blog.idnes.cz

Už jsem se smiřovala s tím, že synovo ukradené kolo nikdy neuvidíme. Pak ale přišla nečekaná zpráva na Facebooku. Díky odvaze neznámého muže nabral náš příběh úplně jiný směr.

Permanentně burcující, zarputilí politici, ledva vyjdou zpoza plenty, zas metají exkrementy. – Možná chytli úplavici.

V sociálních službách máme standardy kvality. Máme je popsané, máme podle nich nastavená pravidla a jejich dodržování se kontroluje. A je to správně.

Nepodpořili hnutí ANO a už to od jeho nemajitele schytali. Nevím jestli pohled na premiéra, který neví kudy kam a ztrácí nervy, je k smíchu nebo pláči.

Média mají jasno. Lídrem opozice je STAN, protože se tato strana bude podílet na vládě v řadě velkých krajských měst. Realita je však přeci jenom vyrovnanější.

Pomáhat druhým je krásné. Jenže někdy jejich samostatnost neoslavujeme, ale bereme jako osobní urážku. Kde končí ochota a začíná potřeba být nepostradatelný?

Jsou ti lidé, co tvoří kostru stvoření. Nejsou to ti co hýbou světem v současnosti, ale těmi, co poměřujete svět. Tito lidé se stávají lídry díky tomu, co Ví. Hledejte je všude a naleznete pravdu o světě, který je jedním.

Sedmnáctá etapa Stezky Českem vede mezi Lipnem a hranicemi s Rakouskem po šumavském hřebenu. Po prvním dnu jsem přespal ve Vyšším Brodě.

Co kdyby se na demokracii podíval Charles Darwin? Nepřesvědčoval by nás o vítězství nejchytřejších. Evoluce se prostě nedá popřít i v těchto procesech.

Povídku Šéfredaktor, a nejenom tu, jsem napsala v roce 1971. Bylo mi dvacet jedna. Poslala jsem ji do Mladé fronty. Mile mi odepsali. Povídka je dobrá, ale bohužel, v příštích letech nemá šanci vyjít. Měli pravdu.

Je to už pět let, co se neviděla se svým strýcem Liborem. Rodinné vztahy nedopřály klidnému soužití. Napětí mezi bratry Stanislavem a Liborem stouplo tak, že přimělo Libora se svou ženou a dvěma syny učinit závažné rozhodnutí.

Chceme takové senátory u kterých musíme dohledávat jejich práci? Nebo senátory kteří s občany hovoří a zajímají se o jejich názory?

Dlouhou cestou je romance skladatele Borise Fomina, slova napsal Konstantin Podrevskij. Nahrávka na desku: Alexander Vertinskij 1926. Ruští emigranti v Paříži si Dlouhou cestou prozpěvovali už o dva roky dříve.

Benzín do motorky, vlasec na korálkové ozdoby nebo dětské pleny. Na tanzanském venkově se dá koupit víc věcí, než byste možná čekali. A když něco není k sehnání? Může vám to přivézt autobus. Třeba i ledničku.

Měl jsem v sobě tři desítky a v kapse nůž, když do salónku vlezla ta stará známá katastrofa. Máma ztuhla jako cement. Vzduch v místnosti zhoustl, že by se dal krájet rezavou pilkou.