blog.idnes.cz

Teprve se rozednívá. Chladný ranní vzduch voní vlhkým mechem, jehličím a spadaným listím. Tátovi pod nohama křupou větvičky.

Na vesnici člověk vidí ledacos. Třeba jak se zakázky rozdávají lidem, kteří ani nevědí, že když se rez jen přetře, barva se brzy oloupe a všechno začne znovu.

Světem obchází strašidlo: digitální harmonie. Vědci nám sice slavně tvrdí, že moderní velké jazykové modely (LLM) v multiagentních sítích projevují úžasnou schopnost „spontánní koordinace“ a „většinového následování“...

Hergot, jak to, že ten Lenin z těch lidí tak trčí??? Vždyť to byl sifilitický plešatý trpaslík? Asi stojí na nějaké bedně, napadlo mě, jak jsem míjel uvědomělou nástěnku na chodbě.

„Tohle je přece normální.“ Možná jedna z nejzrádnějších vět, které používáme. Často totiž nepopisuje svět. Jen naše vlastní zvyklosti, zkušenosti a představu o tom, jak by měli žít ostatní.

Žijeme v požehnané éře, kdy konečně odpadla úmorná povinnost přemýšlet. Lidstvo tisíce let tápalo ve tmě pochybností, ověřovalo fakta, pitvalo zdroje a zatěžovalo své křehké mozkové závity trapnými otázkami…

Včera v podvečer jsme s manželkou už trochu vypnuli. Pustili jsme si v televizi ME v plavání, moje choť si dělala svoje diamantové malování a já se natáhl na sedačce.

„Dnes si povíme něco o roce 2030 starého letopočtu,“ řekla učitelka dějepisu. „Máme ve třídě někoho, kdo by o tom věděl aspoň pár slov?“ Dala si ruce za záda, prošla uličkou mezi lavicemi a druhou se vrátila k tabuli.

Jsem toho názoru, že rybářova trpělivost si zaslouží úctu, ale trpělivost rybářovy kamarádky si zaslouží obdiv.

Zdůrazňují, že tento blog je jen mým soukromým pohledem na člověka, který nám všem dělá premiéra. Zároveň přiznávám, že jej nemusím a mám z něj velkou obavu.

Tady nechci psát perex, byl by hloupý--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

. . . . . . (ještě jedna pro Peđu a jeho rodinu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Život přináší neuvěřitelné situace. Následující příběh je dokladem toho, co se stane, když někdo slyšené slovo uvádí do praxe.

Co se škádlívá, to se rádo mívá, praví jedno české přísloví. Jestli je to pravda, tak mezi mnou a mými dvěma sestrami panují naprosto ideální vztahy.

Svět se kolem nás intenzivně mění, v některých věcech snad jako nikdy předtím. S tím se mění i náš vztah k naší historii, kultuře a jazyku. Pomalu a jistě se ztrácí mnohé hodnoty, které tvořily českou společnost po dlouhá staletí.