Martin Hančl

Vize některých intelektuálů o střední Evropě jako specifickém kulturně-politickém, soudržném regionu se opět rozplynula. Visegrádská skupina netvoří jednotu, ale spíše nejistý klín mezi Západem a Ruskem.

/FOTO, VIDEO/ Svatý Martin je za dveřmi a z kuchyní běžných domácností i luxusních restaurací se line vůně husího konfitu, restovaných jatýrek a silného vývaru z drůbežích kostí. Po tradiční svatomartinské hostině se u stolu většinou zapráší během c…

Předsedové stran koalice SPOLU se dohodli na společné kandidátce pro volby do Evropského parlamentu. Samotným kandidátům nezbylo nic jiného než souhlasit. Všechny tři strany tím riskují mnohem víc, než jsou ochotny připustit.

Vládní pětikoalice dosud skrývala, že mezi stranami existují hluboce odlišné názory na řadu problémů. Eurovolby tyto propasti jasně odhalí, což může prospět zvláště emancipaci Pirátů. Otevírá se ale i prostor pro sblížení ODS a ANO.

V ČR se hlubší debata o podobě a budoucnosti Evropské unie nevede. Čeští politici tvoří v Evropě koalice na základě zájmů. Má-li však plnit EU svou roli, musíme ji pojímat jako společenství hodnot. Tak je třeba přemýšlet o euru či migraci.

Maďarsko má příští léto jako první ne zcela demokratický stát předsedat Evropské unii. Případná rizika, která maďarské předsednictví přináší, nelze přehlížet. Existují přitom řešení, jak se tomuto scénáři vyhnout.

Čeští politici dlouhodobě prezentují členství v Evropské unii jen jako vytrvalý zápas za naše „národní zájmy“. Je na čase konečně dát hlas těm, kdo hájí evropské hodnoty a umí je smysluplně vysvětlit občanům.

Andrej Babiš v kontextu afghánské krize opět zvedl téma migrace. Je proto namístě říct či připomenout, že premiér jen chytře operuje s potenciálem české veřejné debaty. Ta není nijak nenávistná, nýbrž jen dlouhodobě a zoufale sebestředná.

Autor argumentuje, že stěžejním problémem české zahraniční politiky není členství ve visegrádské skupině, nýbrž absence jakékoli ucelené koncepce.

Autor přesvědčivě argumentuje, že česká politická veřejnost nedostatečně rozumí každodenní politické praxi na evropské úrovni. Nezodpovědně a marnotratně stranou zájmu zůstává především Evropský parlament.

Český přístup ke covidové pandemii je drastickým dokladem okřídleného výroku z devadesátých let — peníze jsou vždy na prvním místě. Nakonec se ale může stát, že nebude vzdělání, zdraví ani ty peníze.

Budou-li čeští obhájci Evropské unie nadále redukovat její přínos na vnitřní trh, ocitnou se v pozici, v níž nakonec skutečně nakonec mohou tahat za kratší konec. Společnou Evropu je nutné hájit mnohem smělejším způsobem.