Rozhovor s Pavlem Skořepou, autorem, za kterého hovoří jeho dílo – část druhá

Ve druhé části rozhovoru s PavlemSkořepou probereme jeho vztah k hororu, básnickou tvorbu, a řeč dojde i na múzy a spisovatelské plány do budoucna.

Jak vlastně vnímáš český horor jako subžánr a komunitu kolem něj?

Já náš český horor vnímám velice pozitivně, což tedy jako odpověď zní docela hrozně. Český horor má svou bohatou historii a tradici, ať už v lidových pověstech nebo pohádkách, které v jisté míře známe všichni, anebo od klasiků české literatury, na které jsme již od školních let povětšinou docela nezaslouženě pozapomněli a začínáme je opět objevovat a plně doceňovat ve zralejším věku. Určitě nemluvím jen za sebe. Jako jeden příklad za všechny by se dala zmínit antologie hororových balad 19. století Umrlčí věnec vydaná letos začátkem roku u Golden Dog. Vzpomínám ji, neb jsem ji recenzoval.

Přece jen není potřeba se uměle hned chytat cizokrajných reálií. Výjimkou je pochopitelně případ, kdy autor tu cizí zemi, o které píše, skutečně zná. Má jí v krvi a takříkajíc prochozenou. Vždyť příběh přece není světový, protože jej autor zasadil do světa, nýbrž protože jej světově napsal. Alespoň tak to vidím já.

Přímo pro mne temný žánr znamená možnost jeho prostřednictvím poukázat na to, co se mi v dnešní době nelíbí. Horor to holt umí nádherně zvýraznit.

A komunita spojená s českým hororem, ta tvůrčí i ta fanouškovská, je prostě skvělá. O tom se přesvědčí každý, kdo navštíví takový HorrorCon, aby se sám přesvědčil jak úžasní lidé horor milují.

Pavel Skořepa si HorrorCon v roce 2021 náramně užil včetně svého vystoupení

Zkus nám nějak přiblížit obsah svých básní. Nakolik je to fikce a nakolik ventiluješ nějaké reálné situace a stavy mysli?

Primárně se jedná vždy o stav mysli a duše. To prostě k poezii patří. Pokud ve svých básních použiji nějaký příběh, je povětšinou pouhým nosným prostředkem ke sdělení určitých pro mne důležitých emocí. Hranice mezi subjektivní realitou a fikcí se zde překrývají nebo rovnou vzájemně mažou. Velmi často mě k napsání básně inspiruje emoce nebo myšlenka, kterou vyvolal poslech nějaká píseň či viděný film. Je to dokonce i poznat, neboť název a obsah takové básně na její inspiraci přímo odkazují.

Občas chci i po druhým lidech, aby mi řekli nějaké své osobní téma, něco prvního co je bez přemýšlení napadne. A to jsou krásné příklady, kdy vznikají skrze mne intuitivní verše pro tu danou osobu, která mi téma, co se stává většinou i názvem básně, zadala. Osobu pak uvádím v závorce za názvem básně.

Jak dlouho trvalo dát celé Zlověsti dohromady? A vybíral si z většího množství povídek a básní, nebo jen řadil a přehazoval?

Samotný rukopis se mi podařilo dokončit se zpožděním oproti původnímu deadlinu asi jen o měsíc a půl. Vlastně o žádné zdržení ani nešlo, neb už na podzim bylo celkem jasné s příchodem druhého lockdownu, že kniha v původně zamýšleném termínu s největší pravděpodobností nevyjde.

Mně samotného to zasáhlo dost citelně. V době, která jiným dala dostatek prostoru pro psaní, mně tuto schopnost i chuť na několik měsíců dokonce prakticky sebrala. Ale abych odpověděl konkrétně. Nejsem z autorů, kteří by rádi psali do šuplíku. Proto z předem určeného množství třinácti povídek, jich bylo hotovo jen pět, vlastně čtyři když započítám, že u jedné jsem napsal úplně nový konec. Ještě dvě byly původně psané do literárních soutěží, kde se naštěstí nijak výrazně neumístily, takže po drobných úpravách jsem je mohl také zařadit do Zlověstí. Ty zbylé, pokud dobře počítám, bylo jich šest, jsem už psal přímo pro knihu.

Básně jsem vybíral tématicky, takže jsem prošel prakticky všechny samostatné básně co jsem napsal od jara 2018 až do začátku letošního roku. Základním kritériem výběru bylo, aby byly temného ladění. Nakonec seznam vybraných seškrtal na číslo 37 s tím, že tu osmatřicátou ještě napíšu. Nakonec z první verze rukopisu došlo k výměně pouze jedné básně za jednu z těch nejnovějších. Prostě byla o dost lepší, než byla ta vyhozená. Takže žádné zásadní zásahy do rukopisu se nekonaly.

Básníci většinou bývají zamlklí, uzavření lidé. Jak je to u tebe?

Ve společnosti, kde je hlavním motivem povídání samotné žvanění, bez zjevného smyslu něco opravdu sdělit, tam většinou zamlklý sem. Tak nějak nemám potřebu se přidávat k okolnímu bezvýznamnému tlachání. Naopak v dobré společnosti jsem naproti tomu v podnětné konverzaci aktivní, někdy až naopak k nezastavení.

Psal si někdy básně dívkám?

Samozřejmě! To, že se povětšinou zmíněné básně minuly účinkem je už věc druhá. Básně se oněm dívkám kupodivu líbily. S básníkem už to bylo horší. Ten se líbil o dost méně. Alespoň takové bývaly zpětné vazby. A i toto bylo jedním z faktorů, co způsoboval různě dlouhé pauzy v mém básnění, přesněji nebásnění.

Pavel Skořepa s Gudrun ze skupiny Ľahká múza

A když už jsem naťukl ty dívky: na počátku knihy je zmíněno, že je věnována tvým múzám. Jak moc tě ony zmíněné múzy inspirovaly (a čím)?

Teď sis to u mé Múzy pořádně pohnojil! Přesněji budeš mít nemalý problém, až si to má Múza přečte… .To jen tak pro pořádek, abys věděl a já se mohl s klidným svědomím, že jsem tě informoval, vrátit k otázce.

Jak jsem psal již v děkovačce na konci knihy, jako básník mám múz pochopitelně povícero, některé se v mém životě jen mihnou, jiné chvilku pobudou, i když ta hlavní je opravdu jen ta jedna jediná, dobře to ví a právě jí je věnována moje prvotina.

A vztah sebe jako básníka/spisovatele a Múzy beru docela vážně. Dá se říct, že až na archetypální úrovni. Je to úplně jiný druh vztahu a vzájemné intimity ve sdílení myšlenek, názorů, nápadů a obzvláště z její strany podpora a víra v mou tvorbu, pozbývající očekávání jakékoliv pro ni zasloužené protihodnoty, tedy krom toho co napíši. Pro mne a mojí tvorbu je toto spojení rozhodně důležité. Ne protože by mi má Múza doslovně předávala inspiraci, nýbrž je pro mne inspirativní psát primárně pro ni.

A to už radši vůbec nemluvím o vílách, neb i mezi nimi je ta jedna jediná Víla s velkým V. Té třeba věnuji nějakou ze svých příštích knih.

Jsi začínající autor – co je podle tebe důležité, aby ses dostal do povědomí čtenářů?

Zcela pochopitelně je to možnost sebe propagace. Jde přece primárně o to být vydávaný, aby se má tvorba dostala co k největšímu množství čtenářů a ti mohli sami rozhodnout, jestli to co píšu je pro ně nějak zajímavé a přínosné. To je ovšem docela problém na začátku této cesty každého začínajícího autora. Vydavatelé, editoři nebo redaktoři o neznámé jméno prostě nejeví zájem a vždy raději sáhnou po jistotě již zavedeného autora. Čest výjimkám, samozřejmě. Ale jak se má do háje borového začínající autor prosadit, když ho nevydávají?

S tím vlastně souvisí i druhá možnost jak se dostat do povědomí potenciálních čtenářů a to je se propagovat naživo na různých akcích, autorských čteních a besedách, conech, anebo čert ví kde ještě. Kupříkladu jak se mi poštěstilo číst na zahájení letošního HorrorConu.

První kniha je „venku“ – co dál?

Jo, tak to bych taky rád věděl! Vydání Zlověstí byl můj největší úspěch čerstvě uplynulého loňského roku a pochopitelně nejen mou zásluhou. I když jsem se v děkovačce v závěru knihy omezil primárně jen na lidi, kteří měli přímou zásluhu na mé knize, nebylo to zrovna málo jmen, to opravdu ne.

Po velkém úspěchu musí zákonitě přijít série neúspěchů v podobě odmítnutí několika dalších mých prací. Jedna byla odmítnuta dokonce dvakrát, pokaždé z jiného důvodu. Takže se radši omezím na to, co je vlastně už více než jisté, neb úplně jisté není přece jen nikdy nic.

Vydavatelství Hydra plánovala na závěr roku antologii fantastiky se sjednocujícím tématem vánoc. Snad nic neprozradím, když řeknu, že se má jmenovat Vianoce, zasa vianoce. Nakonec se jí čtenáři dočkají až na podzim tohoto. No a v ní má vyjít i má hororová povídka s názvem Nešťastné a neveselé.

Potom mi bylo nabídnuto přispět do nově vznikajícího elektronického časopisu specializujícího se jak jinak než na horor. Jeho první číslo má spatřit světlo světa tuším někdy z jara. Deadline mám stanoven na konec února, takže zatím je ještě čas a námět na povídku mi zatím v hlavě dozrává.

A v hlavě mám pochopitelně i nějaké další nápady a náměty, které by se rády zhmotnily na papír. Jelikož nejsem živ svou tvorbou a nijak zvlášť pánem svého času, chodím na směny abych měl kde spát a co jíst, tak jsem se se závěrem roku rozloučil nějakým básněmi a ten nový přivítal zrovna tak. Čtenáři si je případně mohou, stejně jako všechny ostatní, přečíst na mé FB stránce Pavel Skořepa Poetry.

A co v tomhle roce očekávám? Sám nevím. Je na svém počátku, nevyzpytatelný a ve své neprůhlednosti nejistý! Co se v něm stane, to se mi teprve v ten pravý čas samo představí a v některých případech i nakope do mé nemalé autorské sedací části těla….

Děkujeme za rozhovor – a hodně zdaru na tvé dalš autorské cestě. Snad se nepotkáváme naposled!

Foto: Jiří Šeda (z HorrorConu ´21)

           Archiv autora

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zveřejnit odpověď