Argentina, Patagonie – Ruta 40, část druhá

Z Tecky se už se dostáváme do města Rio Mayo. Je to pro nás jen místo na přespání, kemp je zatím nefunkční, ale nechají nás tam. Pokud jedete autem, vždycky je po cestě nějaká benzinová pumpa, kde se dá osprchovat. Ráno se rychle balíme, protože se zase kazí počasí a nechceme zmoknout. Stopování je zase zdlouhavé. Občas nám sice zastaví místní lidé, ale ti většinou jedou na nějakou farmu vzdálenou třeba 30 km, tam by nás nechali stát v pustině.

Když konečně přijedeme do města Perito Moreno, jsme celí promrzlí, protože patagonský vítr je opravdu šílený. Na té nekonečné planině se ani nemáme kam schovat, a tak jsme větru vydání napospas.

V Peritu Moreno je alespoň výborný a hodně levný kemp, což je velká výhoda, protože v něm nakonec strávíme dvě noci. Další den se nám totiž nedaří nic stopnout. Řešením není ani cesta autobusem, protože žádný přes Ruta 40 nejezdí, jede pouze podél pobřeží a je dost předražený. Je nám tedy jasné, že pokud někoho stopneme a posuneme se dál, nedostaneme se z dalšího místa už žádným autobusem a budeme muset prostě dostopovat alespoň až do El Chalténu. Po návštěvě turistických informací nejsme o nic chytřejší, jediná jejich rada je – zkusit stopovat. „To normálně zvedneš ruku a oni tě svezou.“ Paní na informacích asi netuší, že na Ruta 40 to není nic snadného.

Samotná cesta dál na jih se mění každým kilometrem. Rovnou plošinu střídají kopce a hory zbarvené dočervena, všude kolem pobíhají divoké lamy guanaco. Krásné výhledy však střídá i uvědomění si, jak moc je tato krajina nehostinná. Na plotech kolem cesty vidíme spousty mrtvých lam, kterým se ho nepovedlo přeskočit. Za autem nám utíkají ztracená jehňata, která se nejspíš zatoulala a kvůli větru nemůžou slyšet matku. Nehostinnou krajinu jen umocní krunýř mrtvého pásovce u cesty, kde stopujeme.

Po několika hodinách stopování se na nás usmálo štěstí. Díky turistům Emilii a Horaciovi se nám podaří dostat až do Gobernador Gregores a cestou s nimi ještě navštěvujeme i Cueva de las Manos. Tato „jeskyně rukou“ se nachází v Cañadón del Río Pinturas.

První průzkumy v oblasti zahájil Carlos J. Gradin a od roku 1973 pak započal vědecký výzkum. Bylo zjištěno, že první malby se datují až k období 9300 př. n. l., další kultura zde žila pak v letech 7500 – 3300 př. n. l. Malby rukou, lovecké scenerie a jiná ztvárnění byly vytvářeny různými technikami. Například malby rukou vznikaly díky foukání barvy pomocí trubičky, a tak v podstatě vznikl něco jako „sprej“. Zachycené ruce jsou mužské, ženské i dětské a zajímavé je, že zde převažují levé ruce, výjimečně je někde pravá ruka, nejzajímavější je pak ruka s více prsty.

Kromě samotné jeskyně a historického výkladu zde stojí za pozorování i nádherný kaňon, kde navíc žijí kondoři, takže je velká pravděpodobnost, že zde nějakého zahlédnete.

S Emilií a Horaciem se loučíme ve vesnici Gobernador Gregores, dávají nám na sebe i kontakt, protože jsou z Ushuay, kam máme také namířeno. Postavíme stan v kempu a jdeme se schovat před větrem. Alespoň na chvíli, než zase další den budeme stát u cesty a stopovat dál na jih. S nadějí, že moc nepromrzneme a posuneme se blíže ke konci světa…

GPS: (Rio Mayo) 45°41'13.2"S 70°15'23.2"W

Text a foto: Tomáš Novák