Rozhovor s Helenou Fibingerovou: Řízení a vrh koulí mají společný okamžik výbuchu!
„Můj svět jsou práce a auto. To říkám otevřeně a upřímně,“ tvrdí o sobě legendární koulařka Helena Fibingerová. I po sedmdesátce najezdí neskutečné porce kilometrů. Většinou sama. Co při tom za volantem prožívá?
Řízení miluje. Řízení potřebuje. Řízení si užívá. „Bez auta nechci a nemohu být. A nepochopím, jak bez něj někdo dokáže žít. Řídit je pro mě povinnost, radost a terapie v jednom. Někdy vyrazím jen tak z Uherského Ostrohu na hranice se Slovenskem. Tamní silničky znám půlstoletí a mám je čím dál raději!“ vyznává se Helena Fibingerová hned na úvod našeho vánočního povídání.
Dodnes platný světový rekord v kouli držíte pětačtyřicet let. Tak nás napadá: řídíte kratší, nebo delší dobu, než je v historických světových kronikách zapsán váš vrh 22,50 metru z kraje roku 1977 v jablonecké hale?
A víte, že ani přesně nevím? Musela bych se podívat na doklady, z hlavy si nevzpomenu. Měla jsem řidičák před tímhle rekordem, nebo až po něm? Ale vím určitě, že jsem během kariéry zas tak moc neřídila, i když už jsem průkaz měla. Ve srovnání s přítomností jsou ty kilometry a hodiny tenkrát skoro nic. Za volant totiž tehdy sedával skoro výlučně trenér a později můj muž.
Kdo vás učil řídit?
Právě on, trenér a pak zároveň i manžel Jaroslav Šmíd. Ale bylo to strašné!
V čem?
Jestli byl Šmíd přísný na trénincích, tak v autě byl dvakrát takový. Ne, třikrát! Což o to, na dráze mi jeho tvrdý přístup nevadil, protože jsem byla pracovitá holka. Ale v autě to byla jiná. A tak se stávalo, že jsem to nevydržela, hodila blinkr, zastavila u chodníku, vystoupila a šla pěšky.
Auto jste měla svoje?
Ano. A krásné, červené. Byla jsem na něj hrozně pyšná!
Jaké to bylo?
Škodovka, co jiného? Patřila jsem v Ostravě do tréninkové skupiny československých reprezentantů, ale přitom zůstávala v kontaktu s rodným domem v Uherském Ostrohu a jezdila tam každý víkend. Od bytu v Ostravě k ostrohskému domu přesně sto padesát kilometrů. Když trenér nemohl, jela jsem sama.
Jak na tuhle socialistickou dobu vzpomínáte?
Nemohu si stěžovat. Měla jsem nadstandardní podmínky. Není pravda, že jsme si žili špatně, jak občas někdo ze sportovců té doby utrousí. Každý měsíc jsem byla v zahraničí. Měli jsme se rozhodně daleko lépe než běžní Čechoslováci. Včetně toho, jak se dostat k autu s nadstandardní výbavou. Na cestách mezi Ostrohem a Ostravou jsem se dost vyjezdila, ale přesto: jak se jelo na závody, neřídila jsem nikdy. Šetřila jsem síly, které jsem pak musela prodat v koulařském kruhu.
Kdy jste s tímhle šetřením se přestala?
Hned po kariéře na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Začala jsem se věnovat marketingu české atletiky, hrozně mě to chytlo a zůstala jsem u téhle práce dodnes. Sice jsem zpočátku jezdila do Prahy vlakem, ale jak se začalo finančně dařit, přesedlala jsem do aut.
Jakých?
Dobrých patnáct let, tedy až do tohoto století, to byly opět škodovky. Ale já z nich byla nadšená! Dostávala jsem pak záchvaty vzteku u čerpaček, když tam ke mně a k mé škodovce někdo přišel a utrousil: Teda, u vás bych čekal lepší auto, paní Fibingerová.
Co máte teď?
Hyundai Grand Santa Fe. Diesel. Robustní, prostorné auto. A k tomu pohon 4x4. Jsem s ním opravdu moc spokojená.
Pečujete o něj?
O tom nepochybujte! Patřím k těm, co mají své auto rádi. Žiju s ním. A běsním, když mi třeba někdo na parkovišti otevře dveře těsně vedle mého laku! Stejně tak neexistuje, když někoho vezu, aby mi uvnitř drobil. Na to vždycky ještě před jízdou upozorním!
Aut jste vystřídala hodně. Našla jste si ke všem důvěrný vztah, nebo k nějakým přece jen důvěrnější?
Nostalgii cítím k oné první červené škodovce. Jak já si ji hýčkala! A pak docela vzpomínám na samaru, co ji vystřídala. A také na forman, se kterým jsem vjela po kariéře do devadesátých let.
To vypadá až na přátelský vztah!
Ano, tak. Víte, řídím vozy nejčastěji sama, auto je tak na cestách mým jediným parťákem. Rozmlouvám s ním, poděkuji mu, když mě doveze, kam potřebuji.
Jak často jezdíte?
Neustále. Kancelář mám v Praze, hodně jednání s hlavním partnerem atletiky ve Vídni, vlastní pekárnu na Moravě. Mezi tím vším pendluji neustále. Takže každý týden, dvaapadesátkrát do roka, po D1.
Není to úmor?
Takhle jsem vždycky chtěla žít, takže tak žiju a jsem za to vděčná. Občas je to teda něco, na D1 z Vysočiny do Prahy jsem jednou při té nekonečné opravě strávila taky sedm hodin. Vyprávěla jsem to pak jednomu známému policistovi a ten mi poradil: Hele, když je to takhle, sjeď u Herálce, tam narazíš na poli na vyjeté sněhové koleje, pusť to s autem ke stodole, jezdíme tam pro seno, druhou stranou se dostaneš krásně na dálnici a kolonu objedeš.
Zafungovalo to?
Ano. A já byla nadšená, že jsem objevila zapomenutou cestu, kterou nejspíš jezdili Švédové na Moravu. Ale to jsou spíš ty tragikomické situace.
A ty tragické?
Asistovat u nehody.
Stalo se vám to?
Asi dvanáct let zpátky za Brnem. Auto nevypadalo ani moc zbourané, ale řidič byl mrtvý. To mě do dalších let za volantem hodně ovlivnilo.
Vy sama jste nehodu neměla?
Ne, nikdy.
Kolik najezdíte?
Tak osmdesát tisíc kilometrů za rok. Tedy svým autem. Řízení těch jiných nepočítám.
Nejste pak unavená?
K tomu přece vozím v autě polštáře! Když to na mě přijde, cítím, že mám dost, zastavím a na dvacet minut si dáchnu.
Ač už koulí několik desetiletí nevrháte, přesto vás kariéra světové koulařky proslavila nejvíc. Je něco, co má vrh koulí a řízení auta společného?
Asi onen okamžik výbuchu. Bez něj nikdy nešlo vrhnout koulí daleko. A já tohle ovládala perfektně. Jenže v životě včetně řízení jsem s lety pochopila, že každým střetem poškodím hlavně sebe. A tak se už výbuchům a konfliktům s ostatními řidiči vyhýbám. V závodech, sedmdesát tisíc lidí na tribunách, to jsem bývala panečku ďáblice! Taky jsem kvůli tomu trénovala osm hodin denně a vybuchovat musela, když jsem chtěla vyhrávat. V tomhle mi koule dala do života strašně moc. Včetně disciplíny a trpělivosti – ty se mi třeba na zmíněné roky opravované dálnici D1 fakt hodí. A užívám si, že už jsem teď taková.
Vrh koulí jste si neužívala?
Ne. A musím se smát, když slyším dnešní sportovce, jak líčí, že si závod užili. Já si ho neužila nikdy. Naopak jsem při něm trpěla jako zvíře. Ale našla jsem si ve sportu rutinu a ta se mi teď hodí i v autě. Protože řízení je vlastně rutina.
Je něco, co vám ji naruší?
Když se na mě někdo nalepí a jede těsně za mnou. Dřív jsem to řešila tak, že jsem šlápla na plyn a začala ujíždět. To už mě přešlo. Dnes zůstávám hezky na své rychlosti na tempomatu a při nejbližší možné příležitosti uhnu, ať si teda frčí. Pak mi vadí řidiči, kterým je ukradená dvojitá čára. Ať jsem, kdo jsem, a kolik mi je, já bych si nikdy dvojitou plnou přejet nedovolila. I kdyby přede mnou jel traktor. To jsou zásady, co mi dal právě sport. A taky žasnu, co u nás předvádějí cizinci.
Co myslíte?
Jedu, hlídám si silnici a najednou kolem mě profi čí stoosmdesátkou auto s rakouskou značkou. Bych se hodně divila, co by mu řekli doma. Jenže tam jede jak s tvarohem, že? Já si to v Rakousku nedovolím určitě, a to tam řídím často.
Přitom se říká, že v Česku se dějí na silnici psí kusy a v Rakousku je řád.
Tak to se musím smát. My, Češi i Moraváci, jsme dobří lidé a šikovní šoféři. Máme obojí třeba právě z toho socialismu. Že jsme ho psychicky přežili. A vlastně i technicky. Jaký jsme měli proti Rakousku tenkrát vozový park? Třeba právě proto jsme se naučili řídit výborně. Srovnání s cizinou mě většinou rozesměje: chtěli byste snad raději řídit auto v Itálii? Já rozhodně ne.
Když jste brala kouli do dlaně, asi vám bylo dopředu jasné, kam poletí. Jak to máte, když vezmete do ruky volant? Taky po těch letech a stovkách tisíc kilometrů víte, kam auto pojede?
Myslím, že ano. Ale je důležité být stále ve střehu. Protože auto se může stejně jako koule vmžiku stát nebezpečnou zbraní.
Změnila se v tomhle směru doba?
Ohromně. Především vše včetně provozu šíleně zrychlilo. A i já naháním čas. Každý týden mi děsně rychle uteče.
Tvrdíte, že celý život těžko koušete porážky a milujete výhry. Co byste označila za svá vítězství a porážky za volantem?
Asi nejvíc mě frustrovalo, když jsem píchla kolo na jedné zapomenuté okresce. Už jsem začala hledat klíč, že kolo vyměním. Ač jsem to nikdy nedělala a bylo mi jasné, že to bude oříšek. Tak jsem si nakonec přece jen stoupla do silnice a začala mávat na projíždějící pětistovkou.
Zabralo to?
Zabralo. Jeden muž zastavil, kolo mi vyměnil a nakonec jsem mu i tu pětistovku vnutila, i když ji nechtěl. Ale s Helenou Fibingerovou se nediskutuje!
Nikdo vás nepřeveze?
Ale jo. Moje kočky. Jsem velká kočkařka. Dřív jsem měla psa, ale oba jsme hrozně trpěli. Začala jsem chystat auto na cestu a jemu bylo jasné, že ho brzy opustím. On to vycítil, já to na něm viděla a oba jsme byli plní smutku. Kočky jsou v tomhle jiné. Mám je doma, na farmě, v pekárně.
Svezete je někdy v autě?
Ani se neptejte! Tajemství zvířat je neskutečné. Jednou takhle jedu na Prahu a po několika kilometrech slyším mňoukání. Jedna z mých koček. Nečekaná, nezvaná. Musela jsem se otočit a odvézt ji zpátky. Do Prahy nemohla, co by tam dělala?
Je advent, Vánoce za dveřmi. Jsou lidé v tento čas jiní i v autě?
Jsou ohleduplnější, pomalejší a mírumilovnější. Mám z toho radost a těším se na řízení teď o svátcích ještě víc než jindy.
Helena Fibingerová
- Bývalá československá atletka, mnohonásobná šampionka ve vrhu koulí, později sportovní funkcionářka, podnikatelka a členka Rady České televize.
- Narodila se v červenci 1949, vyrůstala v Uherském Ostrohu, už na základní škole začala s atletikou.
- Po maturitě začala pracovat v účtárně Vítkovických železáren, přešla do tamního oddílu, kde se jí ujal trenér Jaroslav Šmíd. Toho si v roce 1977 vzala i za muže.
- Od osmnácti reprezentovala Československo mezi ženami, v roce 1970 vrhla koulí svůj první národní rekord a stala se mistryní republiky. Titul venku či v hale ještě osmadvacetkrát zopakovala, naposledy v roce 1987.
- V roce 1973 se stala poprvé halovou mistryní Evropy, v dalších letech přidala na ME dalších sedm zlatých medailí.
- V roce 1974 poprvé překonala halový světový rekord vrhem 20,36 metru, mnohokrát ho pak vylepšila až na 22,50 metru v únoru 1977 – ten platí dodnes.
- V roce 1976 získala „jen“ bronz na olympiádě v Montrealu. Při prvním pokusu, který by znamenal zlato, se lehounce dotkla kraje kruhu, což značí v kouli přešlap.
- V osmdesátých letech získala ještě několik zlatých medailí včetně té z mistrovství světa v Helsinkách 1983.
- V devadesátých letech se stala funkcionářkou atletického svazu, tou je v Praze i teď. Zároveň vlastní pekárnu na Moravě. Obě místa střídá týden co týden, i ve dvaasedmdesáti letech pracuje sedm dní v týdnu.
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat