Vánoční Svatá zpověď


napsal Řezníček z Brna

Následující příběh vznikl ve fantazii autora, v žádném případě se nejedná o příběh na základě skutečné události a proto v případě shody jmen s obdobným příběhem jedná se o podobnost čistě náhodnou

23. prosince 1981 
Odemykám dveře, už abych byl uvnitř.
Je protivné vlhké počasí, mokrá zima a začíná mrholit.
Na dveřích je tabulka:
Římskokatolická farnost u sv. Augustina v Brně
Náměstí míru 7
Jiráskova čtvrt, Brno
Ano, dovolte, abych se vám představil.
Jmenuji se Pavel, vlastně otec Pavel.
Absolvent Bohosloveckého semináře v Litoměřicích, pak primiční mše na Svatém kopečku v Olomouci a patnáctiletá štace po různých farnostech, až jsem skončil zde, v Brně u sv. Augustína.
Nemohu si stěžovat, kostel pěkný, moderní, uprostřed vilové čtvrti, samí nóbl lidé, doktoři a právníci, církevní tajemník je poměrně vstřícný, dá se s ním mluvit.
A taky tu mám paní Dvořáčkovou.
Už jí slyším jak cupitá po schodech dolů, aby mě přivítala.
Paní Dvořáčková je vdova, její manžel byl kostelník, umřel minulý rok a tak paní Dvořáčková, která mu stejně pomáhala, převzala všechny povinnosti po muži a ještě stíhá  dobře navařit a uklidit na faře.
Dcera se vdala do Havířova a syn emigroval do Rakouska, vnoučátka má daleko, tak se stará o mne.
Ani si nesundávejte kabát pane faráři, musíte na Žluťák udělit pomazání nemocných, volala staniční, paní Chvátalová.
Nějakej František Nováček, je to s ním moc špatný a úpěnlivě si vás žádá.
Je z naší farnosti, to jméno mi nic neříká?
Ale zase další, kterej si na Pana Boha celej život nevzpomněl a teď má kvalty komentuje paní Dvořáčková.
Paní Dvořáčková je z gruntu hodná ženská, ale mohla by si odpustit některé komentáře.
Podívám se na ní přísně.
Už mlčím, už mlčím,  pane faráři a na znamení sklopí zrak a podává mě už nachystanou tašku na pomazání nemocných.
Mám tam olivový olej, který světí biskup na Zelený čtvrtek, nádobku se svěcenou vodou, kropidlo a Nový zákon.
Naštěstí Žlutý kopec, kde je onkologický ústav, je vzdálen od kostela přesně kilometr a jde se po jedné a přímé ulici s názvem Lerchova a když dojdete na Vaňkovo náměstí,  zdaleka už vidíte shluk nemocničních budov onkologického ústavu.
V Brně sice máme nemocničního kaplana, ale protože to mám z fary tak blízko, na biskupství rozhodli, že duchovní službu budu zde mít já.
Jsem zde poměrně častým hostem a sestry i lékaři mě tu už znají.
Vyjedu výtahem do II. patra a rovnou na sesternu.
Paní Chvátalová, staniční sestra. už mě vítá.
Tak se vás pan Nováček dočkal, půjdeme hned na JIPku, je to s pánem moc špatný, šeptá mi staniční, protože normálně by mně takové informace asi neměla sdělovat.
Pan primář říkal, že to vidí tak maximálně na tejden, dýl né.
František Nováček, ročník 1896  visí nad posteli cedulka a na postelí vidím  vyhublého starce.
Sestra už nás nechá o samotě a utíká za dalšími povinnostmi.
Chci se představit, ale pan Nováček mě přeruší.
Vím kdo jste, bydlím na Lerchové, kousek od nemocnice, do kostela pravidelně  nechodím, ale zná vás celá čtvrt, tedy i já.
Chci zpověď, chraplavě mi říká a jeho oči, oči zoufalce, doslova prosí o pomoc.
Sedám si na židli a začínám obvyklou formulací.
Kdy naposledy jste byl u Svaté zpovědi?
Prosím Vás začněme rovnou, nemám sílu a potřebuji vám všechno říct.
Jeho ruka hledá moji ruku, když jí najde, stiskne ji.
Je to chladná ruka, ale stisk má překvapivě silný, je to stisk tonoucího, který se stébla chytá.
Pane faráři, dopustil jsem se strašné věci a teď když umírám, znovu na mě všechno doléhá, jsem naprosto zoufalý.
Kdybych tak mohl čas vrátit zpět….., ale ono to nejde.
Prosím, uklidněte se a vyznejte ze svých hříchů, snažím se nasměrovat zpověď.
Bylo to za okupace, měli jsme s Maruškou, teda mojí  manželkou, jediného syna, Ludvíčka.
Byl chytrej, začal studovat práva, ale když zavřeli vysoké školy, zapletl se do odboje a zavřeli ho do koncentráku v  Kounicových kolejích a čekal tam na soud v Berlíně. Za nějaký letáky a podněcování k odboji mu hrozil trest smrti.
Byli jsme s Marii zoufalí, měli jsme jen Ludvíčka.
Tak jsme to udělali… rozkašlal se pan Nováček.
Začínám se trochu potit a  intuice mi říká, že tohle nebude jednoduchý případ.
Když se kašel uklidní, pan Nováček začíná přerývaně dýchat, je vidět že je rozčílený a těžko hledá slova.
Tak jsme je udali.
Koho jste udali pane Nováčku, já tomu pořád nerozumím.
Ty Wernerovi přece, dívá se na mě zoufale.
Jací Wernerovi? Nechápu.
Pan doktor Werner byl Žid a bydlel kousek od nás na Roubalové, manželka jim tam chodila uklízet a já jim pomáhal se zahradou, moc hodní lidí, pan doktor pomohl spoustě nemocných  lidí. Měli dvě dcerky a vůbec moc hodní lidi to byli.
Když zavřeli Ludvíčka, byli jsme zoufalí.
Před tím, než se to stalo, Wernerovi utekli z Brna, pomáhal jsem jim balit.
Odjeli na Vysočinu, nějaký jejich známý jim poskytl úkryt v nějaké stodole, bylo to tam jak je Šmelcovna na Bilým potoce.
Tu lokalitu znám, turisté tam každoročně vítají jaro, byl jsem tam jednou s kolegou farářem z Bystrce, vzpomněl jsem si.
Udal jsem je na Orlí, na ředitelství gestapa, teď je tam pošta, jestli vědí, a oni mě za to pustili Ludvíčka.
Měli jsme Ludvíčka doma a to bylo pro nás hlavní.
Byli jsme tenkrát s Marií tak šťastni!
A co se stalo s Wernerovými, logicky se ptám.
Pan Nováček po té otázce vypadá tak, že nevěřím, že Svatou zpověď dokončíme.
Nevěděl jsem a ani se o ně nestaral, ale po válce jsme se dozvěděli, že všichni zahynuli v Dachau.
Celá rodina, i ty holčičky.
Pane faráři, rozpláče se, může mě to Bůh odpustit? Může?
Jeho stisk na mé ruce je tak silný, že už je mě to až nepříjemné.
Dívá se upřeně na mně a jeho zoufalé oči čekají, co odpovím.
Najednou nevím, co říct.
Mám teologickou fakultu, patnáct let praxe, ale najednou nevím, co odpovědět…..
Měl bych začít, že Bůh je milosrdný i k hříšníkům, že jeho milost je nekonečná a že když někdo upřímně  lituje svých hříchů…
Začínám se potit, rozostřuje se mi vidění a v pravé části spánku začíná pulsovat ostrá  bolest.
Zatracená migréna, už zase!
Pan Nováček zavře oči a nevnímá.
Proboha, snad neumřel, a zrovna teď.
Běžím na sesternu.
Když se vrátím se staniční, uklidní mě.
Pan Nováček upadá do krátkých bezvědomí,  bude to trvat tak hodinu, nečekejte tady pane faráři a přijďte hned ráno, čekal by jste nejméně hodinu, možná i více než bude při vědomí.
Celý propocený vyjdu ven, kde mě chladí studené mrholení a nepříjemný vítr.
Bolest hlavy nepřestává a tak jsem rád, že se mohu vydat pěšky na faru, třeba ta potvora migréna dá pokoj.
Roubalova, Roubalova ulice, říkám si v duchu, to musí být někde tady, něco mi to říká.
Tam přeci bydleli ti nešťastní Wernerovi.
Skutečně, první odbočka z Lerchové nahoru je Roubalova.
Tak se tam podívám, když už jsem tady.
Klidná ulice s prvorepublikovými vilkami, v některých případech spíše honosnými vilami.
Na jedné z nich vidím mosaznou ceduli:
Zde bydlel
MUDr. Albert Werner
Deborah Wernerová
Emmy Wernerová
Heda Wernerová
Odvezení 1941 do Terezína
Popraveni 1943 Dachau
Zírám na tu tabulku, jako kdybych potřeboval důkaz, že to, co mě vyprávěl pan Nováček je pravda.
Polévá mě studený pot a hlava bolí tak, že se mě snad rozskočí.
Odemykám na faře, paní Dvořáčková už je naštěstí pryč, dneska bych už nevydržel její komentáře.
Musím si vzít prášky na bolest a okamžitě si jít lehnout, zítra je Štědrý den, spousta povinností včetně Půlnoční mše a já musím být v pořádku.
Usínám skoro okamžitě, ale celou noc se mě zdají nějaké fantasmagorické sny.
24. prosince 1981
Probouzím se brzy ráno, celý propocený, ale hlava naštěstí nebolí.
Už slyším paní Dvořáčkovou..
Pane faráři, v jídelně jsem vám nachystala snídani a musej bejt  za chvíli v kostele, přijdou ministranti zdobit kostel a musíme přinést z půdy ty jesličky.
Paní Dvořáčková, musíte mě zastoupit, já musím zase na Žluťák!
Slyším nějaké nářky kostelnice, ale to už vycházím z fary a jak nejrychleji mohu spěchám na Žluťák.
Tentokrát minu sesternu a běžím rovnou na JIPku.
 K mému překvapení lůžko je prázdné, vzorně ustlané a nachystané na dalšího pacienta.
Běžím zpět na sesternu, kde je naštěstí zase sestra staniční Chvátalová a tak nemusím nic vysvětlovat.
Hledáte pane Nováčka?
Toho už zde nenajdete, ve tří ráno umřel, mám to  tady v zápisu od noční směny.
Už je dole v chlaďáku a čekáme, že si pro něho přijedou z pohřební služby.
Pane faráři, když jste odešel, pan Nováček se probral a velmi se po vás sháněl.
Byl doslova zoufalý, ale když jsem mu řekla, že ráno zase přijdete, trošku se uklidnil.
Několikrát se pak ještě ptal, zda-li skutečně přijdete..
Sestro, prosím Vás, pan Nováček mě říkal, že má syna Ludvíka, nemohla by jste mě dát na něho adresu?
Mám adresu na syna, musíme mu poslat telegram, mudruje staniční a už hledá v šanonech.
Neměla bych to dělat, to víte pane faráři, nejste příbuzný, ale známe se roky, je to Stará ulice 189.
Ale pane faráři, přechází sestra do šepotu, raděj tam nechoďte. Ten jeho syn tady za otcem vůbec nechodil a proslýchá se, že je to notorický alkoholik, který se s rodiči vůbec nestýkal. Jeho matka, paní Marie,  u nás zemřela minulý rok, taky na rakovinu,  tak o té rodině už trošku něco vím.
Děkuji, děkuji a spěchám ven. Na vzduch…..
Rozhodnu se rychle, sednu na trolejbus a pojedu dolů po Tvrdého ulici a Obránců míru do města a pak dojdu na tu Starou už pěšky.
Znám tu ulici, v Drutěvě, na Staré,  u knihařů,  objednávám každoročně tisk kalendářů pro farnost.
Je osm hodin ráno a  ulice je liduprázdná, jen vítr honí po ulicích stránky starých  novin a zbytky podzimního listí.
Vejdu do domu a na schránce v přízemí vidím Ludvík Nováček.
Obejdu všechny byty, ale nikde nevidím na dveřích  jeho jméno.
Že bych sem jel zbytečně? A v kostele tolik práce, to zas bude komentářů, kde jsem od paní Dvořáčkové.
V tom se otevřou dveře a vychází starší paní.
Ptám se na jí na Nováčka.
Pane, ten bydlí v přízemí, úplně první dveře, nemohou to minout, ale raději tam nechoděj.
Ten člověk je furt zlitej a někdy bejvá móc zlej. Mohl by vám něco udělat. Však co chvíli tu jsou policajti.
Prej ho maj zavřít, že nedělá. Žena od něj utekla, je to už dávno, děti naštěstí neměli.
Děkuji, děkuji, jdu dolů.
Zvoním dlouho, pak klepu.
Pak uslyším kroky.
Dveře se otevřou a vidím  muže ve špinavých teplákách, tílku, které je více černé než bílé, v ruce drží láhev piva.
Co chcete, rozeřve se na mě a je vidět, že je evidentně opilý už teď ráno.
Váš otec, jdu kvůli vašemu otci..
Otec mě vůbec nezajímá, s matkou pro mě NIKDY NIC NEUDĚLALI!!!
A vůbec, dejte mě pokoj.
Dveře prásknou, ještě jednou nesměle ťukám, ale je to zbytečné.
Vycházím ven.
Přestalo mrholit, ale začal padat sníh.
Letošní vánoce budou bílé…
Musím spěchat, mám tolik povinností, vyzdobit kostel, připravit si kázání na půlnoční, účastnit se nácviku kostelního sboru……..
Klidné prožití svátků vánočních všem Kosířům přeje Řezníček z Brna a děkuji za Vaši celoroční pozornost mé rubrice Tip na dobrou knížku. Hodně síly do Nového roku, budeme to všichni potřebovat.
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.