Res Claritatis

Každou postní dobu instinktivně saháme po známých praktikách. Vybereme si něco, čeho se vzdáme, něco, na čem přestaneme lpět, něco, co by mohlo zbystřit naše duchovní smysly. I tyto malé oběti jsou důležité, ale čtení na pátek po Popeleční středě nás vybízejí, abychom nahlédli pod povrch.

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě necht…

Modlitba Otčenáš má přední místo mezi ostatními modlitbami, protože je to modlitba, kterou nás naučil sám Ježíš. Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia (srov. KKC 2761). Je to modlitba důvěry, v níž Pánu vyjadřujeme svou lásku; prosíme ho o své potřeby a slibujeme odpustit těm, kdo se proti nám provinili, s nadějí, že On odpustí nám, když se dopustíme nějaké chyby.

Kdo z nás má tu odvahu, anebo tu nevědomost, aby mohl říct, že nepotkal svatého Josefa? Chodí všelijak přestrojen, zjevuje se ve všech „společenských vrstvách“, vždycky mlčí, nikdy neprozrazuje svou důstojnost, poněvadž tak je pokorný a poslušný, že o ní neví, a kdyby o ní věděl, nechce o ní vědět. Zacpi pramen dobra rukama: čím více na něj tlačíš, tím silněji jej utlačuješ, tím výše vystřikuje. …

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

Tak se nám za přispění Evropského parlamentu zase pomalu otvírá další Overtonovo okno. Poslední dobou ze všech možných stran slyším povzdech, že svět se zbláznil. Jenže jediný ze všech tvorů pohybujících se po povrchu (občas i pod povrchem) planety Země, který se může zbláznit, je člověk. Svět jako takový je zcela v pořádku, dělá, co má.

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nu…

Kdopak by si pomyslel, že se v tak krátkých verších skrývá tolik filozofie? Kdopak by si pomyslel, že tak málo slovy lze vyjádřit takové množství významu? Až příště budete číst Shakespeara, čtěte pozorně a možná v jeho dílech najdete více filozofie, než by se na první pohled zdálo.

Naše komunitní divadelní společnost získala pro svou sváteční inscenaci roku 2025 nečekanou a zcela neobvyklou reklamu – a to od samotného papeže. V listopadu papež Lev XIV. oznámil, že jeho oblíbeným filmem je Život je krásný, klasika Franka Capry ze čtyřicátých let minulého století, natočená podle povídky The Greatest Gift Philipa Van Dorena Sterna.

S příchodem zpráv o strašlivém pumovém útoku během eucharistické bohoslužby v kostele koptské pravoslavné církve v Káhiře 11. prosince 2016 se pozornost tehdy opět zaměřila na utrpení křesťanských bratří a sester na Blízkém východě. Kdo jsou koptští křesťané? Co nás s nimi spojuje?

Dne 14. ledna 2026 zveřejnila nevládní organizace Open Doors svůj seznam pronásledování křesťanů po celém světě. Zjištění mluví jasně: s 388 miliony postižených lidí náboženská svoboda křesťanů eroduje pod kombinovaným tlakem džihádistického násilí a státního autoritářství.

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

V polovině letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů proběhla v Římě konference u příležitosti 60 let od zrušení vzájemné, právně krajně sporné exkomunikace papežského legáta Humberta a konstantinopolského patriarchy Kerullaria z roku 1054, známé jako Velké schizma. K jejímu oboustrannému oficiálnímu odvolání došlo 7. prosince 1965 současně v Římě (v rámci druhého vatikánského koncilu) a v kat…

„Ty jsi, babi, taková katolická konzerva,“ konstatoval před nedávnem můj vnuk. „A jak jsi na to přišel?“ – Nevěděl, ale rychle se zamyslel. „Modlíš se růženec... promiň, to je teda hodně out. A ty tvý mariánský zjevení, to už dávno psychiatři diagnostikovali... prof. Vondráček třeba, tu jeho knížku jsem našel u vás v knihovně!“ Mávla jsem nad diskusí rukou, protože znám svého anarchistu a věčného…

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.