Foto Jude Freeman, Wikimedia (CC BY 2.0)
Zatímco listopadová zpráva o tom, že tenistka Pcheng Šuaj veřejně obvinila bývalého čínského vicepremiéra Čang Kao-liho ze sexuálního násilí, příliš vzruchu ve světových médiích nevyvolala, následné zmizení samotné tenistky již ano. Vůči možné snaze čínské politické nomenklatury tenistku umlčet se ohradila i ženská tenisová federace WTA, která Číně pohrozila odebráním pořadatelství turnajů světové úrovně. Tváří v tvář hrozbě globálního bojkotu olympiády konané za pár týdnů v Pekingu mělo světovou veřejnost uklidnit prohlášení šéfa Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha, že s tenistkou dvakrát prostřednictvím videohovoru komunikoval a zdá se být v pořádku. Tuto verzi se vehementně snažila podpořit i čínská státní média, která postupně zveřejňovala její prohlášení, a dokonce videa, která měla spekulacím ohledně jejího osudu učinit přítrž. Jenže záběry z tenisového turnaje zpochybnili někteří čínští tenisté s tím, že se žádné oficiální klání nekonalo a celá akce může být pouze naaranžovaná.
Podobně roj spekulací spíše rozvířil, než utlumil i záznam, jak Pcheng Šuaj večeří se svým týmem v restauraci, aniž by bylo jasné, kdy byly záběry skutečně pořízeny, případně proč tenistka na videu nepromluví ani slovo. Definitivní tečkou za celou mysteriózní kauzou měl být videohovor pro singapurské noviny Lianhe Zaobao z 20. prosince. Pětatřicetiletá tenistka v něm svou výpověď o sexuálním napadení označila za nedorozumění. Podle svých slov nikdy neřekla nebo nenapsala nic o tom, že by ji někdo sexuálně napadl. Celou kauzu prý vyvolala západní média, která chybně přeložila její příspěvek z čínštiny. Symptomatický na tom je fakt, že tato svá slova pronesla během propagační akce právě k blížícím se olympijským hrám v Pekingu.
WTA ale reagovala s tím, že dosavadní vývoj nijak nesvědčí o tom, že se jednalo pouze o sérii nedorozumění. Chování čínských úřadů, kdy byl listopadový příspěvek na sociální síti Weibo během půl hodiny stažen, či následná cenzura jakýchkoli informací o tenistce na čínském internetovém vyhledávači Baidu, domněnku, že se tenistka stala obětí represe, spíše potvrzují, než vyvracejí. Odebrání pořadatelství světových turnajů v Číně a Hongkongu tak zůstává stále ve hře. Na stranu oficiální čínské verze, že se jedná o politickou hru, která má poškodit Peking před začátkem zimních her, se staví kromě již zmíněné olympijské garnitury i tenisová federace ITF, která odmítá rušit své turnaje nižší kategorie, aby podle svých slov „netrestala miliardu lidí“.
Český sport na prodej
Pohřešování někdejší světové deblové jedničky způsobilo Číně potíže v oblasti, kde je zvyklá sbírat úspěchy jako na běžícím pásu. Kromě toho, že se Peking stal historicky prvním městem na světě, kde se konají obě verze olympijských her, navíc v rozpětí pouhých čtrnácti let, září čínští sportovci na olympijských závodech takovým způsobem, že vážně ohrožují tradiční dominanci Spojených států amerických. Země, která ještě v šedesátých letech minulého století vnímala sport jako lidovou aktivitu zlepšující zdraví obyvatel, v důsledku reforem po smrti Mao Ce-Tunga začala postupně na státněkapitalistických základech budovat sportovní impérium. A tak zatímco v sedmdesátých letech byla jediným sportovním exportem pingpongová dominance, o dvě desítky let později přivítali čínští sportovci ve svých řadách bývalé činovníky z nechvalně proslulých sportovních laboratoří NDR.
Dnes Čína čerpá z vysoce efektivního propojení státem řízených sportovních center, která získávají budoucí sportovní šampiony z náborů probíhajících v celé zemi, aby z nich v duchu neoliberalismu bezohlednou soutěživostí vybrala pouhých několik sportovních šampionů. Jenže ani nejlépe dotovaná sportovní továrna na úspěchy v 21. století sama o sobě nezaručuje úspěch na všech stranách. Pokus napodobit Sovětský svaz, který se dokázal v hokeji systematickým plánováním během dvou desítek let vypracovat v neporazitelnou velmoc, skončil fiaskem. Snaha během pár let vytvořit konkurenceschopnou hokejovou reprezentaci nicméně svedla Čínu dohromady s Českem. Spolupráci nezastřešil v roli ambasadora nikdo jiný než Jaromír Jágr a český svaz za nikdy nezveřejněnou částku dovolil hrát čistě čínskému týmu třetí nejvyšší soutěž. Jenže výsledek byl tristní, takže se Čína musela ještě donedávna obávat, že nebude moci navzdory automatickému právu pořadatele na olympijském hokejovém turnaji postavit svůj tým. Aktuální rozhodnutí NHL, že kvůli koronavirové pandemii nemůže přerušit vlastní soutěž, a tím pádem povolit svým hráčům start v Pekingu, ovšem obavy nejen čínské veřejnosti, že jejich tým v základní skupině s USA a Kanadou utrží debakly historických rozměrů, zmenšil.
Česko-čínská sportovní spolupráce se ale nevyčerpala pouze hokejovým experimentem. Jiný plán, který by měl ambiciózní Říši středu přinést v roce 2050 titul světových fotbalových šampionů, přidělil titul ambasadora jiné české sportovní legendě – Pavlu Nedvědovi. V jakých astronomických sumách a průběžných cílech se čínský fotbalový sen pohybuje, proč otevření tamní fotbalové ligy domácímu podnikatelskému kapitálu skončil krachem a pozastavením celé soutěže a také jak souvisí vstup Home Creditu do hry s čínským vlastnictvím fotbalové Slavie, se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.