu a tam stalo, mně ale utkvělo v paměti, že soukromé dušičkové květiny na hrobech počtem, trvanlivostí i uměleckým dojmem jasně vítězily nad  marx-leninskými věnci od všelijakých závodních a okresních výborů.

Ukázalo se, že rituály, které nás alespoň zbytkově spojují s našimi předky, mají tužší a hlubší kořínek než všelijaké historické nahodilosti, které měly být na věčné časy a nikdy jinak, ale nebyly.

Čtěte také

O dušičkách se rozpomínáme na své blízké, s nimiž jsme prožili kus života, někdy i života těžkého, ale skutečného. Však nejsme jen hráči epizodních rolí ve velkých dějinách, jsme také a bez výjimky děti svých rodičů a prarodičů. Jsme zapojeni do sítě vztahů velmi osobních a intimních, které jsou pro nás důležitější než všechna politika. Dáváme své vzpomínání najevo drobnými rituály, třeba položením květiny na hrob a zapálením svíčky. Na koho vzpomínáme, ten se stává součástí naší přítomnosti. Po kom se nám stýská, ten je stále mezi námi, i když jinak a méně, než bychom chtěli. 

Živí a mrtví o sobě vědí. Dokázat to nemůžeme, ale tušíme to. Vlivem křesťanství jsme opustili archaickou představu, že my živí dlíme na zemi, zatímco naši mrtví teď bydlí pod zemí, odkud se čas od času vynoří a přijdou na návštěvu, ne vždycky vítanou.

Čtěte také

Sice o dušičkách ke hrobům či uložištím popela našich zesnulých chodíme, víme ale, že tam spočívají jenom jejich ostatky. Oni jsou jinde, v jiné dimenzi, odkud přes hranice prostoru a času s námi nějak komunikují, nepříliš zřetelně, ale přece. Proto k některým voláme „nedej zahynouti nám ni budoucím“, za některé se přimlouváme, ať konečně dojdou odpočinutí, hříchů odpuštění a světlo věčné ať jim svítí.

Ať stesk podzimní v našem srdci zní, provázený vděčností za vše dobré, co jsme převzali od těch, kteří nás opustili a přitom zůstávají s námi. Však láska, ta přetrvá, když pomine všechno.

autor: Miloš Rejchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.