USA směrují na Antarktidu flotilu bojových ledoborců

Vladimir Prochvatilov

30. prosince 2021

Vedoucí katedry námořní strategie na Námořní válečné škole profesor James Holmes si položil otázku, zda se Antarktida stane dalším horkým geopolitickým ohniskem. Když se profesor zabýval budoucností Antarktidy, přiměla jej k tomu spíše výstavba bojových ledoborců USA, než nedávné spuštění na vodu prvního ruského hlídkového ledoborce Ivan Papanin na vodu.

Holmes píše: „NATO a Rusko se v Arktidě pozorně sledují a často se střetávají jejich obchodní a politické zájmy. Porovnejte to s Antarktidou, kde si nárokují její území Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Nový Zéland, Norsko a Británie. Nyní nevznáší nikdo nároky na část kontinentu, a to je hlavně země Marie Byrdové.“

Holmes se soustřeďuje na boj s Ruskem v Arktidě a píše, že Antarktida dosud není považována za bojiště. Jenomže plány Pentagonu na vedení války na tomto kontinentě existují. Dne 30. července je oznámil generál Brown, velitel amerického letectva v indo-pacifickém regionu. Oznámil, že Washington bude plánovat militarizaci Antarktidy stejně, jako to dělá v Arktidě. Podle něho začne válka v roce 2048, kdy končí smlouva o Antarktidě, v níž se zakazuje militarizace šestého kontinentu a předpokládá se jeho využití jen pro mírové účely.

Brown tvrdí: „Možnosti, které máme v Arktidě, nejsou stejné, jaké bychom asi chtěli mít v Antarktidě. Jediné, co Americe chybí k projevení síly v obou polárních regionech, jsou ledoborce.“ Rusko jich má mnohem více.

Profesor geopolitiky na Londýnské univerzitě Klaus Dodds je ohledně militarizace Antarktidy velmi netrpělivý a snaží se o ukončení Smlouvy o Antarktidě v roce 2048 mezi smluvními stranami. Říká: „Po roce 2048 může být Antarktida rozdělena mezi národy stejně jako každá jiná část pevniny a oceán v jejím okolí kvůli využívání jejích zdrojů.“

Militarizace Antarktidy západními zeměmi je již v běhu několik let. Vody tam brázdí eskadry průzkumných dronů Saildrone, poskytujících CIA a Pentagonu klimatické informace.

Zásobování americké antarktické stanice McMurdo zajišťuje válečný ledoborec pobřežní stráže USA Polar Star. Rusko má ledoborce pro rozvoj ekonomiky, Západ k udržení svého vlivu. Podle toho jsou také ruské a americké konstruovány. Polar Star obsluhuje 18 důstojníků a 127 námořníků. Zbraně na tomto plavidle jsou velkorážné kulomety a ruční zbraně posádky. Může nést i dva vrtulníky Eurocapter HH-65A. Je již starý 40 let a jeho životnost je prakticky u konce.

V roce 2020 představil ministr zahraničí USA novou strategii bezpečnosti a ochrany polárních krajin, v níž je uvažováno s vytvořením „připraveného, bojeschopného a trvale přítomného útvaru polárních ledoborců. Ministr zahraničí USA vyzval k vytvoření odpovídajících aktiv a zdrojů schopných zabezpečit trvalou přítomnost USA v Arktidě i v Antarktidě“.

V červnu 2020 požádal americký Kongres o zajištění moderní flotily těžkých ledoborců do roku 2029. Právě druhý den se v loděnici VT Halter Marine, která ledoborce staví, změnilo vedení a na místo vedoucího byl určen vojenský inženýr Merchant, mající velkou zkušenost s vojenskými zakázkami pro pobřežní stráž USA.

Podle ruských stránek Vojennoje obozrenije jde z nákladů na nový ledoborec „skoro třetina na vojenské vybavení. Má umožnit využít loď i v zájmu vojenského námořnictva USA, být zásoben špionážními informacemi od kterékoliv bojové jednotky vojenského námořnictva USA, zajišťovat použití zbraní dalšími bojovými jednotkami a instalovat různé druhy radiového rušení“. Kromě toho buduje USA ještě síť vojenských základen na jižní polokouli.

V roce 2018 schválil argentinský prezident Macri výstavbu tří vojenských základen v Argentině. První bude v provincii Neuquén poblíž ohromného ložiska břidlicového plynu Vaca Muerta, na kterém pracují Chevron, Exxon Mobil a Rocca Group. Druhá základna stojí v cestě na jih, bude v Ushuaji, hlavním městě Ohňové země. Odtud bude možno řídit Antarktidu, ve společnosti s Brity, kteří zabrali Malvínské ostrovy. Třetí základna bude v provincii Misiones, poblíž styku hranic Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pod touto oblastí leží gigantická vodonosná vrstva Guaraní, třetí největší zásoba sladké vody na světě. Podle argentinského spisovatele a politika Bonassa, který o otázkách základen USA v Argentině píše, že je cílem Američanů a jejich spojenců „získat strategickou kontrolu v oblastech s ohromnými přírodními zdroji“.

Thierry Meyssan píše, že po skončení války o Falklandy byla kontrola vzdušného prostoru v jižní části země a nad Antarktidou předána britskému letectvu a Argentina musela informovat o všech svých operacích v této oblasti. Na začátku roku 2000 zahájily Británie a Izrael na jihu Argentiny v Patagonii realizaci nového projektu. Za peníze britského miliardáře Lewise koupili velké oblasti Ohňové země a nechali tam vybudovat letiště s 2 km dlouhou přistávací dráhou pro civilní i vojenská dopravní letadla.

V blízké budoucnosti se má stát Jižní Atlantik novým střediskem získávání energie, podobně jako je Blízký východ.

V září 2018 vydala Národní geoprostorová zpravodajská agentura USA mapu Antarktidy s vysokým rozlišením, s detaily až do velikosti automobilu nazvanou Referenční model reliéfu Antarktidy. Zahrnuje přibližně 98 % povrchu Antarktidy.

Američtí vojáci pospíchají, aby stanuli pevnou nohou v Antarktidě, protože se tam podle NASA zrychluje tání ledu, a to usnadňuje přístup k přírodním zdrojům.

Převzato z Fondsk.ru

***

Kazachstán – snaha o sebevraždu státu

Andrej Uvarov

6. ledna 2022

Kazachstánské spiknutí, jehož tvrdost překvapila i ostré odborníky, předvedlo krajnost, k níž se dostala dosud zdánlivě nejstabilnější republika bývalého Sovětského svazu. O spiknutí snili, čekali na něj a připravovali se na něj. Tento velký kus země, nepříliš osídlený, ale ohromně bohatý, je velice důležitý. Rebelie se připravovala komplexně a pojala mnoho lidí.

Režie událostí je jasná. Povstání podpálili prudkým nárůstem cen na LPG, a nedá se pochybovat o tom, že to bylo promyšlené. Signálem se stalo video naftařů.

Není to divné, že se epicentrem výbuchu stala zbědovaná vesnice západního Kazachstánu a pogromy začaly v Alma-Atě? Organizátoři vyznajíce se ve významu symbolů chápali, že Žanaozen je symbolem nedávného spiknutí proti Nazarbajevovi a Náměstí Republiky v Alma-Atě symbolem povstání z roku 1986. Navíc, proč se bouřit ve větrném, mrazivém, skoro sibiřském Celinogradu (Nur – Sultanu), když je příjemnější teplé hlavní město. Sem je také jednodušší i levnější dovézt revoluční maso – membenty z Čimkentu, Tarazu, Turkestánu a Kyzyl-Ordy. Jižané v Kazachstánu jsou podobní Ukrajincům ze západu – závistiví, krutí a nemakačenkové.

O tom, že povstání bylo připravené, mluví i naprosto kvalifikované akce v západním Kazachstánu a v Alma-Atě. Překáželi pohybu kolon bezpečnostních útvarů. Na sociálních sítích i v davech skandovali svá hesla a měli připraveno velké množství molotovových koktejlů, ty použili v noci 5. ledna. Přitom jejich příprava trvá nějakou dobu a vyžaduje peníze a materiál.

Nepřekvapuje ani masovost protestu v Alma-Atě, kde hledají práci desetitisíce lidí z jižních oblastí. Je zde také mnoho důležitých vysokých škol, které stabilně dodávají hloupé, ale svobodu milující studenty-rebely. Proto k zažehnutí nepokojů v Kazachstánu došlo zejména v Alma-Atě. Kazaši ze severu jsou většinou mírní.

Organizátoři věděli, že nemusejí sázet na moc Rodiny (Nazarbajevovy). Nazarbajev dovedl svou autoritu za pomoci svých příbuzných a servilních úředníků do absurdity. Lidé byli rozčarováni, a to se změnilo v nenávist.

Mimochodem, vzpoura kvůli plynu ukázala, nakolik byly bezpáteřné Nazarbajevem vytvořené politické instituce, nepřipravené na krizové situace nového typu. Akimové (místní vládci) se předvedli jako zbabělci a mastichati (místní zastupitelské orgány v republice Kazachstán) se rozutekli. Monolit strany Nur-Otan (Národně demokratická strana) založené Nazarbajevem byl jen papírový.

Navíc ti, kteří podpálili Kazachstán, využili i stepní tribalismus. Kterýkoliv kazašský taxikář poví cestou, že už mají všichni dost moci kariéristických výrostků. Nikam se neztratila kmenová mentalita a navíc se stala módní a získala politickou váhu. Příkladem jsou nekonečné revoluce v Kyrgyzii.

Tokajevovo vystoupení trochu zchladilo situaci, ale potom nespokojenost posílilo dvojvládí. Nyní končí období Ak-Ordy a Bibliotéky.

Tři dny se rebelie rozvíjela podle scénáře, ale skutečnými epicentry byly jen Alma-Ata, Aktan a zčásti Aktobe.

V noci na 5. ledna začali noví revolucionáři rabovat obchody. V Alma-Atě je co vykrádat, rebelové se za den změnili na bandity. Nejprve šly výzvy k rabování obchodů se zbraněmi a k zabavování zbraní policii, k zapalování aut, administrativních budov a oddělení policie. Jenže membeti (v Kazachstánu holota), teď již vyzbrojení, začali útočit na domy a byty.

Tokajev není nervózní, ani zbabělý a postupně rozevírá křídla a pro tuto dobu i potřebnou rozhodnost. Když se v Alma-Atě teprve rozbíhal pogrom, uznal prezident právo občanů na klidný protest a mimořádně určil příčinu konfliktu v ceně plynu. Jenže to příčina nebyla, byl to podvod. Když bandité začali ničit auta a bít policisty, vyzval Tokajev ještě jednou povstalce, aby se upokojili.

Celkem rozumně promluvil o odvolání „tatíka“ a svém přesunu do bezpečnostní rady, propustil vládu a zahájil celkovou čistku ve vedení. Do čela speciální jednotky Alfa postavil člověka s autoritou mezi bezpečnostními pracovníky, tím je Berik Kunabajev. Do čela Výboru národní bezpečnosti byl jmenován Ermek Saginbajev.

Bylo jasné, že během několika dní na Kazachy, kteří spiknutí podpořili, dopadnou následky. Nejprve finanční. Po vyšších cenách benzinu se zvýší ceny všeho. Vláda proto nařídila regulaci cen po dobu 180 dní – sociálně důležitou produkci, vytvořila zvláštní fond podpory dětí a poté slíbila kontrolovat ekonomické hráče připravené na domluvené určování cen.

Musí být kontrola, a to znamená, že musejí být orgány činné v trestním řízení a pokud neukáží zuby, jejich autorita, jakožto síly, přestane existovat. Příkladem je Ukrajina.

V zemi byla odpojena síť, čímž byla vzbouřencům odňata možnost koordinace. Do situace byla zapojena armáda a Tokajev se obrátil o pomoc na CSTO. Byly přivedeny mírové síly a začala protiteroristická operace se vším, co k ní patří, a co si ti, kteří připravili pokus o sebevraždu státu, sotva uvědomovali.

Převzato z Fondsk.ru

***

Jak se Rusko staví k velkým změnám v Evropské unii

7. ledna 2022

Podle šéfa evropské diplomacie Borrella, bylo hlavní věcí, kterou Evropa dosáhla to, že „dokázala zastavit“ migrační krizi. Do polemiky s ním hned vstoupil zástupce ministra zahraničí RF Sergej Rjabkov. Když Borrel oznámil, že EU musí být účastníkem jednání k přípravě právních garancí bezpečnosti mezi Ruskem a NATO, odpověděl Rjabkov, že přání je vzato na vědomí, ale stejně bude Moskva jednat jen s Washingtonem. Vztah Ruska k EU, jakožto ke struktuře neschopné se domluvit, může být následkem velkých změn na evropské politické scéně.

Noví kancléři a staré problémy

V prosinci dostaly Rakousko a Německo nové vlády a kancléře. Německý Scholz již začal kazit vztahy s Ruskem. Podle politologa Rahra je Scholz rozhodnut v nejbližší perspektivě pokračovat v kurzu, který zaujímala Merkelová. Vysvětloval, že německé úřady chtějí v poslední době zelenou revoluci a mají v úmyslu opustit uhlí, atom a dokonce i plyn. Proto si myslí, že Berlín začne v roce 2022 ztrácet vedoucí postavení v Evropě a stále více se bude potápět do utopie a silou se snažit protlačovat zelené dohody se sousedy. Další členové EU Německo nenásledují a dívají se na Němce jako na blázny.

Budoucnost s Ruskem spřáteleného Rakouska je méně jednoznačná. V roce 2022 tam proběhnou volby hlavy státu, na které se připravuje nový kancléř Karl Niehammer. Rahr říká: „On a vládnoucí strana (Rakouská lidová strana) musí znova vybojovat důvěru, po skandálu Kurze a jeho rezignaci. Očekává se silná vnitřní konfrontace, kvůli níž se Vídeň o Evropu příliš starat nebude.“

Seberou Macronovi Elysejský palác?

Ve francouzských volbách 2022 budou soupeři Macrona dva kandidáti. Skandální spisovatel Eric Zemmour, považovaný za francouzského Trumpa a kandidátka pravého středu Valérie Pécresseová. Ta v minulosti stážovala v Rusku.

Francouzský publicista Dimitri de Kochko má zato, že se Macron může pokusu o znovuzvolení vzdát, ač jeho přívrženci, členové transatlantických oligarchických kruhů, to třeba nechtějí. Sarkozy druhý mandát nedostal. Hollande také ne, a přitom je Macron jeho pokračováním. Podle de Kochka má Macron spíše než prezidentské chutě, chutě evropské. V červenci bude vybírán nový šéf Evropské komise, a tím by se Macron mohl stát. Avšak pro Elysejský palác má určité předpoklady: Administrativní aparát, média, postavení, které mu umožňuje tvrdou kontrolu obyvatel. Ale nemá starosty a odtud také rádce. To je jeho hlavní slabina.

Zemmour a Pécresseová jsou stále ve hře. První „prošel na zakázaných tématech“ – migraci a genderové politice. Kandidátka má nahradit Le Penovou. Oba mají své stoupence a důležité je, že nevypadají na rusofoby. Pécresseová zná Rusko a vyjadřuje se o něm vlídně.

Zemmour má podporu mezi oligarchy a v nomenklatuře. Existuje domněnka, že za jeho rychlým úspěchem v politice stojí nějaký loutkovodič. Má to být miliardář Vincent Bollerré, který v roce 2018 utajil urážku. Byl zadržen kvůli korupci, čekal, že mu Macron pomůže, ale ten to neučinil.

Konflikty mezi Londýnem a Paříží

Koncem října měly Paříž a Londýn vážné neshody. S novou silou propukla válka o hřebenatky a došlo i ke konfliktu kvůli vytvoření aliance AUKUS. V prosinci prý Macron nazval britského premiéra klaunem. Macron žárlí na to, že i po Brexitu je Británie hlavním spojencem USA. Sám by se rád pánovi přiblížil, jenomže Američané a Britové mají společné anglosaské kořeny a Francouze trochu přezírají.

Kochko si myslí, že urážka Johnsona zazněla při obvyklém pracovním hovoru a byla nafouknuta. Také je možné, že to mělo získat hlasy rybářů ve volbách.

Polsko je ve sporu s EU

V prosinci se Polsko stalo první zemí, která udělala krok k rozpadu EU. Pohrozilo, že nebude dávat prostředky do evropského rozpočtu. Souvisí to s konceptuálním konfliktem mezi vedením země a EU. Podle Bruselu je považováno zřízení disciplinární komory v Polsku, která by měla pravomoc odvolávat soudce na všech úrovních, za útok na nezávislost soudního systému. Varšava na to odpovídá, že EU zasahuje do jejích suverénních záležitostí.

Mateusz Piskorski, ředitel Evropského centra pro geopolitické analýzy, tvrdí, že v roce 2022 se tento konflikt zesílí. Myslí si, že Varšava se i přes konflikt nikdy od EU neodpojí. EU financuje velkou část polských investičních projektů, a to je většinou jediným zdrojem peněz vedle vlastní polské ekonomiky. Prostřednictvím EU je polská ekonomika silně napojena na Německo.

Změny uvnitř Polska jsou spojeny s volbami v roce 2023. Ale ani po nich se nečekají důležité vnitropolitické změny.

Brusel ztrácí pozice na východě

I několik dalších zemí bude mít ze setrvačnosti spory s Bruselem. V polovině prosince obvinil maďarský premiér Orbán EU ze zdražování zdrojů pro Varšavu, Slovensko a ČR. Navrhly svá opatření na změny cen energií. Orbána v EU moc nemilují kvůli partnerství s Ruskem a maďarská opozice za něj hledá náhradu.

Piskorski k tomu vysvětlil: „EU ukládá vážná omezení státům, jejichž energetický systém je vázán na uhlovodíky. Ve snaze věnovat pozornost klimatické otázce provádí Brusel v této oblasti velice nepromyšlenou politiku. Je to názor řady zemí. V podstatě jde klimatická otázka proti jejich zájmům.“

Nestabilní Itálie

Vypadá to, že EU nesnáší žádnou kritiku na svoji adresu. Jak dopadl bývalý italský předseda vlády Salvini? Loni označil EU za „hnízdo zmijí a šakalů“. Bylo to na pozadí rostoucích neshod v EU kvůli pomalému boji proti koronaviru. Brzy se vláda, v níž byli i členové Salviniho strany Liga, rozpadla. Účast na jejím krachu měla i EU.

Itálie a Francie podepsaly smlouvu o posílení svých vztahů. Média to označila za vysoce symbolické. Ale znalci jsou toho názoru, že se Řím a Paříž touto cestou snaží zmenšit vliv Německa na EU.

Rizika pro Rusko

Podle toho, k čemu v Evropě docházelo, je jasné, že Borrell přehání, když mluví byť jen o jakýchsi úspěších evropské diplomacie. Generální ředitel Ruské rady pro mezinárodní záležitosti Andrej Kortunov říká: „Brexit se s obtížemi završuje. V nové německé vládě není vůdce úrovně Merkelové. Francie se blíží k prezidentským volbám a Macron má pro ně nejistou pozici. To vše komplikuje zahraničně politickou práci EU.“

Andrej Klimov, místopředseda Rady federace pro mezinárodní záležitosti, má za to, že „napětí v Evropě stále roste, protože kompetentnost vedení EU neodpovídá úrovni výzev a problémů, které se na ni sypou“. Připojil: „Cpou se do projektů vzdálených zájmům zemí a národů EU, což jim ještě více komplikuje činnost. Z pohledu geopolitiky Evropské unii nic nehrozí – nikdo ji nebude zabírat a v nejbližší době se nerozpadne. Ale Evropané by mohli žít lépe.“

„Podle mého mínění je pro Evropu hlavním faktorem letošního roku zřeknutí se nacionálního populismu, který byl dosud v kursu. V posledním roce si liberální Evropa hlídala zájmy a takto se obnovovala,“ tvrdí filosof Mežujev a upřesňuje: „Nevylučuji, že příští rok Evropu ještě více stmelí s USA kolem atlantismu a atlantických hodnot. V této věci chce na sebe vzít vedení Německo.“ Podle politologa „Evropa odchází od Ruska a Rusko od Evropy.“ To platí pro rok 2022.

Mežujev tvrdí: „Rozpory zemí EU se přitom nikam neztrácejí a Rusko by je mohlo využívat ve svých ekonomických zájmech. Politicky je možno vybudovat a vést svého druhu alianci liberálních demokracií. Do ní je možno zapojit odpadlíky liberálního procesu z Evropy, například Maďarsko.“

Podle něho by měla aliance představovat „jakýsi svět mezi Čínou a liberálními západními demokraciemi. Mohlo by tam vstoupit i Polsko, Izrael, Indie a Japonsko. Nebylo by to jednoduché. Na státní úrovni by se to udržet nedalo, ale stálo by za to zkusit ztělesnit tuto ideu na úrovni občanské společnosti“.

Převzato z K-politika.ru