Fanoušci Neila Younga si zvykli rozdělovat jeho tvorbu na tu s kapelou Crazy Horse, tedy prakticky bez výjimky rockovou, a na tu další. Ať už sólovou, s různě obsazenými dalšími kapelami, ve kterých hrály roli akustické nástroje nebo všelijaké experimenty s žánry i obsazeními. Od roku 2019, kdy vyšlo album Colorado, na němž v sestavě Crazy Horse nahradil kytaristu Franka Poncha Sampedra, jenž odešel do rockového důchodu, kytarista Nils Lofgren, známý zejména ze Springsteenova E Street Bandu (v Crazy Horse se už ale mihl v 70. letech), je ovšem leccos trochu jinak.
Už Colorado bylo výrazově hodně členité album, našli jsme na něm skladby poloakustické, takové, ve kterých hrál výraznou aranžérskou roli klavír, ubylo ostrých kytarových „soubojů“, jež byly dlouho ochrannou známkou kapely a které společně s rozvazbeným zvukem Youngova nástroje, ale i stavbou a feelingem jeho písní udělaly z Crazy Horse vzor grungeových kapel přelomu 80. a 90. let a z Neila Younga kmotra tohoto tehdy mladého žánru. Kapela se prostě po personálním střídání proměnila i v přístupu k hudbě, přinejmenším instrumentačním, zvukovém a výrazovém. Naštěstí to nejdůležitější zůstalo: neučesanost, syrovost, výpověď Youngových písní.
Jiskry i požáry
Nové album Barn (Stodola), natočené za pár dní skutečně ve srubu kdesi v Coloradu, pokračuje v duchu předchozí desky a některé věci dotahuje ještě dál. Je zcela zřejmé, že kapela na sebe opět perfektně slyší, že Lofgren zapadl do sestavy a ona jiskra typická pro Crazy Horse dokáže v klidnějších číslech nebezpečně doutnat a tam, kde to je potřeba, rozžehnout málem požár.
Na Barn se začíná stejně jako na Coloradu: poklidným akustickým songem, při kterém by se posluchač málem začal ujišťovat, jestli skutečně poslouchá společné Youngovo album s Crazy Horse, a ne jinými muzikanty. Akustická kytara, foukačka, nevtíravý Lofgrenův akordeon, vokály. To je typická folková „youngovka“ Song of the Seasons.
Po ní už to začíná aspoň na chvíli rachotit. Ve špinavém bigbítu Heading West ovšem sedí Lofgren za pianem a rocková palba je tak sofistikovanější, než v tomto spolku bývalo zvykem.
Když je řeč o klavíru, objevuje se ve většině z deseti nových písní. A co je pro fanoušky jistě velké překvapení, většinou na něj hraje sám Neil Young. V polovině písní, tedy v pěti, nevezme Young do ruky svoji ikonickou kytaru, ať akustickou nebo elektrickou. Těžko dohledávat, ale případná sázka, že tohle v jeho dosavadní diskografii ještě nebylo, by měla velkou naději na úspěch.
Z instrumentace se odvíjí styly jednotlivých písní, ale příznivci rachotivého crazyhorseovského zvuku samozřejmě nejsou ochuzeni, a to včetně Youngových rozhrkaných sól, místy dokonce až destruktivních (Human Race). Takových, pro která se hudebník řadí mezi nejoriginálnější hráče posledního půlstoletí. V tomto ohledu je ale nejdále osmiminutový jam Welcome Back, kde si Youngovy kytary užijeme dosyta.
Tematicky nic extra nového Young ve svých písních neříká. Oslavuje lásku, ať už konkrétní ke své nové ženě režisérce Daryl Hannah (jež k albu Barn natočila i „making of“ dokumentární film) nebo jaksi všeobjímající (závěrečná Don’t Forget Love by klidně mohla být hymnou někdejších hippies). A samozřejmě nastoluje i společenská témata s politickým i ekologickým podtextem. Typický Neil Young. Na hudebně trochu netypickém, ale dobrém albu.
