blog.idnes.cz

Ano, už je líp a bude ještě lépe! Ať si „Chvilkaři“ a vyznavači kultu Petra Pavla manifestují, jak chtějí, naše lidi jsou konečně na prvním místě!

Jak jsem slíbil v první části, v této druhé se podívám na nejproduktivnějšího hráče druhé finské soutěže, která se nazývá Mestis.

Rozhodli jsme se, že na našich dovolených prozkoumáme místa, o kterých se píše v Bibli, a zjistíme, jak to tam vypadá v současnosti. Začali jsme po stopách apoštola Pavla a ty nás zavedly nejprve do Řecka, Turecka, na Kypr i Maltu

Sedíme před klávesnicí a řešíme, jací jsme hrdinové. Každý z nás má svůj typ, svou roli, svou masku. A všichni do jednoho máme ústa (nelze napsat jinak) jako šlejfku..jenže...

Rodinná dovolená. Pro většinu lidí to znamená lehátko, drink s deštníčkem a mozek v režimu spánku. Pro mě? Spíš vojenské tažení. Ale co když se rozhodnu to změnit?

Peníze jsou vtipná věc. Všichni je chceme, málokdo jim rozumí a skoro nikdo se k nim nechová racionálně. Odhalte největší finanční faily, které si sami v hlavě nevědomky vytváříme.

Dnes je plný Facebook o výročí narození osobnosti, které se dnes tak hojně přisuzuje rozbití “žaláře národů.”

Na první pohled by se mohlo zdát, že problém toxicity na sociálních sítích je především lidskou záležitostí. Že stačí odstranit člověka: jeho vášně, předsudky a sklony k nenávisti: a online prostor se promění v osvětu...

O jídle na těchto stránkách publikuje své příspěvky téměř výhradně kolega Filip Vracovský. Já se tímto, poněkud zvláštním způsobem, přidávám.

Svět se odjakživa dělil na ty, co mluví pravdu, a ty, co lžou. Jenže v digitální éře se tato prostá binární logika rozpadla. Dnes už rozlišovat mezi pravdou a lží nestačí: chápat je třeba i rozdíl mezi lháři a podlými lháři.

Jistá míra narcismu je všem, kdo píší, vlastní. Není to urážka, ale prosté konstatování. Kdo sahá k peru, ať už skutečnému nebo digitálnímu, činí tak z přesvědčení, že má co říct. Že jeho myšlenky stojí za zaznamenání, za přečtení

Příběh o probuzení, ráno, na hoře nad Teheránem. Pravdou ovšem je, že Julius Fučík ani Leoš Janáček za to nemohou.

Vzpomněl jsem si na mou válečnou karieru v socialistické armádě. Ležel jsem v trávě, nade mnou stál nějaký kaprál a řval:“ Budete ničit nepřítele v úseku od toho keře až po ten mezník, opakujte rozkaz“:

Břečtivo je mi světě a každej křížek na hřbetě tíží jak pytel s uhlím, záda mám chladem ztuhlý a vyju steskem po létě...

Jako matka čtyř dětí zažívám ledacos. Ale občas...občas přijde týden, který by si zasloužil vlastní varovný štítek a možná i krizovou linku pro rodiče.