104 zápasů v reprezentaci? Nejvíc mě mrzí, že jsme nepřivezli medaili, říká Kolář
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Jan Kolář hrál na olympiádě i čtyřech mistrovstvích světa, mezi nejznámější hokejisty přitom nepatří. Sám přiznává, že nepotřebuje být středem pozornosti. Kvalitní práci v defenzivě nicméně odvádí i po patnácti letech od svého extraligového debutu v dresu Pardubic.
Fanoušci vás znají i jako Jana Koláře II. Jaké to bylo mít v týmu jmenovce?
Nijak nám ta shoda nevadila. Spíš to občas bylo úsměvné. Měli jsme stejnou přezdívku, takže když spoluhráči volali na jednoho z nás, tak jsme se otáčeli oba. Že jsme měli římské číslice na dresech, to byla jen drobnost. Problém jsme s tím neměli, to spíš komentátoři.
V památné výlukové sezoně vám bylo osmnáct let. Jak jste tehdy jako junior vnímal hráče z A-týmu?
Byl to první rok, kdy jsem začínal trénovat s áčkem. V extralize byla spousta hráčů NHL a pro mě byla obrovská čest s nimi trénovat. Tým byl tady opravdu hvězdný: ať už to byli kapitán Jirka Dopita, Milan Hejduk, Honza Bulis, Aleš Hemský nebo Michal Rozsíval. Doplňovali je špičkoví extraligoví hráči a pak tu bylo i hodně mladých odchovanců jako Koukal, Kolář, Průcha. Moc jsem si vážil možnosti chodit s nimi na led, pamatuju si, že z každého tréninku jsem byl úplně hotovej.
Byl jste tehdy v podobné situaci, jako je teď Michal Hrádek, který dnes hraje po vašem boku?
Je to jiné. Když jsem začínal hrát extraligu, tak už jsem byl starší než Michal. Pár let jsem hrál první ligu, než jsem se pořádně uchytil v áčku. On už druhým rokem pravidelně nastupuje a je mu teprve devatenáct. Mně bylo 22, tak už jsem byl zkušenější.
„Nijak nám ta shoda nevadila. Spíš to občas bylo úsměvné."
Rozumíte si s Michalem i přesto, že je mezi vámi rozdíl šestnácti let?
Jsme rovnocenní parťáci. Taky ho nechávám říct, jak to cítí. Když je potřeba, tak si spolu promluvíme, hned na ledě nebo na střídačce si něco řekneme. Snažím se mu pomáhat, ale není to jen o něm, je to o celém týmu. Radíme si všichni navzájem, protože se chceme posouvat jako tým.
Když jste jako mladý hrál v první lize, jak jste vnímal svoje šance k prosazení se v nabitém kádru Pardubic?
Bral jsem to tak, jak to bylo. Poslali mě do první ligy, tak jsem to přijal a chtěl jsem tam hrát co nejlépe. Nedával jsem si nějaké cíle – měl jsem (a mám) rád hokej, takže jsem prostě dělal to, co mě baví. Nechci říct, že by mi bylo úplně jedno, kde hraju. Ale někam mě poslali a já se tam chtěl herně posouvat dál. Když pak přišla šance zabojovat o místo v áčku, tak jsem se o to porval.
„Michal Hrádek? Jsme rovnocenní parťáci. Taky ho nechávám říct, jak to cítí."
A přišly i týmové úspěchy. Byl v roce 2010 hlavním faktorem úspěchu Dominik Hašek?
Když se vyhraje titul, tak to nikdy není jen o jednom člověku. Brankář je samozřejmě důležitý článek úspěchu, ale nám se sešlo strašně moc věcí. Měli jsme výborného trenéra Václava Sýkoru, který celou sezonu směřoval trénování k play off. Dominik Hašek chytal výborně a měl obrovský vliv na všechny hráče v kabině. Pak tady byla výborná parta, což z toho týmu udělalo něco víc – nebyli jsme jen spoluhráči, ale výborní kamarádi. Byla tady spousta Pardubáků, ať už starší kluci, střední generace nebo mladší kluci. Osa týmu byla z Pardubic, k nim se přidali kvalitní hráči odjinud. A měli jsme takové sebevědomí, že jsme do každého zápasu v play off šli s tím, že prostě vyhrajeme. A taky to tak dopadlo.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Při posledním zlatém úspěchu v roce 2012 jste byl navíc vyhlášen nejlepším obráncem sezony. To je ohromný pokrok, když jste teprve v roce 2009 začal hrát nastálo v áčku. Na čem jste během těch tří let nejvíce pracoval?
Snažil jsem se neustále hrát svoji hru. Jsem spíš defenzivní bek, ale tehdy jsem se dostal i na přesilovky. A já chtěl vždycky využít příležitost, odevzdat maximum v roli, která se po mně vyžaduje. Když jsem hrál výborně do obrany a dostal jsem šanci na přesilovce, tak jsem se zaměřil na to, abych zlepšil i svoje ofenzivní schopnosti. Takhle to mám celou kariéru, chci na sobě pořád pracovat. A tím, že se hokej pořád vyvíjí, tak se snažím přizpůsobovat. Myslím, že tahle cílevědomost mi v kariéře hodně pomohla.
V čem myslíte, že se hokej změnil nejvíc?
Změnilo se úplně všechno. Dřív byli obránci obrovští chlapi, dvoumetroví a stokiloví. Nebo aspoň většina. Teď můžou hrát i malí, rychlí. Hokej se strašně zrychlil, napadá se po celém hřišti. Tenkrát to ani nebylo moc o technice, zato teď umí kličky každý. Klade se důraz na dovednosti, techniku bruslení, práci s holí… Hokej se fakt ohromně posunul, dnes je z něj úplně jiný sport než před patnácti lety.
Tím pádem je úplně jiná i příprava, že?
Když jsem v extralize začínal, tak ještě video ani nebylo. Člověk se nemohl tak podrobně připravit na soupeře, zatímco dnes je to hlavně o detailech. Sledujete jejich přesilovku, styl napadání a bránění, Hledáte nedostatky v soupeřově hře a zkoušíte najít, co na něj bude platit.
„Teď je to hodně o bruslení a technice, dřív to bylo hodně o nahrávkách a dobrém načasování."
Změnila se za sedm let, co jste byl v zahraničí, i extraliga?
Určitě, taky šla dopředu. Teď je to hodně o bruslení a technice, dřív to bylo hodně o nahrávkách a dobrém načasování – krásně jste si najeli, vyměnili si puk a dostali se do šancí. Teď je to o tom všechno ubruslit, ubojovat. A do toho pak přidat nějakou šikovnost a chytrost.
Jak jste se v extralize cítil po příchodu z KHL? Byl znát velký rozdíl?
Rusové jsou hodně dobře připravení bruslařsky, jsou silní na puku, plus jim tam chodí hrát nejlepší hráči z Evropy. Takže jejich soutěž se posouvá dopředu ještě rychleji. Do Česka chodí spíš cizinci, kteří se neprosadili jinde. Ale tím nechci extraligu shazovat, i z naší soutěže se můžete posunout a vypracovat. Ale s KHL se to moc srovnávat nedá, hraje se tam jiný hokej a hráči jsou kvalitnější.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Dlouhé cestování po Rusku vám nevadilo?
Ani ne. Jezdí se třeba i na týdenní tripy, kde vás nic neruší, respektive na nic jiného není čas. Máte jen hokej, kvůli němu tam jste. Takže jsme vždy odehráli zápas, přeletěli, odpočnuli si a šli zase hrát. Celý týden se věnujete jen hokeji, tím je to i jednodušší.
V KHL jste začínal v dresu Donbassu Doněck. Jak jste pak vnímal dění na Ukrajině?
Bylo to pro mě nepříjemné. Žil jsem tam rok a půl a podepsal jsem i smlouvu na další dva roky, chtěl jsem tam hrát dál. Ale situace to nedovolila. Klub v důsledku událostí skončil a já jsem musel odejít. Samozřejmě nebylo příjemné koukat potom na záběry z Doněcku, když tam začaly nepokoje a vypukla válka. Ty pohledy byly hodně smutné.
V roce 2017 a 2019 jste nastoupil i do utkání hvězd KHL. Kdo vás tam nejvíc zaujal?
Největší dojem na mě udělala ta akce celkově. Měli to do detailu připravené, i doprovodný program byl super. Celá show byla moc pěkná, měli jsme krásné dresy, užili si to diváci i hráči. Ostatní hráče jsem znal už z mezinárodních turnajů, takže na mě působila spíš ta show.
„Nebylo příjemné koukat potom na záběry z Doněcku, když tam začaly nepokoje a vypukla válka."
Měli jste podobný program, jaký bývá v NHL?
Přesně tak, bylo to rozdělené na dva dny: první den byly dovednostní soutěže a druhý den zápas. Mezitím jsme měli autogramiádu nebo večeři s gubernátorem oblasti, kde se All-Star Game konalo.
Uměl jste rusky už předtím, než jste do KHL odešel?
Ne, neuměl jsem vůbec. Odcházel jsem uprostřed sezony, takže během pár dnů jsem se musel sbalit, moc jsem s tím nepočítal. Ale protože jsem byl cílevědomý, tak jsem si řekl, že se chci ruštinu naučit co nejrychleji. Věděl jsem, že se mi to pak v životě neztratí. A navíc to pomohlo k tomu, abych zapadl mezi spoluhráče, rozuměl trenérovi a celkově si život v Rusku víc užíval.
Bral jste angažmá v cizině i jako dobrodružství?
Spíš jako výzvu než dobrodružství. V té době jsem poprvé nakouknul i do nároďáku, takže jsem to bral tak, že budu hrát lepší soutěž, budu mít lepší soupeře i spoluhráče a budu výkonnostně růst. Mým cílem v té době byl jednoznačně národní tým.
„V rozhodujícím zápase jsme vždycky prohráli."
Tenhle sen jste si splnil, na reprezentační akce jste jezdil pravidelně. Jak hodnotíte své angažmá u národního týmu?
Mrzí mě, že jsem se nedostal k žádné medaili, v rozhodujícím zápase jsme vždycky prohráli. Ale jinak na reprezentaci vzpomínám moc rád, ať už to byly srazy Euro Hockey Tour nebo kempy před mistrovstvím světa. Potkávali jsme se v repre i s ostatními kluky, co hráli v KHL, takže jsme si užívali českou partu. Vytrhlo nás to vždy z ruského stereotypu. A vrcholy v podobě mistrovství světa nebo olympiády jsou pro mě nejvíc, co jsem mohl v reprezentační kariéře dokázat. Akorát chybí tečka v podobě medaile, z toho jsem smutný doteď.
V jedné obraně jste hrál i s Jakubem Nakládalem. Také on se nakonec do Dynama vrátil, jen sezonu po vás. Jaký spolu máte vztah?
Známe se od patnácti let, kdy Kuba přišel do Pardubic. Hráli jsme spolu chvíli v dorostu a chodili jsme i na stejný gympl. Já byl sice o rok výš, ale na ledě jsme se potkávali na dopoledních trénincích. Pak jsme spolu hráli i v áčku, sice ne v jedné obraně, ale pořád jsme k sobě měli blízko. Nakonec jsme se sešli taky v reprezentaci, takže náš vztah je dlouhodobý, kamarádíme spolu a jsme moc rádi, že spolu můžeme hrát i teď v Dynamu.
Před návratem Jakuba jste byl kapitán, teď už máte na dresu áčko. Co vám vyhovuje víc?
Mám radši, když kapitán být nemusím. Vyhovuje mi spíš někoho doplňovat, než být tou ústřední postavou. Takže spíš ten asistent.
„Mám radši, když kapitán být nemusím."
Na ledě působíte dost klidně, v jednom ze starších rozhovorů jste říkal, že se snažíte dát emoce stranou.
Jsou emoce a emoce. Jedny emoce jsou takové, které vám pomůžou. Pak jsou emoce, které vás akorát rozptylují. Samozřejmě zápas prožívám a ty pozitivní emoce se taky snažím využít, to je důležité. Ale nechci se zbytečně dostávat do emocí, kdy bych se s někým postrkoval, hádal nebo křičel na rozhodčí. To by pak negativně ovlivnilo moji hru.
Vynikáte v blokování střel To je další věc, která vás s Michalem Hrádkem spojuje.
Hrajeme hodně oslabení, a tam je to na blokování střel postavené. Jsme defenzivní beci a tohle k naší hře patří, měla by to být naše přednost. Náš hlavní úkol je nedostávat góly a blokování střel s tím jde ruku v ruce.
Máte pocit, že je na váš tým letos od majitele klubu a fanoušků vyvíjen větší tlak?
Tlak je každou sezonu úplně stejný. Vždycky jsou nějaké cíle, které chcete splnit. Když se nám v minulých sezonách nedařilo, tak byl zase jiný tlak v podobě udržení extraligy. Mění se jen očekávání.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Share on Facebook
