blog.idnes.cz

Pátek tohoto týdne jsem víceméně strávila na cestách. Čekala mě jedna lékařská prohlídka, nákupy a odpoledne pohřeb mé tety na Červené Vodě.

Když jsem si přečetl: „Ať nastaví tvář tomu, kdo ho bije,“ hned jsem si vzpomněl na výzvu z kázání na hoře: „ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“ (Matouš 5:39)

V době kočárů a parních strojů, kdy se cestovalo vlakem ve slavnostním oblečení, a dámy nosily klobouky, vzniklo na předměstí Smíchova (městem od roku 1903, součástí Prahy od roku 1922) nové elegantní nádraží České západní dráhy.

Každý den píšu jeden text na základě pěti slov a dneska jsou to tato: Haribo, prodlužka, vysílačka, uzel, borovice

Netušil jsem, že se v kuchyni Pražského hradu tak mizerně vaří. Zjevně však ano – náš prezident je i po třech letech ve funkci hubenej stále jako lunt.

Každý z nás se občas dostane do situace, kdy je třeba zahájit konverzaci. Ve vlaku, v čekárně na cokoli, v restauraci. Prostě když nemáte na výběr, chcete být zdvořilí a reagovat na hovor vašeho protějšku.

Na dnešní reklamu (doufám, že mi ji admini nestáhnou) mne navedla nabídka jedné AI firmy, která nabízí doslova robota na míru, muže či ženu, v libovolném tvaru, velikosti a s různými funkcemi. Uznejte, to se prostě nedá odmítnout.

K čemu je nám prezident, který se otevřeně přiznává k tomu, že jeho cílem je likvidace našeho milovaného českého státu?

Historie nám naznačuje, že muži vůči ženám tak cimprlich nejsou. Vyprávět by o tom mohla každá Bílá paní.

Měl by být prezidentem naší země i napříště zvolen někdo, kdo si de facto přeje zánik samostatného českého státu?

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

V české politice existuje zvláštní živočišný druh. Říká si bojovník proti systému – a poznáte ho jednoduše: systém ho živí. Nejnovějším exemplářem je vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek.

Polibek Múzy, ta vzácná esence lidského tvořivého ducha, kdy jedinec upadá do stavu okouzlení blízkého extázi nad něčím, co vytvořil někdo jiný.

Maminky sdílejí děti jako nové kabelky: detailní fotky, intimní momenty, celý život v přímém přenosu. Jen se zapomíná, že publikum si nevybírá dítě, ale algoritmus.“