blog.idnes.cz

Děkuji, milí soudci rakouského paláce moudrosti. Děkuji za vaši osvícenou interpretaci lidských práv, která mi konečně umožňuje aplikovat tisícileté právní principy na mou vlastní rodinu.

Já jsem jednou omylem spolkla místo tabletky proti kašli diuretikum. Kašlala jsem nadále vydatně, ale většinou na WC.

Podle listu The New York Times se už před sedmi lety kuly plány na změnu režimu ve Venezuele za změnu režimu na Ukrajině mezi USA a Ruskem. Nijak zvlášť to nepřekvapuje.

Okázale si ruce myjem, jak nepokradem, nezabijem, a Bůh se chechtá potají, kterak se masa opájí metamorálním deliriem.

Dnes se víc než neúspěchu bojíme obyčejného života. Proč se z normálnosti stal strašák, z výjimečnosti povinnost a jak nás honba za „víc“ připravuje o klid, radost i vděčnost.

Život je jeho nebo náš? Tato otázka probudí lidi do života a pochopíc tuhle otázku budeme jako jedno, které září nade vším. Takto jednají lidé s otevřenou duší.

Na nedávné tiskové konferenci bylo národu oznámeno, že vláda ruší nenáviděný odbor strategické komunikace...

Ta představa, že by v české politice, té lázni lidskosti, vzájemného pochopení a nezištné služby veřejnému blahu, mohli působit lidé s jistými… řekněme výraznými charakterovými rysy, je přece směšná.

Milošek se dívá přes plaňky plotu do vedlejší zahrady. U bazénu na lehátku leží muž středního věku a jeho obézní syn. Oba stále něco jedí, pijí a stále pořvávají na drobnou, křehkou, ženu.

Když žijeme v malé obci, jako je ta naše, jsme zvyklí říkat si věci na rovinu, ale zároveň s respektem, protože víme, že zítra toho člověka zase potkáme. V obchodě, na ulici, u školy. Sociální sítě tyhle zvyky, bohužel, mění.

Před 139 lety se odehrála na zasněženém Václavském náměstí událost, která změnila dějiny českého sportu. Dva bratři, pár podivných prken a jeden velký omyl – tak začal příběh, na jehož konci stojí dva miliony českých lyžařů.

Rusko utopilo ve Venezuele nejméně 10 miliard dolarů. Ty peníze jsou pryč. Zbraně zůstaly. Spojenec zmizel. A účet, jako obvykle, nezaplatí ti, kdo o téhle „strategické spolupráci“ rozhodovali, ale ruští daňoví poplatníci.

Na sociálních sítích se šíří video, kde lidé cupitají po schodech jako kachničky. Komentáře jásají: „To je Německo a jejich zelená politika! Zakázali posypovou sůl, Brusel se hroutí! EU v troskách!“

Blíží se čas změny. Jak jinak, když vzduch voní nadějemi vždy i přes zápach. A nebude-li konec světa, i já věřím, že tbude líp.

Války se od nepaměti vedou zbraněmi. Ale často se rozhodují na poli, v sýpce a u studny. Podstata válečných konfliktů 21. století většinou nestojí na ideologiích nebo náboženství.