blog.idnes.cz

Tato recenze knihy Josefa Šímy je rozdělena do tří navazujících článků. V první části ukazuji, proč jeho kritika evropské centralizace neztratila sílu ani v dnešním geopoliticky rozkolísaném světě.

Jeden vysoce nadaný a bohatý nadšenec do umělé inteligence svěřil svému agentovi, kterému říká Mimoň, tolik oprávnění, až se to zdá neuvěřitelné. Posuďte sami…

„Na rohu ulice, vrah o morálce káže,“ napadla mne známá píseň Karla Kryla, když jsem se dozvěděl, že Ruská federace vydala seznam zemí, které prý napomáhaly německým nacistům vést druhou světovou válku.

Text paní Pantlíkové na adresu ČT, publikovaný na tomto blogu, by mohl zdárně sloužit při výuce - jako odstrašující příklad, co se stane, když se při psaní potkají na jednom místě nezvládnuté emoce, překlepy a čistá dojmologie.

Už jsem několikrát uváděl, že cestování v MHD má své kouzlo, převážně a zejména díky odposlechnutým hovorům.

(No.2, bluma, červený pomeranč, černý čaj) - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Od počátku loňského května se cestující autobusovou dopravou setkávají na nádraží v Jihlavě se smutnou ženou v černém, věšící vyprané prádlo. Na šňůře se třepotají dětské dupačky, batolecí tepláčky s našitou záplatou.

Vždy jsem si myslel, že jedna z hodnot je sebeúcta, sebeúcta, která vychází z respektu k židovsko-křesťanskému žebříčku hodnot a z jeho obhajoby. Je zřejmé, že jsem se mýlil.

„When hell freezes over“, říkají Angličané v situaci, kdy našinci častěji řeknou „až naprší a uschne“, „na svatého Dyndy“ nebo „až vykvetou hrábě“.

V sobotu jsme byli pozváni na vernisáž obrazů jedné naší kamarádky. A tak jsme vyrazili za kulturou. Ovšem cestou mne přepadla šílená žízeň.

Přečetl jsem si nejnovější výlev paní senátorky Kovářové o „nenávistných mladých ženách“ a nemůžu se zbavit pocitu, že tenhle text by se měl spíše jmenovat „Deníček mého vlastního děsu“.

Nezměnila se ani po výměně ředitele ČT Chudárka nezměnila. Pár jednostranně zaměřených moderátorů včetně V. Moravce sice odešlo, (on prý demonstrativně), ale jinak - žádná změna.

Ležíte na zádech. Někdo vám sedí na rukou. Fixuje vám hlavu mezi stehy a koleny a s úsměvem vám strká kartáček do pusy. Zpívá si u toho. Vy se bráníte, řvete jak tur, jste úplně rudí a snažíte se uhnout, vysmeknout se.

Včera jsem si dovolil představit člověka jako vítěze nad plastovou inteligencí z první sádky důvodů. Dnes přidávám další…

Velmi zásadní rozhovor poskytl deníku MfD pan Michal Smetana. Zabývá se současnými válkami ve světě a padla i otázka na použití jaderných zbraní.