Firmy si stěžují, že jim ze škol nepřichází dostatečně připravení absolventi. Jak to vidíte z hlediska ředitele školy vy?
Je pravda, že absolventi chodí do firem často nepřipraveni, v tom mají jejich zástupci pravdu. Hledání příčiny ale není otázkou, na kterou by byla jednoduchá odpověď. Není to jen vina škol samotných. Je to i důsledek podoby vzdělávacího systému, částečně se na tom podílí i to, jak žáci přicházejí připraveni ze základních škol.
Co se s tím dá dělat?
Řešení problému spočívá v tom, že se budou postupně odstraňovat jednotlivé příčiny tohoto problému. Školy tu přípravu nezvládají z mnoha důvodů. Na druhou stranu mají firmy hodně zjednodušenou představu o tom, co by měla škola dělat.
V čem se firmy mýlí?
Firmy často chtějí žáky připravené přímo pro své konkrétní provozy. Například chtějí hutníky. A ve firmě mají specifický provoz a pro ten by chtěly mít připravené absolventy. Jenomže my je nemůžeme připravovat pro jeden konkrétní provoz, to by bylo i proti zájmu těch žáků. Oni musí být schopni uplatnit se na trhu práce celoživotně. Úzká specializace pro jednu konkrétní firmu už je dávno pryč. Navíc to od studia takto úzkého oboru odrazuje, dnes už není celoživotním cílem mladých pracovat pořád v jedné fabrice.
Je tedy ten problém větší ve škole, v zaměstnavatelích, nebo v samotných žácích?
To nelze přesně říct. Dnešní firmy, zvláště ty menší, už nemají kapacity na to, aby komunikovaly třeba s deseti školami ve svém okolí. Když máte třicet zaměstnanců, tak si nemůžete dovolit platit jednoho, aby řešil tyto záležitosti. Ale máme tady i firmy, které si přesně umí říct, co potřebují. A nejen to, vycházejí nám vstříc, pomáhají nám. A na druhé straně tady jsou i firmy, které se nechtějí dělit o své zkušenosti, mají strach, že by jejich know-how mohlo přes školu protéct jinam.
Co s tím?
Školy mají do určité míry svázané ruce. Mají rámcové vzdělávací programy, které vydává stát. Ty byly nedávno s velkou slávou modernizovány, ale jejich zpracování je zastaralé, není ambiciózní, nedávají odborným školám příliš prostoru.
Prostoru k úpravě toho, co se budou žáci učit. Kolik toho volného prostoru máte?
Manipulační prostor, kde může ředitel zasáhnout, je zhruba třetina z celkového vyučovacího času.
Je to dost, nebo málo? Předpokládám, že část času zaberou „povinné“ předměty, jako je čeština nebo matematika. Co je tam dál?
Pak jsou tady například odborné předměty, které tvoří charakter každého daného oboru. Je otázkou, jestli je toho času, který mohou ředitelé ovlivnit, dost, nebo málo. Někomu to třeba stačit může, pro jiného to může být málo.
Jak tu volnou třetinu využíváte na vaší škole?
U nás část hodin vyučujeme v angličtině, protože její znalost bereme jako důležitou součást výuky. Část času pak věnujeme výuce maturitních předmětů. Dnešní realita je totiž taková, že maturita není úplně jednoduchá. A je úplně jedno, co daný žák umí, nebo neumí po odborné stránce, když neudělá státní část maturity. Proto část volného prostoru využíváme pro češtinu a matematiku, zhruba deset hodin ze čtyřiceti. Zbytek věnujeme odborným předmětům, praxi.
Čili praxe není v tom „základním“ balíčku hodin?
Je tam devět hodin, my to ještě doplňujeme na dvanáct až čtrnáct hodin, podle oborů.
Jak to dnes funguje? Pamatuji si, že kdysi měli učni rozdělení výuky a praxe zhruba po týdnu.
Je to podobné. Máme učňovské obory, obory s maturitou i čistě maturitní obory. Ty mají u nás praxi řádově čtyři hodiny v průběhu týdne.
Není to málo?
To jsou lidé, které vychováváme pro střední management, mistry, THP pracovníky. Tam ta vlastní praxe není až tak důležitá, důležité je, aby věděli, oč v tom oboru jde. Jde o obdobu dřívější praxe na průmyslovkách. Určitě by bylo lepší, kdyby té praxe měli více, ale to vše je o rozhodnutí, co je důležité. U učňovských oborů je té praxe samozřejmě více.
Co by školám pomohlo nejvíce?
Jednoznačně školy potřebují pomoc s inovacemi. Dnes si to každá škola řeší zvlášť. Když uvedu příklad, tak kraj vybavil školy učebnami s technologiemi pro Průmysl 4.0. Na nějaké úrovni, nehodnotím na jaké. Ale už tady neexistuje spolupráce při zavádění těch nových technologií. Na každé škole si to řeší každý sám. Každý dojde k něčemu jinému...
... čili k tomu nejsou žádné učební plány?
Nejsou. Žádné. Ta neefektivita spočívá v tom, že tady není žádná koordinace. Na úrovni státu, nebo krajů. Stát tady v podstatě říká „tak si to nějak udělejte“.
Kraj přece podporuje nákup strojů pro školy, pro Průmysl 4.0. Znamená to, že sice říká A, podporuje koupi strojů, ale už neřekne B, tedy co a jak se s nimi má dělat?
Ta koordinace škol se teprve začíná řešit. Příprava učitelů na vzdělávání se chystá podle baskického modelu, kde se sestaví tým učitelů pro určité problémy, třeba pro 3D tisk. Každou školu reprezentuje jeden učitel, ten má proto upravený i úvazek, rozdíl ve mzdě mu dorovnává tamní baskická vláda. Ten tým dá dohromady výukový plán v tomto případě pro 3D tisk, podle toho pak učí všechny školy. Řeší pouze odborné vzdělávání, jsou to spojky pro tamní školy. To je při přenosu informací na jednotlivé školy výborné. A nefunguje to jen pro průmysl, dá se tím řešit i zdravotnictví, zemědělství, prostě vše, co má nějakou vyšší přidanou hodnotu.
Jak taková příprava vůbec vypadá?
Učitel má v průměru úvazek 40 hodin týdně. 19 hodin má na přípravu, 21 hodin učí. U hodin věnovaných Průmyslu 4.0 trvá příprava na jednu hodinu zhruba pět hodin. Je to tak složitý obor, že bude trvat přibližně tři roky, než to téma dokáže učitel pojmout celé.
Máte na takový způsob výuky vůbec lidi? Školství je dlouhodobě podhodnocené, platy se výrazněji zvyšují teprve v posledních létech.
Hledají se těžce, ale jsou. Je to otázkou strategické vize, kterou tady kraj má.
Ve firmách berou lidé s takovými znalostmi, jako mají učitelé vhodní pro výuku Průmyslu 4.0, třeba i 80 tisíc korun. Ve škole mají učitelé v průměru kolik – 35, 40 tisíc? Jak takové lidi dokážete udržet?
Kdybychom neměli zdroje z evropských projektů, tak nemáme šanci. Ale to je otázka dlouhodobé strategie. U nás s tím začal už můj předchůdce, za posledních deset let jsme tady do projektů, do staveb a dalších věcí proinvestovali na 250 milionů korun.
Jak se vám taková investice vrátila? Je třeba větší zájem o studium na vaší škole, o vaše absolventy?
Na Bruntálsku byl dlouhá léta u dětí velký demografický úbytek, za posledních deset let možná o čtvrtinu. My navíc pracujeme nejen s kvantitou, počtem žáků, ale i s jejich kvalitou. Nikdy jsme nebrali všechny zájemce o studium, kdo nesplnil určité požadavky, toho jsme nepřijali. Mohli jsme být pořád plní, ale tou cestou jsme jít nechtěli.
Mění se i pohled rodičů? Byla tady doba, kdy měl ten, kdo nešel na gymnázium, málem vypálený cejch na čele.
Toto já neumím posoudit. Tady je specifická situace, daná regionem. Navíc jsme specificky zaměřená škola. Dříve tady byla první dopravní průmyslovka v Československu. Studovali tady i žáci ze zahraničí. I dnes musíme, abychom byli dlouhodobě úspěšní, posilovat náš nadregionální rozměr. Ale jít někam na internát, když mohou mít oblíbený mamahotel, se dnes už dětem moc nechce. S místním gymnáziem i učilištěm jsme se dohodli, že si nebudeme navzájem krást studenty. Taková spolupráce tady dříve nebyla. Podporujeme společně zájem o střední školy a výsledek je takový, že nám roste počet žáků všem.
Takže zájem o technické školství roste i u vás.
Roste. Je tady v některých rodinách nechuť k odbornému vzdělávání, ale když se podívám kolem sebe, tak je jasně vidět, že všichni nejlépe placení odborníci mají odborné vzdělání technického charakteru.
