blog.idnes.cz

Žena lehce zrudla rozpaky. Premiér pochvalami šetří. To spíš nejde daleko pro nadávku. "Ale predložiť ten návrh nemožetě vy," uvědomil si premiér pravidla subordinace: "a ani já. To by nepósobilo dobre." "I na to jsem myslela."

Byl jednou jeden bronzový svícen. Byl zašlý časem a pamatoval celé generace dohořelých knotů a rozlitých voskových slz, jež po něm stékaly a zanechaly na jeho těle plastickou mapu lidské pomíjivosti.

Dnes jsem měla v plánu psát úplně o něčem jiném, ale pak jsem si vzpomněla, že v týdnu uplynulo 160 let od přepadení pruské kolony u Jablonného, a tak jsem se rozhodla napsat článek o tomto výročí.

Zapojili filmové specialisty a nasimulovali noční město. Když se nepřítel blížil, rozsvítila se neexistující nádraží, fiktivní doky a falešné pouliční osvětlení. Pak to vybuchovalo a hořelo; nepřítel byl spokojený, že zasáhl cíl.

Pokračování povídek z vyprodané knížky „O brněnských vodnících“ od Jiřího Nebenführa v původním a nezkráceném znění. Zjistěte, jak dopadl hastrman Retych od Lamplova mlýna na Kopečné.

Zbožnost. Co je to zbožnost? No opak bezbožnosti. Četli jsme: „Bezbožné a dětinské báje odmítej.“ A jako protiklad stejný verš pokračuje: „Cvič se ve zbožnosti.“

Ten článek je z blogu iDnes nenávratně pryč. Jmenoval se nějak tak, že „S čím může počítat vysokoškolsky vzdělaná dáma…“

Podstata problému spočívá v tom, že nyní již exporadkyně Aleše Juchelky, Jana Semancová, vlastní společnost, která žadatelům – samozřejmě za úplatu – pomáhá se získáváním evropských dotací.

Protože AI roztomilá zvířátka už dávno přestala být roztomilá. Je to digitální herpes. Chronický. Rezistentní. A šíří se rychleji než chlamydie na festivalu.

V pátek jsem přišel k Mercedesu jako slepý k houslím. Pravdou je, že jsem po dýzlu toužil ještě v době hluboké totality, když se dal litr nafty sehnat za padesát haléřů, zatímco mnohem dražší benzín stál korunu sedmdesát.

Včera jsem si po letech dal jeden díl seriálové Volhy a od té chvíle vím, že musím něco napsat směrem k dnešku...

Seděli jsme u našeho stolu v rohu, kde vzduch smrděl zvětralým pivem, chlapským potem a tou zvláštní těžkou melancholií chlapů, kteří už od života nic velkého nečekají, ale pořád doufají, že aspoň dvanáctka bude mít správný říz.

Některé věty používáme celý život, aniž si uvědomujeme, jak ovlivňují naše přemýšlení. Možná právě jazyk nenápadně rozhoduje o tom, jestli čekáme, co se stane – nebo začneme jednat.

Karneval vlády, zpočátku ještě menuet, je již nyní kvapík, ale break dance je již nedaleko. Pokračování seriálu

Voodoo pro politiky už dávno nejsou voskové figurky s jehlami. To by bylo příliš primitivní. Příliš africké. A hlavně… příliš účinné. Moderní politika si vymyslela vlastní magii: nepřetržitý komentářový rituál.