Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Když se letos v září vrátil tým Kraje Vysočina z celostátního kola ekologické středoškolské soutěže Enersol, přivezl stříbro za celkové umístění. Tématem 18. ročníku soutěže byly Obnovitelné zdroje energie i dopravy, recyklace odpadů a problematika nedostatku vody. A zásadní zásluhu na úspěchu týmu měla práce jihlavského maturanta Vojtěcha Šouly.

Tehdejší student 4. ročníku oboru Fotografie a multimédia na „škole služeb“ totiž přispěl k výsledku celého týmu zlatem v kategorii Enersol a popularizace. Ve své práci nazvané Vysočinský testament zmapoval problém kůrovcové krize na Vysočině.

„Úplně banálně mám rád přírodu a lesy - máme zahradu ve Zborné, a když tam člověk před dvěma lety přijel po zimě, byly najednou lesy kolem Šacberku pryč. To téma mě chytlo, něco jsem k němu nafotil. V době online výuky se pak tyhle fotky staly pro učitele inspirací, abychom je zpracovali,“ popisuje V. Šoula vznik práce, do které zakomponoval i fotografie od svých spolužáků z různých koutů Vysočiny.

„Cílem práce bylo celé to velmi široké téma nějak lidsky vysvětlit. Snažili jsme se skrze fotky demonstrativně ukázat realitu. V prezentaci před porotou mi pak šlo o to uvědomit si, že obdobná krize nás nevyhubí, ale jistě ještě někdy přijde. Jen si musíme uvědomit, jak může být rychlá, a rychleji jednat,“ při-bližuje V. Šoula.

Ostré divadlo VOKO

Řekne-li se v Jihlavě Vojta Šoula, vybaví se ovšem leckomu zejména pojem Divadlo VOKO. Tohle politicky angažované uskupení založili se spolužákem Jakubem Kosem, pozdějším studentem grafické školy, už v osmičce na „Rošárně“.

Během následných pěti let si tahle studentská dvojka ve svých parodických titulech a skečích leckdy nebrala servítky. Jako autoři i protagonisté se oba tvůrci přihlásili k odkazu Václava Havla. Velmi ostře zato ironizovali a parodovali současný „Hrad“ i vládnoucí partičku se všemi jejími přešlapy.

Skeče Divadla VOKO se hrály na ulici i v parcích, ve Violce Na Kopečku i na malé scéně DKO. Nejednou doprovázely jihlavské oslavy svátků svobody a demokracie.

„S Jakubem nás spojil ´dramaťák´ na ZUŠce u pedagoga Martina Koláře.  Už v té době jsme se, na rozdíl od našich spolužáků, oba zajímali o vysokou politiku, o to, co se děje ve společnosti. Vlastně pořádně nevíme, čím to bylo, rodiny máme normální, politika se tam řeší tak v neděli při obědě...,“ směje se Vojtěch Šoula.

V době nastupující nostalgie po České sodě a znatelné absence politické satiry začali oba tvůrci na divadle dělat, co je bavilo. „Jako studenti jsme si to mohli dovolit. A já jsem velký milovník dějepisu, vždycky mě bavilo vysvětlovat věci spíše lidsky. Když řeknete žákům sedmé, osmé třídy - 17. listopad, začíná svoboda, je to pro ně strašně patetické, nechápou, o co jde. Proto nám přišlo fajn vysvětlovat věci přes divadlo, kde jsme to mohli hnát do extrémních forem,“ uvažuje V. Šoula. 

Výuka moderních dějin podle něho často naráží na to, že je zejména na odborných školách okrajovým oborem: „Jasně, že se nás dotýkají takové ty ankety, podle nichž mladí lidé nevědí o našich moderních dějinách vůbec nic. Jenže já se s tímhle nevědomím setkávám i u generací starších. Ale nikoho neodsuzuji - gymnazista to bude znát, ale jak má všechna ta data vědět třeba fachman od nějakého řemesla?“

Na své ostřejší postupy v divadelních tvarech sklízeli protagonisté uskupení VOKO většinou pozitivní reakce. „Vlastně nejhorší střet jsme měli na demonstraci Milionu chvilek, kdy člověk, který tam demonstroval s námi za stejnou věc, nám dvakrát přerušil představení. Protože on si představoval, že se bude jen v klidu povídat, a my jsme samozřejmě parodovali. Anebo když jsme hráli pro vrstevníky, tak tam samozřejmě často byly znuděné reakce. Ale z toho jsme si nikdy nic nedělali,“ vzpomíná Šoula.

Pravidelně jako divák sleduje i tvorbu Horáckého divadla, u kterého oceňuje snahu uvádět v posledních sezónách divácky náročnější tituly. „Občas v tom to divadlo třeba ulítne, a v dnešní době už chápu, že má i tituly pro tzv. tradičního diváka. Ale zachraňuje to skvělá malá scéna, která má sice málo titulů, ale každý je něčím specifický nebo zajímavý,“ uvažuje. 

Společně s Jakubem Kosem se během středoškolských studií v Jihlavě veřejně prezentovali i v oboru fotografie. Jako autorsko-kurátorské duo Samuel Statiff vystavovali v kavárnách Do patra a Salotto. Spolu s performerem a tvůrcem Alešem Kauerem plánuje V. Šoula i nyní fotografickou výstavu.

Oba aktéři uskupení VOKO ale v současné době zaměřili svoji energii především na vysokoškolská studia. Jakub Kos zamířil do Prahy na filmové vědy, Vojtěch Šoula má za sebou první měsíce studia oboru Audiovizuální tvorba na brněnské JAMU.

I tady zůstává u fotografie. Zaměřuje se na divadelní fotografii, fotí činoherní zkoušky na dvou školních scénách i fotky hercům do portfolia, pracuje na scéně i v ateliéru. Obor má přesahy i do rozhlasové nebo televizní studiové tvorby.

„Nechávám to plynout. Je to otázka, kterou od přijímaček slyším od každého profesora,“ usmívá se Vojtěch Šoula nad dotazem, kde se vidí za pár let. Který z jeho mnoha zájmů jej povede dál, prý ukážou další roky: „Jenom vím, že chci být aktivní. Nechci spadnout jen do přežívání života.“

Diskuze k článku