blog.idnes.cz

Lidé obecně nežijí správně, protože život neprožívají z hloubky jádra své osobnosti. Žijí jen povrchně, neboť jejich vnitřní život se opírá o druhořadou složku jejich osobnosti.

. . . . . . (rozhovor s rozumným člověkem) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Je červenec. Čas, kdy se školní chodby konečně nadechly prázdnoty a prach se pomalu usazuje na opuštěných katedrách. Venku pálí slunce, které se neptá na to, jestli jste stihli odevzdat všechny výkazy…

Druhý díl z vyprodané knížky „O brněnských vodnících“ od Jiřího Nebenführa v původním a nezkráceném znění. Zjistěte, jak dopadl smolař Šufan od rybníka Červeňáku za Lužánkami.

Samozřejmě, že i zde, na periferii, je Bůh přítomen. A je to Bůh mnohem upřímnější než tam někde v samotném centru zbožnosti, kde se biblické učení uctívá víc než samotný Bůh...

Všichni víme, že mainstream lže, Brusel nás ožebračuje a nespálíme-li solární panely, vymřeme po přeslici. Naštěstí je tu však svatý grál nezávislé žurnalistiky – časopis TO, bojovník proti jakékoli formě politické korektnosti.

Inspirací mi byl pan kolega May, který mne svým příspěvkem přiměl zavzpomínat na dětství a cestování vlakem.

Vedu cvičení pro lidi nad padesát let. Jsem certifikovaný zdravotně funkční trenér a zároveň člověk, který si sám prošel dlouholetými problémy se zády. Právě proto mě zajímá, jak lidé přemýšlejí o svém zdraví.

Naše domácnost byla dlouhá léta oázou hlubokého míru, intelektuálního kvasu a totální absence jakéhokoliv fyzického i mentálního teroru. Matěj byl odjakživa to, čemu starší dámy z přízemí říkají „andílek na klíček“.

Možná už bych si měl nalepit na hlavu nálepku „Neklopit!“ – zabývám se lecčím, na lecco se léčím a zhusta kape mi na karbid.

Svět, ve kterém žijeme, se dramaticky změnil. Já, dříve narozený, vnímám ve svých kostech zjevný návrat k totalitnímu režimu.

Když jsem se dozvěděl o estonském programu AI Leap, který má studenty pomocí sokratovské verze ChatGPT donutit k hlubšímu myšlení, nemohl jsem se ubránit úsměvu.

Hedvika byla nejmladší ze čtyř sester. Narodily se v pořadí Anežka, Emilka, Cilka a moje maminka Hedvika, tři spořádané, dobrých mravů dbalé a jedna, která se navzdory přísné výchově mých prarodičů stala černou ovcí.

Současné umělecké školství, zejména u nás, dlouhodobě podléhá iluzi, že „vyjádření sebe sama“ stačí. Výsledkem je krize, kterou nástup umělé inteligence pouze brutálně urychlil.

Jsou věci, které člověk nevymyslí a nevadí to, protože se stejně stanou. Vymyslí je za nás to, co je neustále s námi a občas plní přání těch, kteří odešli.