blog.idnes.cz

Při škrabání „nových brambor“ jsem se jemně říznul do ukazováčku na pravé ruce. To se při mi vaření občas stává a většinou tomu ani nevěnuji pozornost.

Někdy mám pocit, že můj život připomíná nekonečnou, zběsilou jízdu na kolotoči, který se odmítá zastavit byť jen na jedinou vteřinu, aby mi dal vydechnout.

Politický dinosaurus, co sedí v americkém Senátu od dob, kdy se v Americe ještě stavěly první mrakodrapy, zase vytáhl svůj evergreen: "Nelíbí se ti to? Seber to a rozdej všem."

Lesní palouk. Mlha stoupá z rybníčku. Všude kapky rosy. Děti nadávají, manželka kleje. A já? Já stojím s mokrýma nohama a srdcem na horách.

Život neurčují jen rozhodnutí, která jsme udělali. Stejně silně ho formují i ta, která jsme stále odkládali. Protože i nečinnost je někdy rozhodnutí – jen bez data v kalendáři.

Je to skoro dvacet let, co jsme se poznali na jedný internetový seznamce. Potácela jsem se zrovna v jednom z nejšílenějších období svýho života a asi hlavně proto jsem ti dala šanci. No, ještě proto, že ses mi fyzicky líbil...

Vzpomínat na střední školu? Na gymnázium v Botičské ulici? Maturoval jsem v roce 1988. Z toho důvodu je vzpomínání složité. 38 let je přeci jenom dost dlouhá doba a já nějak nevím, čím začít.

V Durbanu už jsme se zážitky nasytili. Zažili jsme mořské proudy, krádež, průpravu na kolonoskopii, viděli jsme žraloky a naštěstí jen z okna sídliště za hotelem, které jako by vypadlo ze stránek knížky My děti ze stanice ZOO.

Chcete-li se dostat na pár chvil z manhatannského blázince v New Yorku, navštivte místo klidné a pokojné a tiché v Center for Jewish History v centru Manhattanu, na 15-16 west street.

Magické datum 11. listopadu a stará píseň mě zavedly k tajuplné zřícenině v údolí. Co když zdi nebyly vztyčeny proto, aby lidé viděli ven, ale aby udržely dávná tajemství uvnitř?

„Když se internet mění v čekárnu, diagnózy padají rychleji než argumenty. Diskuze jsou vážně leckdy chorobopis pro psychiatra.

Asi před rokem jsem skončil v nemocnici po autonehodě. Během pár vteřin, kdy se sklo sypalo na asfalt, mě život přesvědčil, že je mnohem křehčí, než jsem si do té doby připouštěl.

„Algoritmus nesmí prohrát se zdravým rozumem. Rozum totiž nemá update. Rozum se ptá, proč. Algoritmus se ptá, jak. Rozum váhá. Algoritmus počítá. Rozum má pochybnost. Vítězí ovšem, kdo má moc. Což je prostě lidská tragikomedie.

Když potkáme člověka na vozíku, nikoho z nás nenapadne vyčítat mu, že nevyjde schody. Když někdo kulhá o berlích, nabídneme mu pomoc. Fyzické nemoci totiž vidíme. Horší je to s nemocemi duše. Ty často vidět nejsou.

Komu může imponovat komunistický rozvědčík na Hradě? Maximálně jen té hrstce zoufalců, kteří na prvního máje mávali mávátky, jdoucí na smrt zdravící imperátory na tribunách