Bety.cz

Každý z nás má občas den, kdy se necítí ve své kůži. Když se ale pochybnosti o sobě samých stávají pravidlem, mohou se proměnit v hluboce zakořeněný pocit méněcennosti. Jak ho rozpoznat a jak ho začít měnit?

Občas si myslíme, že přesně víme, co právě cítíme. Jsme naštvaní, cítíme úzkost, smutek. Jenže naše emoce nás někdy klamou. Někdy se totiž nejedná o primární pocit, ale o tzv. sekundární emoci – reakci na emoci, kterou se nechceme příliš zabývat.

Na světové scéně to občas vypadá, že se všechno hroutí: politika, klima, ceny másla. Ale místo abychom se rozčilovali u zpráv, můžeme spustit vlastní drobnou revoluci – mikropřátelskost. Nepotřebujete k tomu raketu, vědecký titul ani superhrdinský plášť. Stačí úsměv, trocha vody a pár kapek dobré nálady.

Začátky vztahů? To je ta růžová mlha před očima a houf motýlků v břiše, kdy vám všechno přijde dokonalé a chyby toho druhého přehlížíte s grácií. Ale pojďme si říct pravdu – právě v tuhle chvíli máte tendenci ignorovat varovné signály, které vám později mohou pěkně zavařit.

Láska si nevybírá. Může vás potkat ve frontě na kávu, na firemní poradě i na dovolené pod palmami. Přesto existují místa, kde se jiskra rozhoří mnohem častěji. Kde lidé nejčastěji potkávají své životní partnery? A proč právě tam?

Chůze platí za ověřený způsob harmonizace psychiky. Jejím osvěžujícím tajemstvím není jen pohyb a čerstvý vzduch. Receptem na klid je totiž hlavně optický tok.

V dnešní společnosti se zdá, že být „přitažlivá“ není jen přáním, ale povinností. Ideál krásy se v průběhu dějin mění, ale tlak zůstat co nejdéle mladá, štíhlá a „sexy“ zůstává. Neustále nás obklopují obrazy dokonalých těl, hladké pleti a nekonečné vitality. Co vlastně znamená „hratelná“?

Kde být sám sebou, aniž bychom museli platit vstupné, vysvětlovat, proč jsme přišli, nebo předstírat dobrou náladu? Takzvané „třetí místo“ není luxus, ale základní lidská potřeba. Může to být lavička v parku, knihovna, komunitní dílna nebo sousedská kavárna. Jenže takových míst ubývá.

Chyba. Slovo, které v nás automaticky vyvolává nepříjemný pocit, potřebu omluvy nebo výčitky. Všichni víme, že chybami se člověk učí, jenže upřímně, kdo o tu „výuku“ opravdu stojí? A přesto existují chyby, které stojí za to. Takové, které bychom možná udělaly znovu. A pak zase. A klidně ještě jednou.

Každý miluje po svém. Někdo potřebuje intenzivní blízkost, někdo svobodu a prostor. A někdo žije láskou naplno: srdcem, tělem i duší. Existují čtyři základní typy lásky, které se liší tím, jak vztah prožíváme a co nám v něm dává smysl. Který z nich je ten váš?

Občas si musíme při otázce, kolik je nám roků, skutečný věk spočítat. Ne snad proto, že bychom zapomněli, ale protože to prostě přestalo být důležité. Zdá se, že čím jsme starší, tím mladší se cítíme. Jak je možné, že náš věk na papíře a v hlavě se tak liší?

Ty otravné linky na čele nám sice připomínají, jak moc se umíme smát i mračit nad pracovními e-maily, ale nikdo neříká, že jejich vzhled je neměnný. Se správnou strategií a trochou mazání lze dosáhnout podstatného vylepšení.

Dlouhodobé vztahy jsou krásné, ale i náročné. Po desítkách společných let může mezi partnery zůstat hluboké pouto, přátelství a důvěra. Ale vášeň, která kdysi všechno rozžehla, často pomalu vyhasíná. Není to selhání. Je to přirozený vývoj. Přesto stále více párů hledá způsob, jak oživit to, co zdánlivě zmizelo a jedním z řešení bývá i otevřené manželství.

Dovolená má být časem odpočinku, lásky a pohody – alespoň v ideálním světě. V tom skutečném ale může být i pořádnou zatěžkávací zkouškou pro vztah. Proč se romantické představy tak často mění v hádky, frustraci a zklamání? A co dělat, aby dovolená skutečně posílila vaši blízkost místo toho, aby ji prověřila?

Puntičkářství partnera někdy dohání k šílenství, ale světe, div se, jeho svědomitá povaha může položit základy vaší hvězdné pracovní kariéry.