blog.idnes.cz

Dům stál na kopci, kousek za městem, tam, kde už silnice ztrácela ambice a měnila se v hnědou šmouhu plnou kořenů a střepů od piva.

Tato kniha má jedinou chybu, měla vyjít už dávno. Je o těch, kteří se podíleli na rozkvětu českých zemí a přivedli je mezi hospodářsky nejvyspělejší země na světě. Mezi významnými podnikateli byli též šlechtici, Češi a Němci.

Všechno je jednou poprvé a tohle poprvé bylo. Dostal jsem osobní zpětnou vazbu na můj blog, respektive na mužské zamyšlení na něco tak ženského jako je menopauza. Zpětná vazba byla od ženy 55 let a věděla o čem mluví.

Kdo ví? A koho to vůbec zajímá, jak dlouho to trvá? No já myslím, že by to mělo zajímat každého, kdo o svou tělesnou schránku není zvyklý příliš pečovat.

Komerční tři minuty pauzy maskované jako občerstvovací přestávka vytáčejí diváky fotbalového MS a podle reakcí na stadionech i sociálních sítích se snad může i zdát, že nic horšího se už nikdy ve sportu nepřihodí.

Probudili jsme se do dne, o kterém sní snad každý fanoušek fotbalu u nás. My, co už něco pamatujeme, se těšíme o to víc. Poprvé v životě budeme na tribuně stadionu, který jako jediný v historii hostil dvě finále mistrovství světa.

Potýká se s tím každý. Mnohdy v diskusi snesené argumenty jsou na obou stranách dobré, a dokonce z velké části pravdivé. Ale naše důstojnost, jakési zachování tváře neumožní zdvořile přijmout nechtěnou skutečnost.

Valašskou kulturní scénou hýbe případ, který rozděluje fanoušky hudební legendy Ciment na dvě přesně definované poloviny. Jedni tleskají, druzí se bojí. O co jde, se dozvíte v následující reportáži.

V diskusích zde jsem se na to již ptal. Odpověď jsem žádnou nedostal. A myslím to vážně. Prosím, poraďte mi.

Ministr kultury Oto Klempíř je prakticky od svého nástupu do funkce terčem kritiky z mnoha stran. Včera jsem nicméně v médiích zaznamenal zprávu o skutku, za který je dle mého názoru tohoto kontroverzního politika třeba pochválit.

ANO dlouho slibovalo, že zatočí s krizí bydlení. A po slovech tak přišlo na řadu i bleskové tempo. Jako první přišli na řadu ti nejpotřebnější: vlastní funkcionáři a pražští šéfové. Tomu se říká jít příkladem (z vlastního bytu).

Přebíráme vozidla, měníme orientaci doleva a vyrážíme odškrtnout si první položku z bohatého seznamu míst k poznání.

Média i politici dnes prodávají strach jak výhodné balení. Naděje zmizela z regálů a veřejná debata připomíná nonstop výprodej katastrof.

Vážky mám ráda odjakživa. Pro jejich tvar, majestátnost, barvy a třpyt křídel. Jak se objeví a zase zmizí. Při pohledu na ně cítím zvláštní úctu.

Často mívám pocit, že jistí panáci jsou patrně věční, a pokud se nejedná o stejné osoby, pak ti noví jakoby těm předcházejícím z oka vypadli.