Analýza možného příštího konfliktu na Ukrajině

27. 12. 2021 10:41:31
Soudě podle zpráv, konflikt na Ukrajině je na spadnutí. Nemusí to tak však být pokud nahlédneme, že již samotné víření válečných bubnů bývá způsobem, jak předejít přerodu studené formy konfliktu ve formu horkou.

Chci se zde pokusit o nastínění možných scénářů a analýzu motivací jednotlivých účastníků. Ne snad, že bych byl objektivní a nezaujatý. Chci se však pokusit o hodnocení bez toho, abych jednání protagonistů posuzoval binární optikou: dobro/zlo. Aktéry chci vnímat jako strany s nějakými zájmy.

Ti, kdo ke každému sporu současnosti přistupují s apriori jasným názorem, kdo je ten „hajzl“, ať snad raději ani dál nečtou.

Pro téma jsou důležité dva pojmy. „Systém kolektivní bezpečnosti“ a „Sféry vlivu“. Domnívám se, že jádro pudla spočívá v tom, že jedna strana sporu trvá na výkladu obou pojmů tak, jak byly po dekády chápány, zatímco druhá strana se je pokouší předefinovat. Pojďme si je trochu rozebrat.

Systém kolektivní bezpečnosti. Principy tohoto systému upravuje charta OSN. Jeho cílem je předcházet konfliktům a zajistit bezpečnost jednotlivých zemí. Z převážně preventivního charakteru principů kolektivní bezpečnosti plyne i pochopení, že součástí bezpečnosti každé země je nejen její územní celistvost, nenarušitelnost hranic, atd., ale také bezpečnost zaručující konstelace okolního prostoru. Jinými slovy, předpokládá a uznává, že existuje cosi jako sféry vlivu, které mají na bezpečnost země zřetelný dopad.

Toto bylo respektováno minimálně v rámci poválečného uspořádání a během celé studené války až do rozpadu Sovětského svazu. Dokladem budiž například Karibská krize z roku 1962, během které Spojené státy americké nemohly akceptovat a také neakceptovaly jaderné rakety na Kubě, protože by jejich přítomnost zásadně zvrátila rovnováhu sil. Dolet na americkou pevninu by byl tak rychlý, že by případný odvetný úder proti Sovětskému svazu nedával smysl. Vynechme nyní historické detaily, jako polozapomenutý fakt, že raketám na Kubě předcházelo umístění amerických raket v Turecku. Hlavní je to, že obě strany tehdy své rakety ze „zadního dvorku“ nepřítele stáhly a svět se mohl ještě několik dekád radovat ze stavu strategické rovnováhy.

Druhým příkladem respektování principu kolektivní bezpečnosti jsou smlouvy o zákazu (nebo omezení) systémů protiraketové obrany. Leckdo by si mohl položit otázku: Není požadavek na to, aby druhá strana nějak omezila svoji protiraketovou obranu vlastně důkazem, že ten, kdo něco takového požaduje, chystá útok? Mohlo by se to tak jevit. Ve skutečnosti toto (oboustranné) sebeomezení v obraně proti jaderným balistickým střelám, dávalo smysl. Protože již v šedesátých letech nastřádaly obě supervelmoci takové množství jaderných zbraní, že by stačilo k několikanásobnému zničení (nejen) obou soupeřících stran, byl nastolen stav takzvaného: „Vzájemně zaručeného zničení (MAD – Mutual Assured Destruction)“, který obě strany odrazoval od útoku, neboť odvetný úder by spolehlivě vymazal všechny válkou myslitelné zisky. Další navyšování počtu těchto zbraní tedy již nezaručovalo výhodu a vítězství v konfliktu. Avšak možnost protiraketovým systémem ochránit svůj jaderný arzenál a tím negovat fatálnost odvetného úderu protistrany, opět vrátila do hry šanci na vítězství v případě rychlého úderu. Závody ve zbrojení se tak přesměrovaly od útočných jaderných zbraní k systémům sofistikované protiraketové obrany. Smlouva o „Omezení systémů protiraketové obrany (ABM – Anti-Ballistic Misile)“ z roku 1972, pak byla významným počinem, neboť zakonzervovala stav: „Vzájemně zaručeného zničení“, který odrazoval od pokušení zaútočit jako první.

Významněji ohrožen byl tento prvek kolektivní bezpečnosti až v Reaganové éře, kdy přišla na scénu: „Strategická obranná iniciativa (SDI)“, tedy program takzvaných: „Hvězdných válek“. Ten však, z důvodu technické náročnosti, nebyl realizován. Od smlouvy ABM (Anti-Ballistic Misile) Spojené státy jednostranně odstoupily až v roce 2002.

Toto odstoupení dává smysl pouze za situace, kdy stav vzájemně zaručeného zničení, jakožto stav zajišťující kolektivní bezpečnost, jako takový již neexistuje. A on již opravdu neexistuje, díky posunu hranic Severo-atlantické aliance směrem na východ. Rozvoj ruské protiraketové obrany prostě již Spojené státy neohrožuje, neboť útočné systémy jsou (nebo budou, pokud se je podaří rozmístit na Ukrajině) tak blízko ruským raketovým silům, že by k odvetnému jadernému úderu na Spojené státy nejspíš vůbec nedošlo, a pokud ano, mohou ho Spojené státy zlikvidovat svými systémy umístěnými ve východní Evropě, v té západní, případně to co by přesto prošlo skrz, až někde nad Atlantikem. Naopak ruské systémy protiraketové obrany by na zásah měly jen několik minut.

V rámci objektivity je však nutné také říct, že dalším, a možná že hlavním motivem odstoupení USA od dohody ABM, jsou nové hrozby. Teroristickou organizaci, která se nějak dostane k jaderné zbrani, nebo tzv. darebácký stát, který ji podporuje, nelze odradit hrozbou odvetného zničení její země, protože tato organizace obvykle žádnou zemi nereprezentuje. Je tedy nutné mít k dispozici účinné prostředky obrany. Rovněž vzestup Číny, která není signatářem smlouvy ABM, je novým faktorem. Argumentem Ruska po roce 2002 bylo, že je smysluplnější přimět Čínu k dohodě přistoupit, než dohodu potopit, k tomu však nebyla vůle ani americké ani čínské strany.

Sféry vlivu. Existovaly samozřejmě vždy, avšak jejich dnešní chápání je opět produktem poválečného uspořádání. Teherán, Jalta, Postupim. Na těchto konferencích byla přijata většina dohod, které byly následujících cca 50 let vesměs dodržovány. Ke spokojenosti nebo nespokojenosti obyvatel zemí, kterých se týkaly, byly součástí právě té kolektivní bezpečnosti, o které zde hovoříme.

Sféra vlivu byla během studené války vnímána šířeji než dnes, koncept byl daleko méně zpochybňován, což bylo dáno především reálnou mocí obou supervelmocí. A tak do sféry vlivu USA spadala západní Evropa, Japonsko, jižní část Korejského poloostrova a samozřejmě Jižní Amerika, kterou Spojené státy vždy pokládaly za svůj „zadní dvorek“, do sféry vlivu SSSR spadala východní Evropa, Pobaltí, Kavkaz, severní část Korejského poloostrova a Kuba. O vliv v Africe, na Blízkém východě, ale také v Indii, velmoci soupeřily a nebyl tam žádný oboustranně uznávaný status quo.

S rozpadem Sovětského svazu přišlo Rusko o většinu svého vlivu a jeho „sférou vlivu a zájmu“ se stalo jeho nejbližší pohraničí a země s ruskou menšinou (tzv. russkiy mir). Jsem přesvědčen, že jádro dnešního konfliktu západu s Ruskem spočívá v tom, že je mu upírána i tato zbylá doména a vlastně samotné právo mít jakoukoli svoji sféru vlivu.

----------------------------------

Ukrajina. Co je Ukrajina? Navzdory nedávným prohlášením prezidenta Zelenského o tisícileté historii Ukrajiny, myslím, že se většina lidí, celkem vzácně, shodne na tom, že Ukrajina je útvar s chatrnou identitou. Ale to není nic proti ničemu, národy vznikají v čase, máme tady právo národů na sebeurčení a tak také Ukrajinci mají jistě plné právo se, jako národ, definovat a svůj národ budovat. Nicméně faktem je, že jde o území, které je na levém břehu řeky Dněpr obýváno převážně lidmi jazykově, etnicky, kulturně i nábožensky spřízněnými s Rusy. Na pravém břehu Dněpru jde pak o lid historicky patřící k Rakousku–Uhersku, Polsku, Rumunsku, o Haličské Židy, Litevce. Ti přirozeně tíhnou k západu. Je to samozřejmě zjednodušení stavu tohoto vpravdě tavícího kotlíku, ale popisné.

Do jaké sféry vlivu tedy Ukrajina spadá? Jeden člověk, se kterým vedu na dané téma spory, mi řekl, že Ukrajinci, ale i ostatní národy okolo Ruska, mají plné právo si vybrat, jaké chtějí mít bezpečnostní záruky a v jakém civilizačním okruhu chtějí žít. Je tedy jen na lidu těchto zemí, zda se připojí k NATO a Evropské Unii, nebo ne. To zní velmi rozumně. Jakýsi lidový smysl pro spravedlnost člověku říká, že ano, takto by to mělo být. Akorát že vůbec!!, chce se mi říct okřídlenou větu youtubera Mikýře, (který by se mnou ale jinak určitě v ničem nesouhlasil). Bohužel to totiž odporuje právě tomu principu kolektivní bezpečnosti, který postuluje, že nemůžete budovat své bezpečí na úkor bezpečí druhého. To se nám nemusí líbit, to ale dokázalo zajistit docela dlouhé období míru.

Americký politolog Zbigniew Brzezinski ve své knize: „Velká šachovnice“ rozvíjí ideu: „Kdo chce ovládnout Eurasii, musí ovládnout Heartland.“, přičemž Heartland zhruba odpovídá území západního Ruska a Ukrajiny. Jak to jde dohromady s ruskými zájmy?

Pro Rusko je tedy Ukrajina veledůležitá jak z hlediska své bezpečnosti, tak z hlediska sféry vlivu a národních zájmů. Hledisko bezpečnosti jsme již probrali. Jde samozřejmě o to, že Rusko nemůže dopustit, aby Ukrajina byla v NATO, aby na ní byly vojenské základny USA a rozmístěny raketové systémy, které doletí do Moskvy do deseti minut. Z hlediska sféry vlivu je pro Rusko Ukrajina důležitá proto, že v ní žije takové množství etnických Rusů, které odpovídá menším evropským národům. To jsou lidé, kteří se po roce 1991 ocitli náhle v cizím státě. Jejich bezpečnost je tedy pro Rusy zásadní a já se musím přiznat, že jakkoliv chápu nároky Ruské federace jako problematické z hlediska mezinárodního práva, mám pro ně daleko větší pochopení, než pro přítomnost Němců, Britů, nebo Američanů.

Tak jako v roce 1962 Američané nemohli dopustit rakety na Kubě, byť by někdo mohl říct, že šlo o suverénní rozhodnutí kubánského lidu, nemohou v roce 2022 dopustit zase Rusové rakety na Ukrajině, byť i zde by se dalo říct, že jde o suverénní rozhodnutí ukrajinského lidu. V obou případech se takové „suverénní rozhodnutí“ dostává do kolize s principem kolektivní bezpečnosti a je přijato na úkor jiného národa. Proto je takové rozhodnutí zvráceno diplomacií, nebo silou. Sousloví suverénní rozhodnutí jsem dal v předešlé větě do uvozovek záměrně, protože přesně vystihují co si o suverénnosti jak kubánského tak ukrajinského rozhodnutí myslím.

Je tedy evidentní, že navzdory práva každého národa na volbu vlastní cesty, Rusové už nedopustí další rozšíření NATO ke svým hranicím, jako dopustili rozšíření o pobaltské státy, ke kterému došlo v době mimořádné slabosti ruského státu, jehož struktury se prakticky rozpadly. Ukrajina, Moldávie, ani Gruzie se členem NATO už nestanou, rozhodně ne bez války. Lze to chápat jako Ruskou agresi? Nepochybně to tak mnozí chápou a snaží se to tak vykládat. Já to tak nevidím. Pro mě je to pochopitelné zajištění vlastní bezpečnosti v situaci, kdy Rusko objektivně již nemá sílu na širší výboje, nad rámec hlídání svého zadního dvorku a přeshraničních lokalit s ruským obyvatelstvem. Spojené státy by nedopustily ruské rakety v Mexiku, Čína by nedopustila americké rakety na Tchaj-wanu a Rusko nedopustí rakety na Ukrajině nebo Gruzii. Spravedlnost v tom nehledejme, je to o přežití. Výboje a agrese mohou být vedeny ze dvou důvodů: Důvod mocenský (který má zajistit bezpečnost) a důvod kořistnický. Případná válka na Ukrajině bude mít ten první důvod. Naopak v Kosovu nežili žádní Američané, které bylo třeba chránit, ani nehrozilo, že bude území použito jako předpolí k útoku na Spojené státy. Proto válku USA v bývalé Jugoslávii (ale i jinde) považuji za válku vedenou tím druhým motivem.

Jak tedy bude Rusko nyní jednat?

Rusko není Sovětský svaz. Nedisponuje tou obrovskou lidskou ani ekonomickou silou. Nemá k dispozici Armény, Gruzínce, Ázerbájdžánce, Tatary, Mongoly, Ukrajince, Litevce, Lotyše, Estonce. Je jich dnes sotva nějakých 150 milionů, to je o mnoho milionů bojeschopných mužů méně, než měli k dispozici v dobách Sovětského svazu. Některé z těchto národů se dokonce přesunulo do tábora nepřátel (část Ukrajinců, obyvatelé Pobaltí), část je Rusku nepřátelská potenciálně (Ázerbájdžán, možná Čečna, Dagestán, zkrátka muslimské národy, které by se přidaly na stranu Turecka, pokud by se do nějakého konfliktu s Ruskem zapojilo). Takže Rusko dnes není neporazitelné, jakkoli to tak jeho příznivci rádi vykládají.

Na druhé straně Rusko stále ještě není tak vojensky zdegenerované jako státy západní Evropy. Materiální přebytek se netýká celé společnosti jako na západě, na kterém to vedlo (eufemisticky řečeno) k jistému zpohodlnění. Rusko tedy stále disponuje slušně připravenou a vycvičenou armádou s vysokou bojovou morálkou a obyvatelstvem s určitou branností. Dále má k dispozici vyspělé zbraňové systémy. Na ruskou stranu by se možná přidali Bělorusové. Pravděpodobně by také nějaké procento vojáků protistrany na ruskou stranu přeběhlo, soudě z existence proruského étosu v malé ale zřetelné části západní společnosti. To jsou karty, které Rusko má.

Západní Evropa, jak jsem už řekl, nemá v podstatě muže, které by mohla do konfliktu vložit. Američané sice ano, ti ale raději bojují cizími vojáky. Takže s Rusem do posledního Ukrajince. Samozřejmě mohou poskytnout techniku a zpravodajské informace. To samé platí o Britech. Nějakou přicmrndávkou by nejspíš Ukrajině v konfliktu s Ruskem pomohly i armády typu té naší, u které bych to, v duchu našich bojových tradic, viděl na nějakou tu polní nemocnici, možná dokonce přeběhlictví k druhé straně. Jediný západní národ, který by snad, možná, byl dost šílený na to, aby do tohoto dobrodružství nahnal vlastní muže, jsou dle mého soudu Poláci.

Takže čemu by Rusové reálně čelili na Ukrajinské frontě? Ruští vojáci, Běloruští vojáci a ruskojazyční Ukrajinci z Donbasu, by stáli proti západním Ukrajincům, Polákům, americkým poradcům a žoldákům z širého světa. Výsledek není předem jasný, přesto bych sázel na Rusy. Ti by však, i v případě vítězství, zaplatili obrovskou cenu. Rozvrat vztahů s bratrským národem ne na politické úrovni jako je to dnes, ale na úrovni jednotlivců, a tedy znemožnění jakéhokoli budoucího sjednocení na dobrovolném základě, o který nepochybně Rusové velmi stojí. Západ by i v případě ruského vítězství vyhrál propagandisticky. Rusové by utráceli peníze a zdroje za udržení pozic na Ukrajině, případně by si kupovali loajalitu nově dosazeného vedení a pro svět by byli okupanty.

Už proto se budou chtít ozbrojenému konfliktu vyhnout za každou cenu. Domnívám se tedy, že dříve než přistoupí k vojenskému řešení, pokusí se vynutit si akceptování Ukrajiny západem jako ruské sféry vlivu nějakým tím energetickým vydíráním. Což by mohlo platit na Němce, ale bude šumák Američanům. Jistě mají v zásobě i nějakou akcičku asymetrické války, zaměstnání Američanů v jiném koutě světa, případně sabotáž finančního systému. Sedm ruských strategických ponorek, které se někam vypařily, jsou také pádným argumentem, stejně jako stanovisko, které zaujme Čína.

Kdo tedy získá? Zdá se mi, že v krátkodobém a střednědobém horizontu má západ navrch. Každý ze scénářů je pro něj vítězstvím.

• V prvním scénáři Rusko ustoupí. Ukrajina se dále zaintegruje do západních struktur, i když třeba přímo nevstoupí do NATO, budou na jejím území rozmístěny systémy, namířené proti Rusku, a využitelné v nějakém příštím konfliktu.

• Ve druhém scénáři Rusko neustoupí, ale k vojenské akci nepřistoupí. Zavře kohoutky s plynem a vynutí si v podstatě udržení statusu quo. Propagandisticky prohraje.

• Ve třetím scénáři dojde k překročení Ruskem vytýčené červené linie. Rusko vojensky vstoupí na Ukrajinu. Zvítězí, Ukrajinu připojí zpět do sféry svého vlivu, ale bude ji muset finančně dotovat. To povede ke zchudnutí ruských Rusů, kteří by mohli přestat být loajální v té míře, v jaké jsou dnes.

• Čtvrtý scénář je stejný jako předchozí, ale Rusové v něm vojensky selžou. V takovém případě by ztratili i to co nyní mají a nejspíš by museli začít čelit okusování lokálních mocností střední velikosti typu Turecka.

• V pátém scénáři dojde k plnohodnotné válce Ruska se západem s použitím jaderných zbraní, což optimisticky nepředpokládám.

V dlouhodobém měřítku si myslím, že by západ tímto konfliktem ztratil. Rozšířením o trhy zemí střední a východní Evropy po roce 89 si koupil několik dekád prosperity, nyní by mu k dalšímu nadechnutí pomohlo snad jen získání ruského nerostného bohatství, kterého má podle Madlenky Albrightové nezaslouženě mnoho. Tak daleko to však určitě nedojde. Proto mi není jasné to vhánění Ruska do Čínské náruče. Buď vedou západ geniální stratégové, jejichž dlouhodobé plány jsou pro běžného smrtelníka zakryty neprůhlednou clonou, nebo je to naopak a kroky západu jsou jen sledem reakcí a oportunistických snah o zaujmutí „správného postoje“ všech těch Langšádlových, Pekarových a dalších nekompromisních bojovníků za rozšiřování západní sféry vlivu a jeho nadřazených „hodnot“.

Viděl jsem záznam jakési hádky ruského a ukrajinského novináře. Po výměně názorů křičel ten ruský na toho ukrajinského: „Vy to nechápete! Vás potřebují jen k tomu, abyste bojovali s námi. Když vyhrají, odhodí vás a využijí zase nás, abychom za ně bojovali s Čínou.

Nevím, jestli je konečným cílem západní strategie Čína, ale pokud ano, větší smysl by mi dávalo Rusko v hranicích, které jsou definované jeho historickou a etnickou přítomností, s bezpečnostními zárukami, a neutralitou okolních států. Takové spojenecké Rusko s relativně malým počtem obyvatel na tak obrovské území zajišťuje nejen surovinovou základnu západu, ale také určitou nedotknutelnost a zachování přírody, která je stále neobydlená pouze díky tomu, že je vlastněna nepočetným Ruskem. Celé to obrovské území by navíc bylo více než dostatečným nárazníkovým pásmem, kdyby se náhodou jednoho dne dalo jedna a půl miliardy Číňanů do pohybu. Obávám se ale, že současný západ není řízen stratégy s dlouhodobým pohledem, ale businessmany se zaměřením na okamžitý zisk, kteří chtějí do mrtě využít jim příznivé konstelace a momentální slabosti Ruska. Nebo hůř, kariéristy, kteří říkají a dělají, co si myslí, že si od nich doba žádá, a předhánějí se v horlivosti, aniž by domýšleli důsledky.

To, že něco udělat můžeme, neznamená, že bychom to udělat měli.

Autor: Oto Jurnečka | pondělí 27.12.2021 10:41 | karma článku: 31.66 | přečteno: 1126x

Další články blogera

Oto Jurnečka

Desatero Vidláctva

Desatero Vidláctva je extenzí "Manifestu skutečné ekologie". Zatímco manifest myslím naprosto vážně, desatero myslím, ... vlastně také vážně.

6.7.2023 v 12:36 | Karma článku: 30.29 | Přečteno: 711 | Diskuse

Oto Jurnečka

Manifest skutečné ekologie - IV

Probrali jsme marnost pokusů o celoplanetární zásahy a naopak důležitost lokálního přístupu k ochraně přírody. Dnes budu o něco konkrétnější.

6.7.2023 v 11:33 | Karma článku: 13.66 | Přečteno: 156 | Diskuse

Oto Jurnečka

Manifest skutečné ekologie - III

Pokračování textu o ukradené ekologii a o promrhané energii idealistů na utopické projekty. Čemu by energie zodpovědných naopak věnována být měla?

5.7.2023 v 13:44 | Karma článku: 14.20 | Přečteno: 259 | Diskuse

Oto Jurnečka

Manifest skutečné ekologie - II

Pokračování textu o ukradené ekologii a zneužitých idealistech. Na jaké vějičky sedli? Je šance je přesvědčit, že nová odvětví průmyslu za která bojují, životní prostředí nechrání ale škodí mu?

4.7.2023 v 15:04 | Karma článku: 17.24 | Přečteno: 231 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 32.87 | Přečteno: 511 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 28.40 | Přečteno: 1773 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 16.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.21 | Přečteno: 203 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 17.80 | Přečteno: 266 | Diskuse
Počet článků 138 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2859

To co píšu, má vždy vztah ke společnosti a politice. To znamená, že mohu psát prakticky o čemkoli.

Knihy Oto Jurnečky:  Šest pilířů cenzury

 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...