blog.idnes.cz

Jsme na letišti v Cancúnu, je sobota 17:07 hodin a v Česku je o sedm hodin více. Naše cesta za světovým fotbalem do Mexika končí.

... Čím dál víc mám pocit, že se politika vzdaluje voliči a naopak voliče ovládá. Už neplatí: „Mám vizi a ty ji ohodnoť mandátem“.

Vážený pane premiére Babiši! Vím, že děláte pro naše lidi, co jim na očích vidíte. S tím prezidentem máte kříž, přesto bych Vás chtěl požádat, abyste ho do té Ankary vzal sebou. Dále Vám vysvětlím proč.

Člověk dnes převzal moc nad dvěma kódy, které mají schopnosti katastrofickým způsobem přepsat budoucnost lidského pokolení. U jedného z nich jsme si tyto konsekvence uvědomili docela rychle, zato u toho druhého ?

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

Veškerá skutková tvrzení v tomto článku opírám o dokumenty, které mám k dispozici a materiály vzniklé v souvislosti s činností orgánů činných v trestním řízení. Tam, kde vyjadřuji svůj názor nebo úsudek, je to z textu zřejmé.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Ta moje vede znovu a znovu do místa, které na mapě téměř nenajdete. A přesto jsem tam našla něco, co se hledá těžko kdekoliv na světě.

Pan ministr kultury Oto Klempíř reagoval na pískot diváků při svém vystoupení na Strážnickém festivalu

Po pučistech z Hradu přišla k nám další provokace v podobě rekordy lámající vlny veder. Ty se dotkly i Česka, přestože u nás přece klimatická krize rozhodnutím někdejšího prozatímního ministra životního prostředí dávno skončila.

Pamatujete si doby, kdy byl fotbal hrou plnou vášně, chybujících (a tudíž lidských) rozhodčích a hospodských hádek, které přežily generace? Tak na to rychle zapomeňte.

Tak jak to máme s tou naší metaforickou sedmou velmocí? Je to velmoc, která nám pohlídá demokracii, je objektivní, vyvážená, ctěná?

On samozřejmě neexistuje, stejně jako neexistuje nejlepší skladba, ať už jakéhokoli žánru. Ale to hledání toho „nejlepšího“ je krásné skoro jako hudba sama.

Lubor miloval ponížení, i když tomu říkal hledání úrovně. Seděl v koutě, kam světlo z lustru dopadalo jenom omylem, a pozoroval cvrkot. Číšník ho ignoroval s profesionalitou hrobníka.

Naši lidi si, díkybohu, dovedou dohledat informace na internetu, a tak nás mohou uklidnit, že extrémní vedra jsou normální, protože v roce 1540 byl taky hic a navíc v zimě sněžilo, což nám Česká televize zamlčela...

Některé země volí prezidenty. Jiné státníky. A pak existuje možnost zvolit Petra Macinku. Česká republika by se tak konečně stala zemí, jejíž představitel se nikdy nebojí říci svůj názor. Zejména když neví, o čem mluví.