Miloš Kybal

Kdyby se nad jímkou, ve které jsem stál po kotníky ve vodě, objevil medvěd nebo karpatský jelen, nevyvedlo by mě to tak z míry, jako zjevení v lesnické uniformě z třicátých let překryté pláštěm a s gumovým kloboukem na hlavě.

Tak například dva medvědi, kteří se ve stejnou dobu rozhodnou průsekem projít do jiného rajónu, mají v zásadě jen dvě možnosti, buď se jeden z nich musí vrátit na Kremenec či na Jarabú skalu, nebo se minout, tříce se o sebe boky.

Tyhle více jak čtyřicet let staré události jsem počal zaznamenávat již před lety po přečtení Durrellovy knihy O mé rodině a jiné zvířeně, neboť mě napadlo, že jsem kdysi zažil sice něco docela jiného, ale zároveň velmi podobného.