blog.idnes.cz

Tento článek je reakcí na text Petra Borovce, který nepovoluje diskuzi pod svými články. Shrnuje a kriticky rozebírá jeho argumenty o vzniku státu a fungování trhu.

Na Seznamu právě vyšel článek, který propojuje nákup tabletů pro norské školáky a následný propad výsledků v PISA v roce 2022. Jenže kauzalita a realita se od daného závěru v lecčems liší, ale v jednom bodě se shodují.

V našich představách je Afrika často spojována se savanou a divokou zvěří, ale málokdy s architekturou. Když jsem se však v labyrintu úzkých uliček Lamu dotkl chladných korálových zdí, pochopil jsem, jak hluboce jsme se mýlil.

Česká škola netrpí nedostatkem pedagogických vizí. To jste na omylu. Máme jich tak akorát… dvě. A obě fungují dokonale, tedy, jak se to vezme... A samozřejmě pak je tu třetí. Ta nejdůležitější.

Hudobniny na Kamennom námestí. (Alebo to je už Dunajská? Ale je to jedno. Budú to pravdepodobne jediné hudobniny široko-ďaleko. Prežili, predajňa platní, cédéčok a dévédéčok z čias mojich vysokoškolských štúdií, tesne po Nežnej.)

Když se někdo rozhodne servilně sloužit vládě, ale vůbec nerozumí tomu, jak funguje svět, vzniká zvláštní žánr: tvoří jej texty svou povahou sebevědomé, jednoduché, dokonale poslušné, a hlavně: odborně většinou zcela nesmyslné.

Kolem toho, že nynější vláda plní jeden z předvolebních slibů své nejsilnější strany se strhla velká mela a padají zase silná slova...

Zas už tu máme dobu, kdy zloba stíhá zlobu, zas znějí hlásné trouby a politické zombie zas vylézají z hrobů.

Co je to štěstí? Atomové číslo selenu, deváté číslo Fibonacciho posloupnosti nebo telefonní předvolba Španělska?

„Jak ty si představuješ krásnou ženskou?“ Uvedla mě Maruška do poněkud prekérní situace hned poté, co si na našem čtvrtečním setkání v cukrárně lokla první doušek kávy a ochutnala větrník.

Na konci série o vítězích bodování v evropských ligách jsem zmínil, že bude následovat seriál z NHL. Než k němu dojde, v rychlosti jen bodová predikce za mě aktuálně nejlepšího hokejisty světa.

Mladí lidé dnes financují systém, který jim s vysokou pravděpodobností nikdy nevrátí to, co do něj vloží. Společnost stárne. A není to jen subjektivní dojem při pohledu do zrcadla v pondělí ráno. Jsou to čísla.

Ačkoli jsem ženská a ještě k tomu blonďatá, k jednostopým motorovým vozidlům a jejich řidičům mám odedávna kladný vztah. Tedy až na jednu drobnou výjimku, ale o té až ke konci.

Antisemitismus je vážný problém. Jenže čím dál častěji se zaměňuje s kritikou Izraele – a naopak. Kde končí legitimní názor a začíná předsudek? A proč nám to dnes dělá takový problém rozlišit?