Norský snímek Joachima Triera, který si z festivalu v Cannes odnesl cenu za nejlepší herečku, chce být neotřelým pohledem na generační problémy. Netradiční vyprávění, silná hlavní hrdinka a skvělé ohlasy z evropských festivalů slibují originální zážitek, který má v divákovi probudit silné emoce. 

Film vypráví o téměř třicetileté Julii, která stále neví, co vlastně v životě chce. Neustále mění profesní zaměření, stejně tak jako milostné partnery. Když si najde staršího přítele Aksela, začíná to vypadat na opravdu vážný vztah. Aksel však začne toužit po usazení a především dětech, což se o Julii říci nedá. Velký věkový rozdíl se tak začne jevit jako překážka, to však není jediný problém, s kterým je Julie konfrontována. Špatné vztahy s jejím otcem, neschopnost výběru profesní dráhy a setkání s šarmantním Eivindem jsou jen zlomkem problémů a životních otázek, které se na Julii sypou. 

Začátek happy endem

V prologu nám je prostřednictvím retrospektivní montáže představen dosavadní život hlavní hrdinky. Expozice se nikde zbytečně nezdržuje a již během pár minut nám je jasné, co je Julie za člověka. Dosavadní životní peripetie hrdinky jsou v této montáži zakončeny tím, že si najde staršího přítele Aksela. Poslední záběr tohoto úvodu, ve kterém Julie s Akselem šťastně usínají v objetí, tak působí jako happy end romantického filmu, což je umocněno i tím, že záběr je uzavřen prostřednictvím oldschoolové filmové zatmívačky kruhovitého tvaru, což bylo dříve typické pro konec filmu. 

Zde se však o žádný happy end nejedná, jelikož přesně od téhle chvíle nastávají pro Julii všechny problémy. 

Minulost, přítomnost a budoucnost 

Již úvodní záběr filmu nám naskýtá pohled na hlavní hrdinku Julii, za kterou se rozléhá norské Oslo. Julie se po chvíli otáčí směrem k městu a hledí do dáli, jako by nevěděla, co si sama se sebou počít. Hledí do města, které člověku nabízí spoustu možností, přesto však nemá sebemenší tušení, jakým směrem se její život bude dále ubírat.

Julie je totiž člověk, který by nejraději žil pouze přítomností, bez ohledu na to, co bylo, nebo naopak bude. Ačkoliv začínala jako studentka medicíny, při studiu změnila obor na psychologii. Ani tam se však příliš neohřála, jelikož ji chytla fotografie. Právě fotografie  jejímu charakteru dává perfektní smysl, jelikož se pomocí fotky dá zachytit jedinečnost okamžiku, který už se nikdy opakovat nebude. Není proto k podivení, že láska k fotografii už jí až do konce filmu zůstane. 

Julie se tedy řídí spíše emocemi než racionálním uvažováním, což má pochopitelně velký dopad na její rozhodování. Právě rozhodování je totiž jedním z hlavních témat filmu. Jak poznat, která rozhodnutí jsou dobrá a která správná? A jde to vlastně určit? Za téměř každým těžkým životním rozhodnutím někomu v okolí ublížíme a následně všeho litujeme. Ve finále si však nejvíce ubližujeme sami sobě, když nás naše předchozí skutky doženou a začneme nad nimi přemýšlet. V ten moment se pak každý cítí jako nejhorší člověk na světě.

Ačkoliv by pro Julii bylo největším vysvobozením žít ve světě bez minulosti a budoucnosti, není to možné a je tak neustále konfrontována svými skutky z minulosti. Její snaha obrátit život novým směrem pak většinou vyústí v další problémy, kterým musí čelit. 

Útržkovitá výstavba 

Vyprávění se skládá z prologu, dvanácti kapitol a epilogu. Svou strukturou tak snímek silně připomíná román, což umocňuje i přítomnost vševědoucí vypravěčky, která děj nepravidelně komentuje a doplňuje. Kapitoly jsou různě dlouhé a povětšinou je mezi nimi určitý časový odstup, tudíž je minoritní část příběhu přenechána divákově fabulaci. Neznamená to však, že by se ty nejdůležitější věci odehrávaly mimo filmové plátno. 

Netradiční způsob vyprávění tak působí svěže, nicméně jeho potenciál nezůstal zcela využit, jelikož je snímek někdy až zbytečně doslovný. Roztříštěné fragmenty Juliina života jsou nesoudržné a z událostí mimo plátno se dalo vykřesat víc, viz například snímek Síla psa (2021), který je vystavěn také pomocí kapitol, a diváka mnohem více nabádá k přemýšlení a spolupráci na tvorbě příběhu, který se odehrál mimo divákův zrak. I přesto ale způsob vyprávění působí spíše kladným dojmem. 

Názvy kapitol, které nám jsou pomocí nediegetických popisků vždy na jejich začátku představeny, jsou trefné a divákovi předznamenají, jakým směrem se bude děj ubírat. Formálním stylem se však jednotlivé kapitoly neliší a snímek si po celou dobu drží stejnou formální i stylistickou stránku. 

Filmu dominují záběry z ruční kamery a steadicamu. To jde ruku v ruce s Juliiným charakterem, jelikož záběry jsou stejně dynamické a živé jako její povaha. Když však dochází na intimní momenty, kamera je povětšinou statická. 

Vizuální stránka je technicky bravurně zvládnutá a odpovídá evropským standardům, ničím však z řady nevybočuje.

Nejhorší člověk na světě

Klasická vztahovka? 

Film vykresluje náročnost budování vztahů (a především jejich udržení), v jádru se ale jedná o vcelku jednoduché milostné drama, ačkoliv je podané atraktivním způsobem. Explorace monogamních vztahových problémů neotevírá nic nového a nepřináší nic, co by ve filmech s dívkou která má problémy s milostným životem, již viděno nebylo.

Nicméně vášeň, která je důležitou náplní Juliina života, je zde vyobrazena nesmírně citlivě. Sexualita, s kterou se zde často pracuje, je velmi pečlivě dávkována a explicitní sexuální scény jsou skvěle načasované a reálné. S ničím se v tomto ohledu neplýtvá a vztahová vášeň je tak tím nejlepším, co film na tomto poli přináší.

První dvě třetiny snímku jsou s lehce komediálním podtónem neotřelé a mají rychlé tempo, závěrečná třetina je pak ale největší slabinou filmu. Příběh ve třetí fázi totiž ubere na tempu a čím dál více spadá do melodramatického patosu. Závěrečné minuty tak působí jako z jiného filmu. I onen podnět, na základě kterého se Julie začne měnit, je scenáristicky lehce líný a způsob podání ještě více.

Těžiště snímku spočívá především v excelentním hereckém výkonu Renate Reinsve, která postavu Julie hraje takovým způsobem, že vlastně nevíte, zda hlavní postavu máte nenávidět, nebo milovat. Hlavní postava je obecně skvěle napsaná a myslím, že pro mnoho z nás v jistém ohledu ztotožnitelná. 

FILM: NEJHORŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ

Režie: Joachim Trier
Scénář: Joachim Trier, Eskil Vogt 
Kamera: Kasper Tuxen 
Střih: Olivier Bugge Couté
Hudba: Ola Fløttum 
Hrají: Renate Reinsve, Anders Danielsen Lie, Maria Grazia Di Meo, Hans Olav Brenner, Pål Anders Nordvi, Silje Storstein, Herbert Nordrum, Marianne Krogh, Helene Bjørnebye, Vidar Sandem, Anna Dworak, Thea Stabell, Lasse Gretland, Rebekka Jynge, Sofia Schandy Bloch, Deniz Kaya, Savannah Marie Schei, Karen Røise Kielland, August Wilhelm Méd Brenner, Eia Skjønsberg, Torgny Amdam, Karla Nitteberg Aspelin, Tumi Løvik Jakobson 
www.aerofilms.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
6
Herecké výkony
10
Vizuální zpracování
7
Hudba
6
recenze-film-nejhorsi-clovek-na-svetePátý film Joachima Triera je rozhodně počinem, na který stojí do kina zajít. Prostřednictvím skvěle napsané a zahrané hlavní postavy diváka konfrontuje s aktuálními, pro mnohé velmi osobními problémy. Je vyprávěn chytrou a svěží formou, ačkoliv celkový námět není nijak originální a milostná zápletka relativně banální. I přes slabší závěr filmu se jedná o zábavnou a nadprůměrnou romanci.