blog.idnes.cz

--------------I sem se myšlenky někdy zatoulají. –--------------- -------------------------------------------------------------------

Na začátku to vypadalo jako splněný sen. Všechno působilo neuvěřitelně malebně – mohutný ořech, velká zahrada se spoustou třešní a dalších ovocných stromů. Jenže postupně jako by se čas ohnul a podivně pokroutil.

V Litoměřicích žijí barbaři, kteří odstraněním sochy rudoarmějce dali najevo hrubou neúctu k Rudé armádě a jejímu velení!

Před lety se chystal překlad zásadní syntézy britského medievisty Christophera Wickhama The Inheritance of Rome (Dědictví Říma). Z překladu nakonec sešlo, protože se nenašel ani vhodný překladatel ani dostatek prostředků.

Dávám zde knížku, která měla původně vyjít v tištěné podobě. Marketing není úplně moje silná stránka, a tak jsme se s ilustrátorem rozhodli, že knížku postupně zveřejníme tady. Přeji krásné počtení.

Někdy osud zařídí, že se po zvláštních životních peripetiích ocitnete v situaci, kterou byste ani ve snu nečekali. Má-li rozuzlení šťastný konec, vězte, že je to i vaší zásluhou…

Máme my dospělí vůbec ještě sebemenší právo mluvit dětem do čtenářské gramotnosti? Já vím, že takto položená otázka vyvolá hodně pnutí… a to je moc dobře…

Putin už ví, kdo může za válku na Ukrajině: Západ. Zkusme jeho způsob uvažování aplikovat na běžný život. Možná konečně zjistíme, kdo může za naše dluhy, rozvody, nadváhu a špatnou náladu.

Jedu uctít památku zavražděného Chico Mendése, ochránce Amazonie a seringueirů do Xapuri, jeho rodiště. Jsem tu v pořadí 1165. z celého světa a skoro v Peru, i kdy mě mohl bagr rozšrotovat na kusy. Mezitím převrat v Paraguayi.

Člověk během jedné návštěvy promluví, dojde s chodítkem do kuchyně a ohřeje si připravené jídlo. Znamená to, že je soběstačný? Či pouze nevidíme člověka, co před návštěvou nachystal léky, oblečení, jídlo a celý bezpečný prostor?

Autor přiznává, že někde doma sám jedno Tamagochi vlastní. Ovšem, já reaguji na jednu reportáž z jedné komerční televize.

Čtvrtina českých patnáctiletých nerozumí ani krátkému textu. To je špatná zpráva pro školy. Dobrá naopak pro banky, právníky a všechny, kdo spoléhají na to, že smluvní podmínky či další složitější dokumenty nebude nikdo číst.

Slunce pálilo do oken jako rozžhavený autogen. Vzduch v zasedačce byl hustý, že by se dal krájet rezavým nožem, a klimatizace líně vrčela svůj monotónní pohřební marš pro všechny přítomné.

Zas mě na pleš políbila moje múza rozmařilá a drsně mi nařídila, i když jsem se zdráhal: „Nech už, vole, sentimentu, duše váží sedm centů! – A když váží sedm centů, kdo by se s ní tahal?!“

Dneska jsem si nejen pro všechny kočkomilné čtenáře vymyslel pohádku. Avšak dřív, než vám ji tlamičkou hlavní aktérky povyprávím, se vás dovolím pozvat na další umísťovací výstavu útulkových koček.