blog.idnes.cz

Kdo sleduje tmářskou (extrémní) část konzervativního spektra delší dobu, nemůže být překvapen Macinkovo vyjádřením směrem k českému ženskému týmu hokejistek. Tmáři skutečně věří, že sport dělá s žen trans (mužatky).

Vy, kdo pravidelně čtete moje blogy, víte, že Andrej Babiš nepatří mezi lidi, kteří by mi byli zrovna sympatičtí. Přesto jsem přesvědčen, že konečně jednou udělal něco, zač si zaslouží naši pochvalu.

„Co bys byl, kdybys nebyl fotbalista?“ „Ééééé, vždycky mě bavily přírodní vědy, takže asi bych dělal jaderného fyzika.“

Podzim hýří barvami, ale pak je klidně skryje v husté mlze nebo pod jinovatkou. Fotky jsou moje vlastní.

Chystá si europoslankyně Kateřina Konečná vstupem do europarlamentní frakce Patriotů a vystoupením z KSČM půdu pro svou kandidaturu v prezidentských volbách, do kterých ji vyšlou sjednocené vlastenecké síly?

Letošní léto už je zaváté ve vzpomínkách, ale u příležitosti jejich třídění jsem objevil pár zajímavostí z našeho parku.

Kvůli dopravní nehodě jsem přijela pozdě na oslavu svého synovce. Když mi sestra mezi řečí řekla, že pizza byla stejně lepší než občerstvení, které jsem několik hodin připravovala, nasedla jsem zpátky do auta a odjela.

Řekněme rovnou, že od politika je nesmysl slibovat levnější hypotéky. V moderním tržním ekonomickém systému mají (naštěstí) poslanec nebo ministr či premiér na cenu hypoték vliv jen nevelký. Ne marginální, ale malý.

Astronomové mají důvod k oslavě. Zvlášť ti, kterým je líto, že už Pluto není oficiální a plnohodnotnou planetou. (délka blogu 3 min.)

Státní dluh je jediná věc v republice, která roste stabilněji než administrativa ve školství a zároveň vyvolává méně emocí než zdražení piva o dvě koruny.

V polední debatě na ČT1 a ČT24 jsem se tentokrát zaměřil na diskusi pozvaných komentátorů a nestačil se opět divit. Jako komentátor se tam objevil Petr Nečas.

Do tmy jsem nevstávala. Kdepak. Rozsvítila jsem si! Vážila jsem si luxusního ubytování. Střecha nad hlavou, elektřina, dokonce i teplá snídaně se podávala.

Milé děti, každou chvíli se mě na to někdo z vás zeptá. Pokusím se vám to vysvětlit jednoduše. Dokonce i bez reklamní přestávky, abyste cestou nezapomněly, o čem byla řeč.

V noci z 9.-10. listopadu 1938 v Německu hořely synagogy a z oken židovských obchodníků se sypaly střepy. Děsivá ouvertura šílenství trvající dalších 7 let. Zdá se však, že tak úplně neskončila.

Když jsem dětem vysvětloval, co dělat při střelbě, došlo mi, jak absurdní rodičovské poučení to vlastně je. Jenže svět se nás neptá, co bychom si přáli.