blog.idnes.cz

Když se vedle mé chalupy začal rodit plot, který by nevydržel ani první zimu, věděl jsem, že to nenechám být. Některé věci člověk prostě nemůže jen pozorovat z okna.

Kdy se z úplně normální věci stane trapas? Nikdo nám to nikdy neřekne. Jen se postupně naučíme desítky nepsaných pravidel a po letech máme pocit, že tu byla odjakživa.

Ticho slyšíme, když ho cítíme hudbou. Kdykoli přestaneme cítit hudbu, zamysleme se do ticha. Až ji znovu uslyšíme, ucítíme i sami sebe.

Anthropic nám naservíroval „vědeckou studii“, podle které jejich chatovací panák možná vykazuje známky vědomí. Objevil se v něm prý jakýsi „pracovní prostor“, ve kterém získal nové schopnosti, které agenti předtím neměli.

Soudce nepotřebujeme, máme přeci vládu. Když nám jde Ústavní soud na ruku, jako v případě koalice SPD, tak se nám to hodilo. Teď je ale ÚS nepřítel číslo jedna, protože hájí práva prezidenta!

Do chrámu Bílého květu se vstupovalo jedině bosýma nohama. Před jeho branou zůstávalo vše, co člověka odlišovalo od ostatních; bohatství, postavení i pýcha.

Koukneme se na tento fenomén očima dystopické kolektivní utopie. Ona si ta myšlenka vážně asi nic víc nezaslouží, navzdory tomu, že ji některé neziskovky opěvují.

Svět, ve kterém žijeme, se dramaticky změnil. Já, dříve narozený, vnímám ve svých kostech zjevný návrat k totalitnímu režimu.

Když se kolem mě rozhostilo ticho, objevilo se něco, co jsem nečekala. Postava v temnotě mi přišla připomenout jednu pravdu - největší boj často vedeme sami se sebou.

Říká se, že žijeme v přelomové době. To je pravda. Jen málokdy se totiž stane, že se společnost dokáže tak dokonale rozdělit na dvě skupiny: ty, kteří se bojí digitálního dohledu, a ty, kteří pro něj hlasují.

Když se nám nelíbí, jak rozhodl soud, máme dvě možnosti: respektovat právo, nebo hledat soudce, který by rozhodl lépe. Druhá varianta je pro běžné smrtelníky zatím nerealistická, pro některé politiky je však velmi praktická.

Havlíčkův Brod? Či kdekoli jinde. Jak kopeček zmrzliny názorně ukazuje, kam nás může plastová megera vést.

„Co se to tady sakra děje. Co tady ty děcka dělají za binec?“ Lekl se a zakřičel starší pán u pokladny.

Úterý večer. Venku mrholilo takovým tím způsobem, který člověka neurazí ani nepotěší. Prostě existuje.