Průzkumné hlídky ve Vádí es Sehel

Od října do prosince 1941 bránil Československý pěší prapor 11 – Východní jeden z úseků obleženého libyjského přístavu Tobruk. V pestrém spektru svízelného a nebezpečného života „tobruckých krys“ byla velice nebezpečná a odpovědná také služba malých průzkumných hlídek. Ty se každý den vydávaly do „území nikoho“, aby permanentně kontrolovaly záměry protivníka.

+1

Přestože se značná část obranné linie československého praporu opírala o hluboké údolí Vádí es Sehel a nejexponovanější úsek jeho obrany na silnici „Derna road“ (Via Balbia) byl silně zaminovaný, bylo nutné protivníka soustavně sledovat. Mnoho zajímavých zmínek o tom nabízí i válečný deník praporu:

22.11. – sobota:

…Hlídka por. Kleina A., 3. roty, v síle 7 mužů, za svítání dostala se na 50 m před silně opevněný nepřátelský odpor, ze kterého s překvapením byla na ni zahájena palba a hlídka vyzvána nepřítelem, aby se vzdala. Naše hlídka vrhla granáty, spustila palbu ze všech zbraní a podařilo se jí ustoupit.

Por. Klein A. byl při ústupu vážně zraněn střelami nepř. kulometu, vrátil se však se svou hlídkou na stanoviště. Odtud byl odsunut po ošetření do polní nemocnice…

 25.11. – úterý:

…Čs. evang. duchovní svob. Dr. Šulan P. zúčastnil se ranní průzkumné hlídky npor. Štětky J. k opevněnému nepř. postavení 69 a po té vykonal v objektu S 23 bohoslužby za účasti osádky všech vyznání…

 1.12. – pondělí:

…Dnes od 02.00 hodin v noci po celý den a večer zůstal daleko v předpolí (asi 200 m před nepřítelem) četař 2. roty Kořínek Václav, který má za úkol zjistiti postavení nepřítele. Je vyzbrojen Thompsonovou kulometnou pistolí – v kapse Corned Beef a kus chleba.

…V 21. 30 hodin dostavil se na S.V. praporu čet. Kořínek Václav a hlásil veliteli praporu výsledek svého pozorování v předpolí. Přinesl velmi cenné informace o nepřátelském postavení…

Náročnost hlídek potvrzují i vzpomínky pamětníků, jako například jednoho z velitelů čet poručíka Bohumíra Krézka: „Průzkumné hlídky nebyly žádnou procházkou. Ve skupině tří až pěti vojáků vedených velitelem bylo nutné dostat se co nejblíže nepříteli. V cestě byly drátěné překážky a minová pole. Do země nikoho se bylo možné dostat převážně jen plazením. Tahle „zábava“ se provozovala prakticky každý den. Vždy musel někdo hlídkovat na předem určeném úseku. Přestože nebyl rozkaz vyhledávat přímý styk s nepřítelem, docházelo často k vzájemným přestřelkám. Hlídky však měly hlavní úkol průzkumný a ne útočný. Zjistit nové rozmístění, odhadnout sílu nepřítele…“

Žádný hluk, průzkum v noci

Celkem se do 1. prosince 1941 zúčastnilo průzkumné činnosti v Tobruku 188 příslušníků čs. praporu, což představovalo 28,35% jeho stavu. Hlídky mívaly v průměru 3 – 5 mužů, nejpočetnější byly potom v síle družstva (11 – 12 mužů). Všechny hlídky měly nařízeno, že v předpolí nesmí za žádnou cenu zanechat žádného vlastního raněného či padlého příslušníka. Již předtím museli navíc všichni příslušníci praporu odevzdat na velitelství osobní deníky a zápisníky.

Josef Sommr, jeden z československých obránců Tobruku, na průzkumné hlídky po válce vzpomínal následovně: „Museli jsme hlavně kvůli minám postupovat velmi opatrně. Kvůli nepříteli jsme potom nesměli dělat žádný hluk, abychom neprozradili svůj pohyb. Boty s podešví z mechové gumy na kamení i v písku tlumily naše kroky, že nás takřka nebylo slyšet. Bojový průzkum se prováděl sice většinou v noci, ale některé hlídky byly provedeny i ve dne. Statistiky o tom určitě neexistují, ale já si myslím, že nejstatečnějšími hlídkaři, vedle důstojníků typu Ladislava Snídala a Arnošta Kleina, byli mladí hoši ze Slovácka, kteří se na průzkum hlásili dobrovolně jako první, při hlídkách se dokázali dostat co nejdále a neodradil je žádný nezdar…“

Průzkumné hlídky jako „oči a uši československého praporu“ se přes úkol být pro nepřítele neviditelnými občas nevyhnuly, jak již bylo naznačeno, ozbrojeným střetům s protivníkem. O odvaze a především šikovnosti československých vojáků však svědčí především zásadní fakt, že do 10. prosince 1941, kdy byl obležený Tobruk osvobozen při průzkumných akcích, nepřišel o život žádný z československých „hlídkařů“ – jak se tehdy průzkumníkům říkalo podle zvyku z italské fronty v předchozí světové válce.

U tzv. naslouchacích hlídek v těsné blízkosti nepřítele byla zvláště ceněna dobrá znalost italštiny a němčiny, protože častým úkolem „hlídkařů“ bylo ověřit národní příslušnost osádky toho či onoho úseku. V noci z 31. října na 1. prosince 1941 například hlídka npor. Štětky při průzkumu minových polí zaslechla v italských pozicích německý hovor. Věrohodnost tohoto poznatku zapsal zpravodajský důstojník praporu poručík Vladimír Pšenčík s tímto vysvětlením: „Npor. Štětka studoval a žil dlouhou dobu v Duchcově, sev. Čechy, ovládá dokonale německy, taktéž vojín Hnělička, který žil v Liberci. Vojín Hanka, který slova rovněž slyšel, dorozumí se také německy.“

Proto následující noci vyrazila v 23.00 hod. směrem ke kótě 69 hlídka s úkolem zjistit, zda je či není tento úsek obsazen Němci. Akce se zúčastnil čet. asp. Štěpan Miškulin, který dobře ovládal italštinu. Jeho hlídka se přiblížila tak blízko, že slyšela zřetelně italský hovor, jehož obsahu Miškulin dobře rozuměl: „Italové v té chvíli nadávali hlavně na namáhavost práce, kterou konali. Nikde nepadlo jediné německé slovo…“

Němečtí vojáci u italských jednotek působili především jako styční důstojníci, instruktoři a ženisté, ale právě proto bylo třeba neustále sledovat, zda v úseku Italy nevystřídaly vyšší německé jednotky. Zjištění takové faktu by bylo varovným signálem pro celý prapor, protože by se dala zcela pravděpodobně očekávat nebezpečná útočná akce nepřítele, který byl na mnohem vyšší vojenské úrovni než Italové.

Průzkum minových polí

Důležitý byl i průzkum četných minových polí. Ty registrovaly samozřejmě všechny průzkumné hlídky, ale těchto úzce zaměřených akcí se prakticky vždy zúčastňovali příslušníci zákopnické čety npor. Ladislava Jilmy z roty doprovodných zbraní. Při těchto hlídkách šlo nejen o kontrolu stávajících minových polí, ale hlavně o hledání nově zbudovaných a zjišťování, zda nepřítel nebuduje v minových polích průchody. Ty by mohl využít k útoku.

Českoslovenští vojáci někdy kryli a zajišťovali průchod polských hlídek jejich liniemi. Především je na základě svých poznatků prováděli minovými poli. Tak tomu bylo i 30. listopadu 1941, kdy byl zraněn vojín 3. čety 3. roty Tomáš Kupec. Ten, když prováděl polskou hlídku skrze minové pole a drátěné překážky, šlápl nešťastnou náhodou na pohozený italský ruční granát, který vybuchl. Naštěstí šlo o útočný granát a tak zranění československého vojáka nebylo fatální.

První oficiální ocenění dostali čs. průzkumníci v Tobruku 15. listopadu 1941, když velitel praporu pplk. Klapálek v denním rozkaze udělil „pochvalné uznání por. pěch. Snídalovi L., 3. roty, jako veliteli hlídky, des. Šadovi K., voj. Zemanovi Oldřichu a voj. Štěpánkovi Janu, všem 3. roty, jako členům hlídky, která v noci na 14. 11. 1941 odvážně pronikla hluboko do nepř. postavení po dobře připraveném průzkumu denním, získala cenné zprávy, při čemž nepozorovaně a beze ztrát došla na svou základnu. Velitel hlídky podal vzorné a podrobné hlášení.“

Průzkumných akcí se účastnily opravdu zajímavé lidské typy a osobnosti. Od bývalých příslušníků cizinecké legie, španělských interbrigadistů a předválečných vysokoškoláků až po mladíky, kteří stačili do vypuknutí světové války v Masarykově Československu projít nanejvýše jen nočními hrami v skautském oddíle.

Skutečnou kuriozitou mezi „hlídkaři“ byla však i účast na průzkumu ze strany evangelického duchovního svobodníka dr. Pavola Šulana, zmiňovaná v úvodní citaci tohoto textu. Ocitujme proto průběh této hlídky z dobového hlášení: „Hlídka došla za poslední spád vodní. Dále pokročila (odchod z S 23 v 02.30 stržemi ke kótě 69) až na 120 – 150 m před nepř. postavení na kótě 69. Čet. Kalfusz se dostal plížením až těsně pod úpatí svahu, na kterém jsou tato postavení. V 05.46 padla za hlídku směrem vých. jedna rána z minometu. U nepřítele úplný klid až na kašlání z jednoho krytu na jižním svahu kóty, který je asi strážní kryt, kam hlídka nevidí. Nahoře jsou bunkry v betonovém pásu. Bunkry mají drátěné překážky a jsou tyto jen tak naházeny. Strážný chodí si velmi jistě a při tom nedbale. Za svítání v 06.10 křik v bunkrech, asi po snídani. Návrat na S 23 v 07.25.“

Další zajímavou duchovní osobou mezi průzkumníky byl bývalý člen řádu Školských bratří vojín Andrej Lopúch, který po osvobození Tobruku absolvoval v egyptském Agami školu důstojníků v záloze a ve Velké Británii později létal jako radista u slavné 311. čs. bombardovací perutě.

Závěrečné hlídkování

Poslední průzkumné hlídky v obleženém Tobruku provedli českoslovenští vojáci těsně před závěrečným výpadem obránců obležené pevnosti v prvních hodinách 10. prosince 1941. Tehdy vyrazila jako první v 03.00 hod. hlídka npor. Snídala na kótu 69. Hodinu po ní vyrazila hlídka npor. Štětky směrem na Top Wirred Position, kterou obsadila za svítání. Mezi tím byla hlídka npor. Šindelky připravena operovat ve směru podél pohoří jižně Derna Road. V té době vyrazila do terénu i hlídka poručíka Viléma Kauderse ze 4. roty na kopec Twin Pimples, který obsadila před sedmou hodinou ranní.

Hlídka npor. Snídala (des. Jaroslav Mifka se samopalem a vojíni Koloman Benický a Karel Veselý) postoupila k nepřátelskému postavení na kótě 69, připlížila se až k drátěným překážkám, aniž zpozorovala nějaký pohyb. Vojíni Benický a Veselý jako první překročili drátěné překážky, načež celá hlídka vnikla do nepřátelských pozic, kde zjistila, že nejbližší tři sangary jsou prázdné. Postupně hlídka prohledala celé postavení skládající se asi z 20 sangarů. Potom v 05.15 npor. Snídal odeslal voj. Veselého na velitelství roty s hlášením, že postavení na kótě 69 je zajištěno jeho hlídkou. V té době byly italské a německé jednotky na rychlém ústupu a obklíčení Tobruku tak po 244 dnech pominulo…

Českoslovenští průzkumníci během své služby v obleženém Tobruku obstáli na výtečnou a zaslouží si právem obdiv. Nabyté zkušenosti z Tobruku mnozí vojáci uplatnili později od října 1944 do května 1945 v řadách Čs. samostatné obrněné brigády při hlídkové činnosti u Dunkerque, někteří důstojníci potom i na východní frontě v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR. Mnoho bývalých tobruckých průzkumníků však skončilo v řadách Royal Air Force jako piloti, navigátoři a palubní střelci.

Obdiv a úctu si zaslouží všichni účastníci československých průzkumných hlídek v Tobruku už jen proto, že šlo o příslušníky jednotky bez speciálního výcviku a s minimálními válečnými zkušenostmi. Přesto naplnili přání pplk. Klapálka z 14. října 1941 před odplutím do Tobruku v tranzitním palestinském táboře Ez Zib, když nastoupenému praporu v nových uniformách řekl: „Chtěl bych, abyste tak chlapsky, jak v těch battledressech vypadáte, také cítili a jednali!“

Jindřich Marek