blog.idnes.cz

Ať si říká kdo chce co chce, devadesátá léta měla něco do sebe. Pokud je člověk opravdu prožíval a nechodil jen z roboty na robotu, tak mohl projet tobogánem zážitků, na které nikdy nezapomene.

Zatímco statisíce lidí na Letné zaplňují horizont v posledním velkém analogovém gestu odporu, světová média upírají zrak na Prahu s mrazivým napětím. Nejde totiž o běžnou vnitropolitickou šarvátku: Česko se možná stalo laboratoří.

Když přijde den, v němž něco nečekaně člověku se vlastní vinou zvrtne, měl by být rád, že nedopadl tak, aby se musel sebe sama začít bát.

Na Babišově bídě, vládě chudoby a všech těch geopolitických šlamastykách, je nakonec dnes pozitivní jen jedna skutečnost. Angličtina vládního nágl zmocněnce Turka.

Dvě ženy čekají na návrat svých mužů. Nepřichází žádná zpráva, žádný signál, jen moře a ticho. A potom začnou vyplouvat věci, které měly zůstat skryté.

Lev se probudil a demonstrace Milionu chvilek přinesla novou naději. O jakou jde změnu, si nejlépe uvědomíme, když sobotní Letnou porovnáme se srazy ruských kolaborantů, kteří se před několika lety snažili svrhnout Fialovu vládu.

Dnes jsem pochopil, že je v mém zájmu, jako Čecha milujícího češtinu, vzít občas na výlet s přáteli ukrajinské dítě. Pochytí přízvuk, slovní obraty, melodii naší řeči. Tak jako nás tahali na výlety dobří chlapi z generace tátů.

Včera Letná doslova praskala ve švech, zdá se, že se probudil nejen český lev, ale rovněž česká společnost, která je u konce s trpělivostí s vládou, která vaří s gustem podle receptu maďarské a slovenské kuchařky.

Pane učiteli, který jste si právě v kabinetu navlékl kostru, abyste v hodině biologie mohl zatančit thriller podle M. Jacksona, těchto pár hřejivých slov je pro vás a pro vás, paní Evo, za inspiraci.

Praha včera viděla další velkou demonstraci Milionu chvilek. Na Letné se od 15 hodin konala akce „Nenechme si ukrást budoucnost“.

Když se řekne Agrofert, většina si představí lány řepky. Ale pro naši státní kasu je to spíš podstatná výdajová položka. Pro Agrofert samotný pak téměř nekonečný bufet „all-you-can-eat“.

Několik let jsem jezdívala na Vitanov (osada patřící k Pastvinám) za svou příbuznou. Když jsem pak nastoupila do práce, naše návštěvy v podstatě ustaly.

Existují dny, kdy mobil vibruje častěji než tvoje vlastní nervy. Po páté, po šesté, po sedmé… a člověk začne přemýšlet, jestli náhodou neexistuje tajná soutěž o to, kdo ji dokáže vyrušit nejčastěji.

Největší nebezpečí pro dítě číhá doma. Toto rádi tvrdí zejména ředitelé a učitelé státních škol. Jenže data i osobní zkušenost říkají něco jiného: nejčastější místo, kde dítě zažije šikanu, je škola.