Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2021

Co věděl Kurt

Martin Novák

Kurta jsem znal z práce – podivín, co u pásu třídil závadné čipy. Zastal by ho kdejaký robot, na tom by ale firma prodělala. Kurt nebyl právě finančně náročný. Navíc každému bylo líto vyhodit nesvéprávného člověka, který by si jinde ve městě bez připojení na Kosmos už asi neškrtl.
Prý se zabil. Alespoň se to říká. Že by trpěl depresí, to si ale nemyslím. Nikdy se zvlášť nezmiňoval o touze umřít. Aspoň mně ne. A jestli se o něčem nezmiňoval mně, pochybuji, že vůbec někomu. Lidé se mu vyhýbali, jako se on vyhýbal jim. Já s ním ale mluvil rád. Na jedné straně to byla moje práce a na straně druhé – mluvit s Kurtem mělo i své kouzlo.
Dělal zvláštní věc – vždycky když s vámi mluvil, díval se vám do očí. Kdybyste se mě zeptali na barvu manželčiných očí, musel bych najít nějakou fotku, ale Kurtovy studené zorničky mě v hlavě budou strašit ještě hodně dlouho. Nešlo o tu jejich ledovou modř, ale o hloubku, průzračně modrou bezednou hloubku, jakou jsem u nikoho jaktěživ neviděl. Jako by se dívaly někam jinam – ne na tvář člověka, se kterým mluví, ale někam dál, daleko za ni.
Kam? Nemám ponětí! Většinu lidí to děsilo a já se jim nedivím. Vzhledem k tomu, co se Kurtovi stalo, mám občas strach, že ty jeho nenechavé oči viděly víc, než je zdravé.
Naposledy jsem s ním mluvil večer předtím, než se zabil. Měl narozeniny a celou továrnu pozval do svého starého domu za městem. S ženou jsme byli jediní, kdo pozvání přijali. Respektive já, žena šla spíš ze slušnosti. Moc se netoužila seznamovat s někým bez sociálního profilu. Kurt nebyl v Kosmu, takže když jste se o něm chtěli něco dozvědět, museli jste se zeptat přímo jeho. Dost nekomfortní.
Auto nás k jeho domu zavezlo s pětiminutovým zpožděním. Nevedla tam žádná dálnice. Bydlel ve staré budově na kraji města za lesní rezervací, v takové té, do jaké manažeři jezdívají na dovolené, když touží po návratu do lůna přírody. Akorát bez bazénu a masérek. Kosmos tam sotva dosáhl a těsně před příjezdem se vypadávající řidič dožadoval převzetí kontroly. Auto vlastnoručně naposledy řídil snad můj dědeček, takže jsem byl rád, že i bez pomoci došlapalo až do cíle.
Když nás Kurt uviděl na dvorku, ty jeho modré oči se zaleskly překvapením. Kdyby měl mobil, alespoň bych mu zavolal, očividně nepočítal s tím, že by někdo doopravdy přijel. Vstal z houpacího křesla na verandě a z dálky nás nevěřícně pozoroval přes neupravený trávník plný křoví a všelijak barevného plevele.
Zamával jsem a Kurt… se usmál. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděl se smát. Žena sotva vzhlédla od telefonu a věřím, že si toho ani nevšimla. Škoda. V tom úsměvu byla stejná hloubka jako v jeho očích.
„Taylore!“ vykřikl a rozpřáhl své obrovské pracky. Chtěl jsem mu potřást dlaní, než jsem ji ale stačil chytit, vrhl se mi kolem krku. Užuž jsem sahal na náramek po poplašném tlačítku, když jsem ale ucítil, jak mě jemně plácá po zádech, pochopil jsem, že je to jen jedna z těch jeho zvláštních vytržeností.
„A tohle bude tvoje žena. Ester, že?“
Ester něco zamumlala od telefonu.
Vysvětlil jsem mu, že je právě uprostřed rozhovoru s přítelkyní z práce. Kurt jenom svraštil obočí. Pro takové situace neměl cit.
Esteřin náramek zoranžověl a po většinu odpoledne se zdálo, že nemá v plánu se s Kurtem bavit.
„Není slušné rušit někoho při konverzaci,“ vysvětlil jsem mu. Byl to čtyřicátník, blond vlasy mu šedivěly, ale mluvit se s ním muselo jak s dítětem.
Usmívat se ale nepřestával. Šli jsme k verandě a on mě pořád držel kolem ramen. Velice mě to znervózňovalo.
„Tak jak se máš?“ zeptal se.
Ukázal jsem mu svůj náramek – nafialovělý se žlutými tóny.
Kurt zakroutil hlavou. Náramkům nikdy nerozuměl a – jak už to u něj bývalo – ani nechtěl.
„Mám se dobře,“ odpověděl jsem, „jen trochu nervózně. Nikdy předtím jsem v divočině nebyl.“
Kurt se zasmál. Zřejmě si to špatně vyložil jako vtip. Mluvená řeč je takových nedorozumění plná, to mi věřte.
„Tak daleko od města zas nejsme,“ řekl a smetl drobečky ze stolu. Dřevěná veranda nám pod nohama vrzala. S Ester jsme se křečovitě drželi vratkého zábradlí. Nechápal jsem, jak může Kurt s takovou lehkostí kráčet po tak nestabilním stavebním materiálu, jako je dřevo. Pochybuji, že ten dům prošel jakoukoli bezpečnostní prověrkou.
Ke stolu nám přistavil stejně nebezpečné židle, a když jsem se konečně úspěšně posadil, málem mě skolila závrať.
„Dáte si něco? Kafe? Pivo?“ zeptal se a poškrábal se na hlavě, jak to dělávají taková ta zvířátka na historických kanálech. „Upřímně, nikoho jsem nečekal!“
Ester se podívala na náramek. Vnitřní kruh se zelenal.
„Mám hlad,“ oznámila a vrátila se k mobilu.
Zkontroloval jsem svůj. „Je akorát čas na jídlo. Na kávu přijde řada za hodinu.“
Kurt zakroutil hlavou a máchl rukou. Dělával to často, hlavně když jsem mu něco vysvětloval.
„Dám dohromady něco ze zbytků,“ zabručel a zmizel v domě.
Zapípal mi telefon. To byla Ester.
NELÍBÍ SE MI TO TADY, psala, SMRDÍ TO TU. PODLE APLIKACE JE TO PACH PLÍSNĚ.
Vyhledal jsem si, co to plísně znamená.
PODLE KOSMU TO NENÍ NIC DOBRÉHO, odepsal jsem.
JÁ VÍM, UŽ JSEM NÁS OBJEDNALA NA PREVENTIVNÍ PROHLÍDKU.
Kurt se vrátil a bez pardonu před nás položil dva talíře. Esteřin náramek zase oranžověl.
„Nechte si chutnat,“ řekl a přisedl si. „Domácí brambory, brokolice a hlívová omáčka.“
MĚLI JSME TUŠIT, ŽE DOSTANEME NEDEKONTAMINOVANÉ JÍDLO, napsala Ester.
„Kolik to má kalorií?“ zeptala se tónem, jako by věděla, že Kurt jen pokrčí rameny. Naskenovala pokrm a pak si rozdělila jídlo na části, které může sníst.
„Má navolené zhubnutí na čtyřiačtyřicet a půl kila do příštího měsíce,“ vysvětlil jsem.
Kurtovu reakci asi nemusím popisovat.
Jedli jsme dlouho, potichu a ostýchavě. Kovové příbory cinkaly o starý porcelán a Kurt si nás při tom prohlížel, jako by se nám z tváří snažil vyčíst nějaké pocity. Pečené brambory s brokolicí byly jakžtakž srovnatelné s fastfoodem, zato do té jeho mazlavé „hlívové omáčky“ (ať už byla z čehokoli) se mi příliš nechtělo. Někdy jsem byl rád, že náramkům nerozumí.
Když jsme dojedli, byl už pomalu čas na kávu. Kurt ji šel připravit o něco dřív. Trochu nás to rozhodilo, ale jelikož jsem tušil, že nedostaneme klasické kapslové espresso, nýbrž pomletou zrnkovou kávu připravenou nějakým Kurtovým prehistorickým způsobem, bylo mi jasné, že mu příprava zabere nějaký čas.
KDY UŽ BUDEME MOCT ODJET? napsala mi Ester. V SEDM MÁM JÓGU A ZA ODMĚNU SERIÁL.
NASTAVIL JSEM NÁVRAT NA ŠESTOU, odepsal jsem. DÁME SI KÁVU, PŘEDÁME DÁREK A POJEDEME. NEBOJ, PODLE KOSMU STIHNEME I MILOVÁNÍ BEZ NUTNOSTI ÚPRAVY SPÁNKOVÉHO REŽIMU.
Poslala mi smajlíka se zdviženým palcem.
Kurt si donesl pivo a nám dva velké hrnky jakési špinavé vody. Ester vyvalila oči. V životě jsem tolik kávy neviděl (jestli se tomu tak dá vůbec říkat). Napadlo mě, že nás tou kofeinovou bombou hodlá zabít, ale když jsem nápoj naskenoval, ukázalo se, že nemá o moc víc kofeinu, než kolik si běžně nastavuji na espresso. Zato Esteřin program usoudil, že by měla vypít maximálně půlku.
„Dalo mi práci ji sehnat,“ pochlubil se Kurt a zátka od piva zasyčela. „Mám ji pro slavnostní příležitosti. Většinou kvůli zrnkovýmu kafi procházím starožitnictví, ale tohle je přímo z tržnice starý módy…“
Ester se zakuckala. Náramek jí divoce zablikal.
„To přece není k pití,“ namítl jsem, „to jsou výstavní předměty.“
„Můj táta z ničeho jinýho kafe nedělal. A jsem úplně v pohodě.“
„Možná to způsobilo vaše postižení,“ pronesla Ester.
Kurt se zarazil s flaškou u rtů.
„Lásko,“ řekl jsem, „Kurt přece není postižený, je nesvépr –“
„To je v pořádku, Taylore, jsem na to zvyklej,“ usmál se a kopl do sebe část piva. Těžko ale říct, co doopravdy cítil. Rozhodně to nebyl ten samý úsměv, jako když nás prve viděl na dvorku. Snad byl hořčejší. Jak to jeho pivo.
Esteřin náramek zapípal a růžově zablikal. Podívala se na Kurta a čekala.
„Ehm…“ odkašlal jsem si, „kde máš toalety?“
„Ach tak! Pořád rovně a doleva.“
Ester vstala a vykročila ke dveřím.
„A pozor na pavouky!“ vykřikl za ní se zvláštním úšklebkem na tváři.
Ester se otřásla a nerozhodně vešla dovnitř.
„Růžová znamená, že to bude nadlouho,“ vysvětlil jsem.
„Já vím,“ odpověděl Kurt, „už jsem si všiml.“
Seděl jsem tam, pozoroval jeho vulgární trávník a v tichosti popíjel tu zvětralou kávu. Kurt si sem tam lokl piva, ale neříkal nic. Pamatuji si, že tehdy jsem snad na okamžik zapomněl na všechno to nepohodlí a všudypřítomnou špínu. Bylo tam ticho. Strašidelné ticho, ze kterého šel po zádech mráz. Ta samota. Odtrženost od Kosmu. Od lidí. Na chvíli jsem se v tom všem ztratil jako list, co se před námi uvolnil ze stromu a neslyšně se potopil do vysoké trávy.
„Řekni,“ pronesl Kurt, „není to nádhera?“
Mrkl jsem na svůj bleděmodrý náramek. „Je to tu… smutné. Je mi smutno.“
„To možná. Ale to je v pořádku. Nemyslíš?“
Zavrtěl jsem hlavou. Z toho ticha se na mě sápala deprese.
„Proč takhle žiješ?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.
„Nikdy ses mě na to nezeptal,“ odpověděl Kurt.
„Je to tvoje osobní věc. Když to nesdílíš s Kosmem, nic mi do toho není.“
„Tak proč se ptáš teď?“
„Napadlo mě, že bys to třeba s někým sdílet chtěl. Pokud ne…“
„Už jsem to zkoušel. Nepochopil bys to.“
Čekal jsem, jestli bude pokračovat. Čekal jsem a kolem se znovu rozprostíralo to uširvoucí ticho. Nikde žádné pouliční vytápění, takže mě často ovíval chladný vzduch vyvěrající z lesa. Díky Kosmu alespoň za tu teplou kávu! I když zrovna s touhle břečkou neměl Kosmos asi nic společného.
„Tak proč takhle žiješ?“ otázal jsem se nakonec znovu.
„Není to tak dávno, co nás takhle žilo víc,“ řekl Kurt a zahleděl se kamsi do tmy mezi stromy. „Ještě když jsem byl malej kluk, byla tu celá vesnice. Můj děda, co postavil tenhle barák. Můj táta. Další rodičové a další děcka, se kterejma jsem si hrával v lese.“
„A co se s nimi stalo?“
Kurt si povzdechl, pošoupl se na židli a trochu se narovnal. „Odešli. Ti staří umřeli a ti mladší se přizpůsobili novýmu světu. Odešli do města, připojili se do Kosmu… už jsem o nich neslyšel. O těch, co tu zůstali, se začalo vykládat, že jsou hloupí. Nepřizpůsobiví a nesvéprávní. Postižení ani už nevím čím. Kdo zůstal, zůstal sám. Bez Kosmu, bez přátel, bez rodiny. Bez šance na společenský uplatnění. Žilo se nám těžko…“
„Poslední vlna sebevražd.“
„Tak se tomu říká,“ odvětil a lokl si piva. „Nikdo z těch lidí by si ale na život nesáhl. Tím jsem si jistej. Teprve když sem rozšířili signál Kosmu –“
„Ten smutek tady je přivedl k šílenství.“
„To se píše ve zprávách?“
„To se ví. Proč se nepřestěhuješ do města? Můžeš žít ještě dlouhý, šťastný život –“
„V okovech,“ pohlédl na mě těmi hlubokými studněmi.
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se a jako bych v nich slyšel svoji ozvěnu.
Kurt se odvrátil, sklopil zrak. „Nijak. To je jedno. Asi bych ti to neměl říkat.“
„Ne, vážně, jak to myslíš?“ naléhal jsem. „Jak jako v okovech?“
„Všechny ty aplikace,“ povzdechl si, „všechny ty chytrý telefony, inteligentní hodinky, samořídící auta, předpovědi počasí, plánovače života… celej ten zatracenej Kosmos! Všechno propojený do perfektního klubka uspokojení všech životních potřeb a cílů. Výměnou za co? Za duši? Tak strašně moc vám ulehčujou život, že už bez nich nedokážete žít. Vždyť už se ani nezvládnete vysrat, aniž by vám to ty vaše hodinky nenaplánovaly!“
Zrudl ve tváři úplně jak červenej náramek. Jestli tohle nebyl hněv, pak už nevím.
Promnul si roztřesené oči. „Nechci prostě, aby můj život ovládal nějakej program. Proto jsem tady. Sám.“
„Ale Kosmos nás přece neovládá,“ řekl jsem, „Kosmos nám slouží – všechny ty aplikace, programy a plánovače nám pomáhají k lepšímu životu.“
„To vykládej svý ženě, která je teď na záchodě rozhodně o dost dýl, než musí.“
Ohlédl jsem se ke dveřím, Ester pořád nikde.
„Má zažívací problémy,“ odpověděl jsem, „bere na to prášky – už jen čtyři tabletky a bude naprosto v pořádku.“
„Byla by v pořádku, kdyby jedla, když má chuť, pila, když má žízeň, a chodila kadit, když potřebuje. Ne když jí to poručí mobil.“
„Takhle ale má jistotu, že znovu bude muset až před spaním. Stihne pak bez přerušení svoji jógu i seriál.“
„Říkal jsem, že to nepochopíš,“ Kurt upil piva a znovu si promnul tvář. „Řekni, Taylore, co by se stalo, kdybys chtěl z Kosmu odejít? Musel by ses vzdát práce, viď? A kde jinde by tě zaměstnali? Kolik by ti zůstalo přátel? Jak byste se snášeli se ženou, kdyby vám Kosmos najednou přestal přinášet ‚harmonii do vašeho vztahu‘, jak se říká v těch reklamách? A vůbec… co by s tebou udělal Kosmos samotnej? Dovolil by ti to?“
Takový a další otázky mi pokládal. Chtěl jsem mu na to něco říct. Chtěl jsem mu vysvětlit, jak se ty jeho konspirace vzájemně vylučují. Ale nevěděl jsem jak.
„Jak jako jestli by mi to Kosmos dovolil?“
Zavrzaly dveře. Ester se vrátila.
Kurt se na ni podíval a zvláštně se pousmál. „Přesná,“ řekl, „jak ty tvoje hodinky!“
„Samozřejmě,“ usmála se Ester. „O čem se bavíte?“ Zářila jak výherce loterie. Perfektní načasování.
„Kurt tvrdí, že si nás podmanily naše technologie!“
Ester se zasmála.
„Tak jednoduše jsem to neřekl,“ bránil se. „Ale jo. V podstatě jo.“
„Když už jsme u těch technologií, Kurte, něco pro vás máme.“
„Teď?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ Ester mrkla na náramek, „už budeme muset jet!“ Opatrně seskákala po rozvrzaných schodech a vyběhla k autu.
„O co jde?“ zeptal se Kurt a nadzvedl jedno obočí.
„Neboj, tohle se ti bude líbit!“
Ester se vrátila s krabicí, položila ji na stůl, vytasila mobil a začala natáčet.
„Tak do toho,“ pobídla ho, „otevřete to!“
„Opravdu je tohle nutný?“ zeptal se.
„Chceme si zachovat tvoji reakci,“ odpověděl jsem, „na památku.“
Kurt protočil oči, zašklebil se do mobilu a pustil se do rozbalování.
„Taylore,“ řekl, když vyprostil náš dárek, „to nemyslíš vážně?“ Svraštil obočí a pootevřel ústa v tom svém nechápavém gestu.
„Jen taková blbůstka…“
Kurt vytáhl automatický topinkovač a prohlížel si ho v rukou.
„Už jsme vám ho naprogramovali!“ sdělila mu Ester. „Čerstvé topinky každé ráno přesně v sedm, dorůžova opečené. Taylor říkal, že to tak máte rád.“
„Taylore,“ zabručel, „přece víš, co si myslím o těchhle chytrejch udělátkách.“
„Ale no tak, je to jen blbůstka,“ zopakoval jsem, „usnadní ti život.“
„Topinky si zvládnu udělat sám.“
„Teď už nebudete muset,“ řekla Ester, „tohle vám ušetří čas.“
Kurt položil topinkovač na stůl. „Nechci ho.“
Ester přestala natáčet.
„Přece neodmítneš dárek,“ namítl jsem. Možná to znělo přísněji, než jsem zamýšlel.
„K těmhle věcem jsem se vyjádřil asi tisíckrát – nestojím o vaše chytrý hračičky!“
„Vždyť není zase tak chytrý,“ zakroutil jsem šňůrou u topinkovače, „je z bazaru. Podívej, vždyť má ještě klasickou šňůru na staré rozvody. Tvůj dům má staré rozvody, ne? Hledal jsem tenhle topinkovač speciálně kvůli tobě.“
„Je připojenej na Kosmos?“ zeptal se Kurt.
„Je,“ přiznal jsem.
„Nechci ho.“
„Ale jen kvůli statistice! Výrobce si vede záznamy o tom, kdo si jak a v kolik dělá svoje topinky.“
„Nechci ho.“
„Proč ne? Proč si nechceš alespoň trošičku usnadnit život?“
„Protože život nemá bejt snadnej!“ vykřikl a praštil do stolu, až se převrhlo pivo. S Ester jsme se zaklesli do židlí. „Život má bejt zatraceně těžkej! A štěstí si má člověk zasloužit. Nemůžeš si ho koupit v obchodě výměnou za svoji duši. O štěstí se musíš rvát! Bojovat za něj! Usilovat! A když ho konečně získáš, musíš ho šlechtit, opečovávat, hýčkat a vážit si ho, jinak ti zas proklouzne mezi prsty. Život je o snaze, vášni a zápalu. O naději a touze…“
Zapřel se do stolu a zpříma na nás pohlédl. Přísahal bych, že ty jeho oči žhnuly!
„Myslíš si, Taylore, že mě ty vaše hračky udělaj šťastným? Že budu šťastnej, když vyměním život za pohodlí, čas za peníze, slova za textový zprávy a emoce za smajlíky? Hovno víš o životě!“
„Je to jenom topinkovač, Kurte,“ sykla Ester. Chudinka vyděšená tam seděla zaražená do dřevěné židle jak ohnutý hřebík, co trčel z Kurtovy verandy. Její náramek šíleně poblikával a oči se jí leskly. Snad poprvé jsem ji viděl plakat.
Kurt vzdychl. Sklopil zrak a tiše pronesl: „Vy to prostě nechápete.“ Sklátil se na židli a ztuhl s hlavou schovanou ve dlaních.
„Už byste měli jet,“ řekl po chvilce. „Je nejvyšší čas.“
Ester se podívala na hodinky. „Má pravdu, Taylore, už je pozdě!“
„Budu muset předvolit novou trasu,“ pověděl jsem, „ještě že jsme aktualizovali řidiče!“
Vstal jsem a napřáhl ke Kurtovi ruku. „Uvidíme se v práci, příteli.“
Kurt se na mě dlouze podíval. Oči jako by mu vybledly.
Zakroutil hlavou. Natáhl se a potřásl si se mnou. „Dík, že jste přijeli. Nejlepší oslava, co jsem kdy měl.“ Podíval se na topinkovač a zamračil se.
„Nech si ho,“ řekl jsem a rychle utíkal za Ester, „a jestli ho nechceš, klidně ho hoď někam do lesa!“
Z dálky jsem mu zamával, doběhli jsme k autu a konečně za sebou zabouchli dveře.
„Podívej se na to,“ vydechla Ester a porovnali jsme si náramky. Bledě modré až šedé, plné smutku a melancholie. Ošklivá barva.
„Už se těším na seriál,“ řekla, opřela se do sedadla a vytáhla mobil, „z tohohle se budu léčit ještě týden.“
„Alespoň zas máme na rok pokoj.“
Napojili jsme se zpátky na Kosmos, auto se rozjelo a já v zadní kameře sledoval, jak se nám Kurt rychle vzdaluje i s tou svojí pokřivenou verandou.
Že se ten večer zabil, jsem se dozvěděl až ze zpráv. „Poslední sebevražda“ to nazvali. Prý si napustil vanu, zapojil topinkovač do elektřiny a vlezl si s ním do vody. Uškvařil se, pojistky selhaly a starý dřevěný dům odříznutý od globálního bezpečnostního systému shořel na prach dřív, než se hasiči o požáru vůbec dozvěděli. Nevím, co ho k tomu vedlo. Je pravda, že jsem si to odpoledne mohl všimnout nějaké rozrušenosti, ale bez emočního náramku je zkrátka těžké se v lidech vyznat.
Přece mi to ale vrtá hlavou. Byl smutný, to ano. Byl smutný, co jsem ho znal, snad celý život krom toho krátkého dětství, na které tak vzpomínal. Musel být na smutek zvyklý, ne? Proč by přežíval tak dlouho, aby se nakonec zabil?
„Nechci ho,“ jsou jeho poslední slova na videu z oslavy. Pouštím si ho pořád znovu a znovu, prohlížím si jeho oči a přemýšlím, co to v nich je. Kouká na ten topinkovač a… co cítí? Není to překvapení. Není to ani smutek, ani vztek. Je to ten stejný výraz, který měla ve tváři Ester, když na ni Kurt vykřikl.
Je to strach? Z čeho?
Já nevím, možná je v tom něco z těch řečí o Kosmu, co mi vykládal. Něco v těch jeho hlubokých očích, co dodávalo jeho slovům na pravdivosti. Nevěřím tomu. Je to absurdní. Zásadně to odmítám a rozhodně se neztotožňuji s názory těch moderních konspirátorů.
Ale přece teď každé ráno mívám nepříjemný pocit. Každé to ráno, kdy jdu kolem našeho topinkovače, který ví, v kolik vstávám, ví, kdy mám chuť na topinky, a ví, jak je mám rád propečené. Beztak i ví, v kolik se chodívám koupat a… já nevím, možná o mně ví i něco, co by se Kosmu nemuselo líbit.
Něco, co věděl Kurt.

Autor: Martin Novák
Název: Co věděl Kurt
Sarden 2022
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Martin Novák (*1994) propadl psaní během jistého pandemického lockdownu. Od té doby se ho drží. Radši než do šuplíku píše pro druhé, proto své povídky posílá, kam to jde. V roce 2021 zaznamenal první (a snad ne poslední) úspěchy, mezi něž (krom Sardenských legend) patří například vítězství v soutěží Ohnivé pero (jaro 2021), či umístění mezi finalisty soutěže Daidalos (časopis XB-1). Jedna povídka mu také vyšla v antologii Můj první polibek nakladatelství Knihy Dobrovský. Když zrovna nepíše a nečte, věnuje se ochotnickému divadlu nebo kavárnictví, které mu platí nájem.