Helena Vlachová

Jako učiteli s dlouholetou praxí mi vadí, když někdo používá zcela demagogické argumenty ohledně toho, proč by se do školství více peněz dávat nemělo.

Myslím si, že se ve školství válí spousta peněz. Učí v něm nekvalifikovaní učitelé a přidávat jim jakékoli peníze znamená zmar pro státní rozpočet.

Nevím, zda to mám ve svém životě jen já, ale můj život je srovnatelný s jízdou na horské dráze, přičemž se já odmalička vyhýbám pouťovým atrakcím. Proto mi asi můj Osud přihrál do života atrakci, jež není záviděníhodná...

Už jsem o tom psala mnohokrát. O tom, že se současné školství propadá stále níž, je víc než zřejmé? Že bychom napodobovali ubohost amerického školství, že bychom se chtěli vyrovnat americké džungli před tabulí?

Už jsem o tom psala. O lidské závisti, jež velmi kvete v českých vodách. Řekla bych, že se jí tu daří jako rakovině. Napadne orgán a jede. Za tím vším vidím postkomunistický syndrom.

Škoda, že se na sociálních sítích i médiích objevují lidé, kteří se rádi prezentují trapností a ubohostí svého života. Jako příklad lze uvést bezduchost influencerky Agáty Hanychové. Ale o ní psát nechci

Ve svém předchozím blogu jsem psala o své zkušenosti se státním úředníkem. I když tento na nejnižší pozici, choval se jako mocipán, přesto bychom neměli jeho rozhodnutí brát jako konečné

Kdo z nás rád chodí na úřady, tipuji, že nikdo. Státních úředníků se rozrostlo, aniž by něco pro naši ekonomiku produkovali. Jediné, co jsou někteří z nich vyprodukovat, je neochota, arogance, jednání z pozice síly.

Už nejsem mladá, něco pamatuji, proto se mohu vyjádřit k tomu, co se v současnosti v naší zemi odehrává. Dnešní blog bude o školství, v němž lze najít nekvalifikované učitele.

Můj syn se žení, na tuto slavnostní událost jsem měla představu, jaké šaty bych chtěla mít. I vyrazila jsem do obchodů s oděvy...

Rozpadne-li se partnerský vztah či manželství a zůstanou-li z něj děti, měl by se zájem přenést především na ně. Děti by měly rozpadem vztahu rodičů trpět co nejméně. Ale vysvětlujte to některým matkám.

Dnes začnu slovy básně Kvetoucí Praha od Jaroslava Seiferta. "Stůj, stůj, ty sladký okamžiku, já chtěl bych spolu znít, hned slovy lásky a hned díků, jež nelze vyslovit."