Zcela novou reedici plastikovských nahrávek na šesti CD (časem by měly následovat i vinylové LP verze pro obzvláštní fajnšmekry) si vzalo na starost hudební vydavatelství Guerilla Records, které pečuje už léta nejen o to, co z českého undergroundu zbylo v archivech, ale mapuje i tvorbu, která z těchto kořenů vychází.
Výkonným producentem kompletu byl majitel vydavatelství Vladimír Drápal řečený Lábus, digitalizaci nahrávek provedl hudebník a jednu dobu také člen Plastiků Ivan Bierhanzel a lví podíl na aktuálním zvuku nahrávek má Ondřej Ježek, který nahrávky pokud možno z původních pásů v podstatě rozložil na prvočinitele a znovu sestavil. Plastici nikdy předtím nezněli tak svěže jako dnes.
Předchozí pokusy
Samozřejmě se – vzhledem ke slávě a vlivu skupiny – nejedná o první vydání dnes už de facto neexistující kapely. Pro připomenutí, před několika lety se rozdělila na dvě poněkud znepřátelené party, z nichž jedna vloni ukončila činnost, druhá, snad, ještě hodlá pokračovat.
Nepočítáme-li průběžná vydání plastikovských alb v reálném čase vzniku v zahraničí (zejm. Kanada a Velká Británie) a doma v samizdatu, první, kdo se pokusil nahrávky zkompletovat, bylo zkraje 90. let vydavatelství Globus. Byl to jistě počin záslužný, už v době vydání se ale vědělo, že poněkud ušitý horkou jehlou.
Další, editorsky mnohem pečlivější soubor, sestavil přední odborník na underground Jaroslav Riedel opět pro Globus ve druhé polovině 90. let a na začátku následující dekády. Jedenáct cédéček obsahovalo kromě studiového materiálu i živé záznamy a nejrůznější rarity, snahou bylo vydat od Plastiků prakticky všechno. Zvuková úprava byla ovšem poplatná nejen dobovým možnostem, ale i tomu, že řadu originálních pásů se nepodařilo dohledat.
Co dřív nebylo slyšet
To může laickému posluchači připadat jako marginálie, ale právě srovnání předchozích vydaných verzí alb, a to nejen těch nejstarších, jako je plastikovský debut Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, ale také nahrávek z 80. let Hovězí porážka či Půlnoční myš, kdy už přece jen byla nahrávací technika na poněkud vyšší úrovni, dokazuje, jak důležitá pro výsledné znění hudby je právě práce zvukaře, který výslednou zmixovanou hudbu upravuje pro vydání.
Nejde ale zdaleka jen o „čištění“. V době, kdy se ve světě začaly bleskurychle zlepšovat technologie k zvukovým úpravám často i velmi starých nahrávek, stávalo se, že v okouzlení novými možnostmi z nich úpravci „vydestilovali“ zvukově sice výborný výsledek, který ale ztratil hodně z původní atmosféry a syrovosti. Důkazem mohou být některé „devadesátkové“ reedice nahrávek meziválečných bluesmanů či jazzových orchestrů.
V dnešní době se už pracuje s archivy obecně citlivěji a hlavně, do těchto prací se pouštějí skuteční odborníci, kteří mají cit nejen pro zvuk, ale i pro hudbu samotnou. V tomto smyslu byla volba Ondřeje Ježka velmi správná, protože se jedná o zvukového mistra proslulého právě tím, že dokáže skvěle pracovat se syrovým výrazem, se značně neortodoxními zvuky a hudebními postupy – což je všechno případ i Plastic People of the Universe.
Ježkovi se tak podařilo nahrávky nejen jaksi zpřehlednit, ale také z nich vytáhnout na mnoha místech rysy, které ani posluchač, který má plastikovskou hudbu v uchu dlouhá léta, příliš nevnímal. A tím vlastně přeneseně ukázat, že hudba Milana Hlavsy a spol. v sobě nese mnohem zaumnější polohy než ty obecně vnímané. A že třeba i jednotlivé netuctové souzvuky nástrojů, třeba dechových i klávesových, v sobě nesou mnohem víc než nějakou, odpůrci kapely tolikrát opakovanou, „falešnost“. Což je samo o sobě poněkud mimo cíl mířící střela, víme-li, že kromě dalších inspirací byla u kořenů hudby Plastic People soudobá avantgardní hudba, která s neobvyklými harmoniemi pracuje programově.
Mise splněna?
Opětovné připomenutí hudby Plastic People of the Universe je přínosné i pro celkový postoj společnosti vůči těmto legendám. Samozřejmě nemá smysl si dělat iluze, že se ve větší míře tento komplet dostane k lidem, kteří jejich hudbou opovrhují. To se ostatně velmi často děje na základě pouhých kusých informací, bez skutečného vhledu. Zvlášť u starších odpůrců je zřejmé, že dobová komunistická propaganda v tomto případě zapůsobila skutečně spolehlivě. Jiný případ jsou „váhavci“, případně lidé, kteří se doposud s hudbou Plastic People neměli možnost seznámit. Ti ji teď dostávají skutečně v úhledném balíčku, který prostě bude k dispozici a hudební hledači třeba i mladší generace mají možnost ji dostatečně prozkoumat.
V tomto ohledu může ostatně sehrát pozitivní roli i to, jak celý komplet vypadá, totiž obálky jednotlivých alb. Jsou to díla šesti výtvarníků, mezi nimiž jsou nejen staří undergroundoví exponenti jako David Němec, ale také dnes doslova kultovní malíř (a samozřejmě především hudebník) Jakub König. Pokud by například díky obalu objevili fanoušci jeho projektů Kittchen nebo Zvíře jménem podzim jím zkrášlené album Půlnoční myš, byla by poznávací mise splněna.
