U jednoho stolu se v rodinném domě sejde deset lidí. Rodiče Pallovi, jejich dospělá dcera a syn s partnery a čtyřmi dětmi ve věku od čtyř do deseti let.
„Moc se na to těšíme. Ne na dárky, máme všeho dost, ale hlavně na to, že budeme moci sedět všichni pospolu a že je tu s námi otec. Po tom, co jsme loni prožili, je právě tohle pro nás tím nejcennějším darem. Na loňské Vánoce sice nerada vzpomínám, ale stále myslíme s vděkem na zdravotníky z Nemocnice Agel Třinec-Podlesí, kteří taťku zachránili,“ líčí 36letá Veronika Vejmolová.
Máma dvou malých dětí a dcera Jana Pally neměla z loňských svátků nic. Stejně tak jako její máma nebo bratr. Všichni totiž trnuli hrůzou, že otec rodiny nepřežije následky nákazy koronavirem. Ani lékaři netušili, zda se jim podaří udržet naživu muže, kterému zkolabovaly plíce.
Jan Palla si loňské Vánoce ani období před a po svátcích vůbec nepamatuje. Nedobrovolně je totiž prospal. Celkem 44 dní strávil v umělém spánku na lůžku, připojený na přístroje v třinecké nemocnici, kam ho v kritickém stavu převezla 26. listopadu sanitka z Jihomoravského kraje.
Muž z obce Moravské Prusy na Vyškovsku by totiž zemřel bez podpory dýchání metodou ECMO (extrakorporální membránová oxygenace – pozn. red.), kterou využívají lékaři v intenzivní medicíně. Díky mimotělnímu okysličování krve je možné na určitou dobu nahradit funkci orgánů důležitých pro život: srdce nebo plic. Nemocnice ve Vyškově takové zařízení neměla, proto hledala pro pacienta pomoc jinde a našla ji v Třinci- Podlesí.
Jan Palla zná tuto část svého příběhu jen z vyprávění blízkých. „Vím jen, že než mě ve Vyškově uspali, aby mě mohli napojit na umělou plicní ventilaci, slíbil jsem své ženě i dceři, že se vrátím. Byl jsem o tom přesvědčený, protože nikdy dříve jsem nemarodil, sportoval jsem...“ zavzpomínal muž v květnu, když přijel s rodinou za zdravotníky do třinecké nemocnice, aby jim osobně poděkoval koláči a dorty.
I jeho dcera a manželka Hana jsou zdravotnice. O to emotivněji prožívaly loňské Vánoce, kdy jejich blízký balancoval na hraně mezi životem a smrtí. Navíc s vědomím, že Hana Pallová, která pracuje jako zdravotní sestra na interně ve Vyškově, se tam začátkem loňského listopadu nakazila koronavirem a od ní pak manžel.
Zatímco žena i další členové rodiny zvládli onemocnění covid-19 bez problémů, do té doby zdravý muž, který téměř celý život pracoval jako zedník a netrpěl žádnými chronickými chorobami, skončil v nemocnici. Léčba ale nezabírala, ani umělá plicní ventilace nestačila.
ECMO zachraňuje životy, ale má i negativa
V Podlesí sice lékaři muže bez prodlení napojili na ECMO, ale výsledek dopředu nikdo neznal. I když jde o metodu, která je pro pacienty se selháním plic či srdce poslední nadějí na záchranu, přežívá přibližně polovina z nich. Jako každá léčebná metoda zasahující do organismu má i ECMO svá negativa.
„Čím déle je člověk odkázaný na mimotělní oběh krve, tím hůře. Každý člověk platí daň za metodu, která mu pomáhá, ale i škodí. Pan Palla byl připojený na ECMO 44 dní. Mezitím jsme museli řešit problémy se srážlivostí krve, kterou koronavirus bohužel zvyšuje, a přitom průběžně bojovat i s opakovanou infekcí různých orgánů,“ vysvětlil primář oddělení ARO v Podlesí Roman Hanák. „Pacient měl ale naštěstí silné srdce,“ dodal.
Ještě v květnu byl Jan Palla na nemocenské a trápily ho různé následky nemoci i léčby, hlavně bolesti kloubů, které mu znemožňovaly rychlejší pohyby. „Moc rád bych šel do práce, ale jsem pomalý. Nestihl bych uskočit před auty,“ vysvětloval v květnu. Od 1. září už však opět pracuje tak jako před nemocí, na směny u údržby silnic a dálnic.
Pracuje fyzicky a dělá, co je potřeba. Například řídí auto, kterým shrnuje sníh, seče trávu podél cest křovinořezem, hází lopatou...
„Když dělám, bolest necítím“
„Pohotovost máme ve dne v noci včetně svátků. Samozřejmě že mi zůstaly nějaké následky, například trošku hůř vidím a denně mě pobolívají nohy i ruce, což může být následek zedničiny, nebo mám artrózu. Ale žádné úlevy nemám, ani nechci. Práce mi pomáhá. Když dělám, bolest necítím a postupně se mi zlepšuje fyzička,“ líčí muž.
Do kondice se snaží vrátit také sportováním. V létě jezdil na kole, hraje s kamarády klasický i stolní tenis, před pár dny byl poprvé na běžkách. A fotografie ze svých aktivit posílá zdravotníkům do Podlesí, aby viděli, jak moc mu pomohli.
„U pana Pally jsme museli použít prakticky vše, co nejmodernější medicína nabízí. Dlouho byl na hraně mezi životem a smrtí a svůj boj nakonec musel vyhrát sám, svou obrovskou touhou dále žít – pro sebe, pro svou rodinu a blízké. Jeho příběh, a známe ho tady všichni, nám dává sílu pokračovat,“ říká ředitel Nemocnice Agel Třinec-Podlesí Radek Neuwirth.
Z umělého spánku lékaři probudili muže den po jeho narozeninách, které slaví 7. ledna. On si ani to nepamatuje, ale jeho blízcí ano. „Tehdy jsme ho směly navštívit. Podle očí bylo jasné, že nás poznal,“ shodly se manželka s dcerou.
Po probuzení se učil chodit i jíst
Muž je na tom dnes již skoro stejně jako před nákazou. Ale to, co zažil, ho překvapilo, protože si myslel, že je zdravý a s případnou nákazou si tělo poradí. A leckdy se jeho vyprávění zdráhají uvěřit i jeho kolegové či známí.
Měl štěstí, že nakonec přežil. Léčba a potíže ale odpojením od ECMO neskončily. Naopak. Muž byl tak zesláblý, že se musel učit znovu nejen chodit, ale i jíst. „Letos se moc těším na štědrovečerní večeři. Na to, že bude pohromadě celá rodina, ale i na jídlo, které si vychutnám,“ směje se Jan Palla.
Pacienta, který ležel dlouhé týdny v umělém spánku, museli zdravotníci vyživovat sondou. To postupně vedlo k ochabnutí všech jeho svalů, včetně polykacích i jazyka.
„Po probuzení jsem se musel učit všechno znovu, chodit i jíst, tedy přijímat pevnou stravu ústy. Zatímco před nemocí jsem se s jídlem nikdy nepáral, pak to byla hrůza. Zpočátku jsem třeba dva rohlíky žvýkal čtyřicet minut,“ popisuje Palla.
„Táta je bojovník a optimista“
I když si moc přál jíst normálně, aby přibral a zesílil, nešlo to. „Vlastně jsem se každého jídla bál, protože jsem věděl, jaká dřina mě čeká. Ale byli tam velmi příjemní zdravotníci. Vzpomínám si na Slovenku, která mě psychicky podporovala, ujišťovala, že to zvládnu, a zpočátku i pomáhala krmit,“ dodává muž s tím, že dnes už jí zase s chutí.
„Táta je bojovník a optimista,“ říká jeho dcera a naznačuje, že si umí dopřát radosti. „Žádný extra velký dárek jako náhradu za loňské Vánoce letos nedostane, spíš drobnosti. Když se totiž vrátil z nemocnice, byl zavřený doma a nemohl ještě pracovat, vynahradil si to a pořídil si například hodně velkou televizi do obýváku, aby se nenudil,“ prozrazuje dcera.
Jan Palla se brání. „Nejsem náročný. To mi spíš vnutila rodina. Když jsem se po 81 dnech vrátil z nemocnic domů, všichni se snažili, abych se cítil dobře a vydržel odpočívat. Dobře mě totiž znají. Jsem zvyklý pořád něco dělat a nejraději bych šel hned tehdy do práce,“ líčí.
A přestože teď už pracuje, ani po noční směně nespí dlouho a raději se věnuje například pětiletému vnukovi. U prarodičů jsou vnoučata často. Jan Palla totiž jako téměř celoživotní zedník a správný otec postavil dceři dům hned v sousedství.
Podruhé se narodil. To chce oslavu
„Ačkoli s dcerou a její rodinou jsme často, přece jen desetičlenná sestava u našeho štědrovečerního stolu zase tak běžná není. Letos to bude vlastně taková větší slavnost. Užijeme si společně to, že jsem se podruhé narodil,“ netají Jan Palla.
Někteří z jeho známých se i díky jeho zkušenostem raději nechali proti covidu co nejdříve naočkovat. Vakcínou se rozhodl chránit také Jan Palla a jeho rodina.
„Po nemoci jsem si nechal změřit protilátky a byly vysoké. Ale lékaři mi doporučili vakcínu, tak jsem šel. A neměl jsem žádný problém,“ říká muž, který si před pár dny nechal píchnout i posilující třetí dávku.
Štvou ho lidé, kteří covid podceňují
Reakci měl pouze na druhé očkování. „Ale byla to moje chyba,“ přiznává. „Místo abych odpočíval, jak mi doporučili, cvičil jsem. A pak se mi udělalo zle. Při třetí dávce jsem samozřejmě dodržel klidový režim a vše bylo opět bez problémů,“ dodává Palla, který by chtěl svým příkladem inspirovat k očkování i ty, kteří ještě váhají.
Pan Palla tvrdí, že covid od začátku nepodceňoval. Nosil roušku. V zaměstnání se směny střídaly tak, že každá skupina pracovníků vcházela na pracoviště jiným vstupem, aby se lidé vůbec nepotkali a nenakazili se všichni.
„Myslel jsem si, že jsem docela dobře chráněný a jako zdravého člověka mě ani při nákaze nemůže potkat nic hrozného. Nevěřil jsem, co všechno se může stát a kolik si toho vytrpím. Nepřeji to nikomu. Proto, když se mě někdo ptá, řeknu, co jsem prožil a že doporučuji očkování. Někdo věří, někdo ne,“ líčí Palla. A netají, že ho štvou lidé, kteří situaci stále podceňují, nebo dokonce tvrdí, že žádný covid není. „U nás v rodině už jsou očkovaní všichni dospělí,“ dodává.
Letos v květnu Jan Palla poděkoval zdravotníkům, kteří ho zachránili
