blog.idnes.cz

„Algoritmus nesmí prohrát se zdravým rozumem. Rozum totiž nemá update. Rozum se ptá, proč. Algoritmus se ptá, jak. Rozum váhá. Algoritmus počítá. Rozum má pochybnost. Vítězí ovšem, kdo má moc. Což je prostě lidská tragikomedie.

Když potkáme člověka na vozíku, nikoho z nás nenapadne vyčítat mu, že nevyjde schody. Když někdo kulhá o berlích, nabídneme mu pomoc. Fyzické nemoci totiž vidíme. Horší je to s nemocemi duše. Ty často vidět nejsou.

Komu může imponovat komunistický rozvědčík na Hradě? Maximálně jen té hrstce zoufalců, kteří na prvního máje mávali mávátky, jdoucí na smrt zdravící imperátory na tribunách

Dnešní člověk si vymýšlí jakýkoliv důvod, aby řádně obhájil zbytečnou nutnost splnění vlastních tužeb, za které skryje zubožené svědomí, aby se na ně nemusel dívat, jak dál strádá a chátrá kvůli vlastní neochotě ke skromnosti.

Potřebuji endokrinologa. Mám žádanku od obvodního lékaře. Obvolávám všechny endokrinology v Brně. Zjišťuji, že všechny cesty vedou do Říma, tedy ke spádovému lékaři. Že spádovost neexistuje a mám právo si vybrat lékaře? Ale kdeže!

Když sledujeme člověka, který miluje moc, je přirozené přemýšlet, co se stane, když jí má příliš. Andrej Babiš vyhrál drtivě volby, protože minulá vláda i coby současná opozice je drtivě slabá.

V neděli u mámy to vždycky smrdělo stejně. Vývar, přepálená cibulka a starý křivdy, které se držely ve zdech jako vlhkost.

Už je to tak. Dokonce i Andrej to říká. Pan prezident má z ostudy kabát. Horší, že ostudu nedělá jen sobě, ale i nám, celé naší vlasti.

Nejsem konzumentem bulváru, přesto zákeřný algoritmus z nějakého důvodu přihrál do mého zorného pole příspěvek Blesku...

Hluboko na dně Tichého oceánu, v hloubce více než 4800 metrů, se nacházejí vzorky se stopami existence pradávných supernov. Jak vypadalo naše kosmické okolí před miliony roků? (délka blogu 5 min.)

Žijeme v roce 2026 a stala se zvláštní věc. Stačí otevřít libovolný školní výstup, zápis z porady nebo projektovou žádost, a okamžitě poznáte, že autor „vklouzl“ do umělé inteligence.

V jednom z nedávných článků jsem se zabýval problematikou severoatlantické oceánické cirkulace AMOC a Golfského proudu.

„Tohle bude jen na chvíli.“ Nenápadná věta, ze které někdy vzniknou celé roky života. Protože největší změny často neblokují velká rozhodnutí, ale malé odklady.

Jejich kultura je podobná naší, přesto je jiná. Postřehy zde uvedené prolnou oba národy do jednoho, ne tím, co zastávají, ale tím, co společně dokáží.

Touha vrátit se domů provází téměř každého seniora s demencí. Proč je tento vjem tak silný a jak může rodina i s pomocí asistenčních služeb zprostředkovat zázrak? Příběh o trhání rybízu, který na chvíli vymazal těžkou nemoc.