Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Můj finský příklad
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se poprvé setkal s internetem. Bylo to ve Finsku, účastnil jsem se s finským kolegou pediatrem lékařského přednáškového večera. Projednávala se tam různá témata a diskutovalo se o možnostech, které přináší využívání internetu.
Tam byl běžně pacient poslán ke specialistovi, ten jej vyšetřil a svou zprávu a RTG snímek poslal ošetřujícímu lékaři, v tomto případě mému kolegovi. On si zprávu přečetl, napsal do nemocniční laboratoře, kam poslal k vyšetření krev svého pacienta, tam si přečetl výsledky a získal dostatečné informace, aby mohl svému pacientovi stanovit diagnózu. Na tom dnes není nic divného, že? Ale s tím rozdílem, že se psal rok 1990.
Po návratu
ze své soukromé stáže jsem doma v ordinaci neměl ani počítač, natož internet. Dokonce jsme zde ještě nepoužívali ani mobil. Ale medicínu jsme dělali i bez těchto vymožeností. Svým zahraničním kolegům jsme je záviděli, my jsme se opírali hlavně o osobní objektivní vyšetření, vlastní úsudek a skromné vyšetřovací metody. Pro ordinaci jsem získal starý mikroskop a centrifugu, stojan na vyšetření sedimentace. Takto jsem získal hned v ordinaci základní informaci o tom, co se děje s pacientem, pohledem na sklíčko mikroskopu a zjištěním sedimentace.
Po revoluci
se začalo formovat sdružení lékařů, ze kterého se pak utvořila lékařská komora. Tehdy se velmi vzrušeně diskutovalo o tom, jak bude vypadat systém zdravotnictví.
- První okruh se týkal vytvoření systému rodinných lékařů, ten spočíval v tom, že budou lékaři vybaveni v ordinaci tak, aby byli schopni svého pacienta ambulantně kompletně vyšetřit a léčit. Do nemocnice by posílali jenom těžké stavy, dále složitá vyšetření a stavy k operaci. K této variantě jsem se klonil a přál si, aby se tímto směrem zdravotnictví ubíralo. Pacient měl platit v ordinaci a pak si měl jít na svou pojišťovnu a peníze mu měly být zpět proplaceny. Byl to vlastně model prvorepublikový. Jak víme, ten byl přerušen systémem německého protektorátu a později socialismem.
- Druhý okruh se týkal centralizace; měl umožnit dokonalé vybavení nemocnic technickými metodami, finančně velmi náročnými, a to na úkor praktického lékaře, který bude nejspíše jen dispečerem, který pacienta odešle na příslušné specializované a technicky vybavené pracoviště, a výkony proběhnou v nemocnici.
Byla zvolena ta druhá varianta, která trvá dodnes. O tom, zda to byla správná orientace, si může udělat každý svůj názor.
Limity zvoleného systému
Uplynulo mnoho let, dnes máme k dispozici techniku, internet a moderní vyšetřovací metody, systém rodinného lékaře však neexistuje. Funguje zde onen systém centralizace, praktický lékař je značně omezen ve svých pravomocech a možnostech a hodně času spotřebuje psaním administrativních záznamů.
Pacienti, kteří přicházejí do ordinací, již často mají za sebou dlouhá a četná vyšetření u specialistů. Chybí hloubkový rozbor, léčba se soustředí hlavně na utišení příznaků.
Pokud mají tito pacienti specifické problémy a provedená vyšetření jsou bez patologického nálezu, jsou pak vedeni jako psychosomatičtí pacienti a hypochondři.
Klasická medicína i přes technickou vybavenost došla v takových případech k limitům svých možností.
Proč?
- Aby praktický lékař uživil provoz ordinace, musí mít v „péči“ co nejvíce pacientů, což se projeví tím, že čekárny jsou plné a na jednotlivého pacienta nemá čas a prostor, o nějakém hloubkovém rozboru není vůbec řeč.
Takže pacienta např. bolí hlava a navštíví svého lékaře. Objevují se dvě časté varianty.
Dvě varianty
První spočívá v tom, že dostane recept na lék proti bolesti hlavy s tím, že když problém bude pokračovat, má přijít na kontrolu nebo si má přijít pro další recept. Druhá spočívá v tom, že je odeslán ke specialistům (neurolog, oční, krční, ortoped…), provede se krevní vyšetření… Toto kolečko trvá i několik měsíců, ke zlepšení nedošlo, navíc se nemoc změnila v nemoc chronickou. A pokud není zjištěna objektivní příčina, pak lékař uvažuje právě o stránce psychosomatické nebo předepíše antidepresivum.
Funkční porucha
Praktické lékaře nelze kritizovat, možná jsem tu situaci popsal příliš kriticky či stroze, pokud to tak není, omlouvám se. Ale napsal jsem to na základě informací, které mi poskytují lidé – nespokojení lidé, kteří si tímto systémem procházejí a hledají řešení svých problémů v naší internetové poradně.
A zde nemáme žádné možnosti vyšetřování, můžeme jen tazatele vyslechnout a analyzovat jeho individuální situaci. A tehdy vyjde najevo, že je onen člověk přepracován, pracuje denně 16 hodin, má starosti třeba s tím, zda dokáže splatit úvěr… Jindy to, že bolesti hlavy jsou u ženy spojeny s hormonální nevyrovnaností, jindy zase to, že daný člověk pracuje s toxickými substancemi, jiný se špatně stravuje.
Za těchto okolností jsou výsledky laboratorních testů, RTG, EKG a dalších normální.
Jde o funkční poruchu.
Ale pokud není odhalena a řešena podstata jeho problému (úprava pracovní doby, zapojení celé rodiny do problému tak, aby se všichni rovnoměrně podíleli na splácení úvěru…), promění se časem v objektivně prokázaný projev.
A to je již pozdě.
V dnešní době probíhá epidemie covidu. JIPky jsou plné těžkých pacientů, lidé jsou nuceni do očkování s vysvětlením, že je to jediná cesta, jak je možno skončit s epidemií. Jenže tu hlavní práci by mohli dělat praktiční lékaři, měli by mít jiné pravomoci, jiné možnosti, měli by mít k dispozici léky a podezřelé pacienty na covid by měli hned začít léčit (nejlépe u nich doma), protože platí pravidlo ‚čím dříve se začne nemoc léčit, tím má lepší průběh‘, a ve výsledku by se to mělo odrazit v tom, že nebudou tolik plné JIPky. Ale pokud lékaři ordinují po telefonu a pomocí e-receptů předepisují léky reagující (jen) na příznak (na kašel, na rýmu, na bolest hlavy, na teplotu…), a když se stav nezlepší, je volána RZP sanitka, aby pacienta odvezla na JIP, pak jsou plné.
Sklízíme nyní ovoce centralizace?
A myslím si, že by se dalo popsat více témat.