Hyperrealistický balet, který je pro své tvůrce srdeční záležitostí

Příběhy vycházející z osobní prožité zkušenosti obvykle nevídáme v baletním žánru, pokud se nejedná o biografická zpracování života a díla známých osobností. Osobní a individuální zpovědi většinou otevírají autoři na nezávislé scéně, v rozvolněné alternativě současného tance. A na baletních scénách se obyčejně sahá po literárních předlohách nebo archetypálních podobenstvích. Inscenace Srdce však osobní zpovědí je, a to tančenou formou dějového baletu, jehož slovník klouže lehce mezi neoklasikou a dobře vžitými principy moderního tance, který se po stu letech stal sám „klasikou“.

Její iniciátorkou a zároveň autorkou původního libreta je doktorka medicíny Milana Pokorná, která do něj zpracovala vlastní zážitek, realizační tým pak pro svůj projekt nalezla skrze osobu tanečníka a choreografa Richarda Ševčíka z Divadla J. K. Tyla v Plzni. Inscenaci nastudoval se svými kolegy a soubor, v němž působí, se tak stal i spolupořadatelskou organizací. Je patrné, že „manévrovací prostor“ byl od počátku pevně vymezen libretem, které vypráví konkrétní příběh, do detailu vykreslený, jako kdyby se jednalo spíše o činohru než taneční inscenaci. Richard Ševčík jej řemeslně zkušeně naplnil pohybovým materiálem, který jeho souputníkům vyhovuje a jistě i pohodlně zapadne do plzeňského repertoáru. Námětem je, zjednodušeně podáno, transplantace srdce a jeden klasický milostný trojúhelník. Posláním je zahrát na city diváků, probudit v nich úžas nad zázraky moderní medicíny, jež dokáže z vyhasínajícího života darovat naději životu jinému, a uctít tím také letošní sté výročí narození kardiochirurga Christiaana Barnarda.

Vzhledem k neutuchající popisnosti děje samotného, je obtížné se bez ní obejít i zde… V inscenaci sledujeme osudy dvou studentů medicíny, jež se protnou ve dvou jejich životních obdobích. V premiéře tančil sólovou roli medika Sebastiána Richard Ševčík, který si příjemné taneční figury postavil sám sobě na tělo, a partnerkou mu byla Kristýna Miškolciová. Jak už to tak někdy bývá, mladá studentka plná chuti užívat si života naplno nedocení vroucí city plachého a do studia poctivě zabraného studenta a dá v milostném životě přednost charismatickému vůdci party chuligánů, jehož neomylně charakterizuje černá kožená bunda a elektrická kytara. V premiérovém obsazení se v této roli představil Gaëtan Pires, pro něhož musela být choreografie hračkou a hereckou polohu „zlého hocha“ si očividně užíval. V inscenaci se pak setkáme s rodinou pacienta trpícího neléčitelnou srdeční vadou (Miroslav Hradil), který velmi realisticky zpodobuje slabost i obavy z nebezpečné, leč nevyhnutelné operace, kterou chce nejprve odmítnout. Z milostného setkání hlavní hrdinky a jejího drsného partnera přecházíme k výletu na motocyklu, pro všechny případy zachyceného dronem v podobě filmové projekce. Ostatek si jistě domyslíte.

Inscenace překypuje detaily a scénami, které by ve skutečnosti bylo možné shrnout do náznaku anebo zkrátit, aniž by to jakkoli ubralo na srozumitelnosti. Rozplývá se v detailech způsobem až podceňujícím divákovu chápavost. Jednou z nejméně potřebných scén je například doslovné zpodobení promoce včetně defilé absolventů (ačkoli rozumím tomu, že autoři chtěli, aby během představení zazněl slib, který zavazuje každého lékaře našeho civilizačního okruhu, dala by se tato slova použít i jako podkres některé vypjatější situace). Návštěvy klubu, milostná scéna vykreslená do detailů a s poněkud zbytečným stmíváním, které nadto náramně připomíná jinou scénu z jiné taneční inscenace zde z Nové scény (ale snad jde opravdu pouze o náhodu, stejně jako využití čerňáků v kuklách coby myšlenek zarmouceného hrdiny, které evokují tutéž inscenaci, tady ale možná Ševčík čerpal inspiraci z taneční Proměny), zobrazení operace včetně oblékání lékařského personálu do roušek a rukavic, vystrašená manželka se dvěma dětmi, kterým nechybí ani realistická hračka, stejně jako lékařům kelímek s kávou z automatu… detaily, kam se podíváte. Zdánlivě do sebe všechno zapadá jako puzzle, ale právě pod nánosem těch propracovaných detailů se trochu ztrácí duch tance, který, jak sami autoři správně říkají, spočívá v tom, že dokáže pomoci vyslovit nevyslovitelné, pracuje s pocity, emocemi a energií. (A pokud toužíme po přesném vykreslení činností, máme k dispozici pantomimu.)

V jistém smyslu inscenace emoce rozehrává zdatně a neomylně. Jsou to sázky na jistotu, jako je tanec hlavního hrdiny s duší zesnulé krásky, který evokuje duet Romea s domněle mrtvou Julií; jeho závěrečný tanec s dívenkou, dcerou zachráněného muže, která s bílou květinou v ruce zvěstuje poselství života; nebo „nanebevstoupení“ hrdinky, která v závěru rozpíná ruce v téměř nábožensky žehnajícím, patetickém gestu… A k tomu hudba kombinující tklivě klavír a plochy smyčců nemilosrdně dojímá, protože je s takovým úmyslem zručně zkomponována. Na závěr ještě v projekci defilé jmen těch, díky kterým mohou jiní lidé žít…

Studentský život se zřejmě odehrává přibližně v polovině devadesátých let, svědčí o tom hudba (Jan Rejent a Pavel Lochman), která evokuje populární písně své doby, ne snad přímo citováním melodií, ale je to „sound“, ve kterém se jakoby překlápí dvě éry. Občas zní někde ve velkých plochách jako hudba k velkofilmu, nebo minimalisticky intimně, tak aby byla co nejúčinnější. Kostýmy a scéna jsou dílem Marka Cpina, který inscenaci odlehčil tím, že ústředním prvkem učinil univerzální prostou mobilní konstrukci, která se snadno mění z průchodu v klub a diskotéku a vzápětí v nemocniční pokoj nebo operační sál, aniž by bylo potřeba použít na ní jakýchkoli dodatečných dekorací. To inscenaci nesmírně prospívá, protože kdyby ve svém realismu navíc překypovala ještě opulentní výpravou, stala by se už nadobro místo baletu němým filmem. Marek Cpin se nenechal zlákat a zachoval si schopnost abstraktního vidění. Realistické kostýmy a opravdová nemocniční postel byly zřejmě požadavkem, přes který „nejede vlak“…

A tak se dostáváme k funkci inscenace jako takové. Hledat v ní katarzi není úplně prostor, protože cítíme přesně to, co tvůrci chtějí, abychom cítili. V tom směru se jejich záměr povedl dokonale, ale jako divák se nemohu ubránit tomu, že mi tyto manévry ubírají svobodu. Jediná metafora, kterou lze v díle vystopovat, se nachází v postavě Srdce (Andronika Tarkošová), sólistce, jejíž tanec zpodobuje fyziologické pohyby srdce, jako kdyby mělo vlastní duši, chvíle, kdy jako by mu docházely síly, kdy se naopak vzrušeně roztepe v pohybu spíše nekontrolovatelném, nebo když v těle nachází klid a uměřenost.

Abstrakce, metafora, místo nedourčenosti, prostor pro vlastní interpretaci, rozlet představivosti, toho se celkově nedostává. Je to však evidentní záměr. Jako v hyperrealistické malbě, kterou si jdeme nevěřícně prohlédnout s lupou v ruce, protože se nám zdá až příliš podobná fotografii. Takové obrazy v nás jistě vzbuzují obdiv k pečlivosti autora, ale nedávají šanci si mnoho domyslet z vlastní iniciativy. Nepotřebují téměř žádnou, a to je právě ono. Srdce vzbudí vytouženou reakci a dojme. Ale člověk se na tom nemusel vůbec nijak podílet, jen si sednout a nechat inscenaci, aby z něj emoce vylovila… Je to však tak očividný úmysl, že nemá ani smysl s ním polemizovat. Profesor Pirk sedící v publiku, který celý večer osobně uvedl, byl nadšený. Stejně budou nadšeni všichni lékaři a lidé s medicínou spojení, kteří takové představení uvidí, pocítí zadostiučinění, že někdo ukazuje divákům jejich práci s touž náruživostí, jako to udělal svého času pan Dietl v televizi. Každý divák pochopí děj, každý se dojme, i kdyby sám nechtěl. S inscenací je možné cestovat a uvádět ji jako doprovodný program sympozií a konferencí. A tanečníky baví. Co víc si přát? Navíc je tu citlivá nota faktu, že příběh se skutečně stal a je naprosto pochopitelné, že iniciátorka celé inscenace přistoupila k dílu se snahou převyprávět jej tak doslovně, jak to jen šlo.

Já jako divák ale toužím po prostoru otevřeném představivosti, jaký vytvářel Josef Svoboda, po režii schormovského druhu, která nedává nic zadarmo ani umělci, ani divákovi. Po dobrodružství imaginace, po tápání v metaforách. A nadto čistě soukromě cítím, že jsou témata, která se tak mnoho dotýkají tajemství života, anebo jsou natolik niterná a osobní, že vyslovením a zobrazením o část své posvátnosti vždy nevyhnutelně přijdou, poklad ztratí lesk, když se ho dotkne denní světlo. Samozřejmě, tisíckrát jsem se zpronevěřila svému přesvědčení, protože člověk často všetečně hýří tím, co má být skryto, a v zaslepení pojme touhu sdělit celému světu, co prožívá, aby toho následně litoval, protože zpřítomněním mnoho věci ztrácí nenávratně své kouzlo. Umění nám může ale pomoci využít metaforu, kterou navodíme pocit a vyhneme se tak pasti banality, ve které se téměř zaručeně ocitneme, když chceme na jevišti odvyprávět vše.

Srdce
Hudba: Jan Rejent, Pavel Lochman
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Scénář a libreto: MUDr. Milana Pokorná, Ph.D.
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Supervize: Jiří Pokorný
Projekce: Jakub Mareš
Asistentka choreografie: Zuzana Hradilová
Světelný design: Igor Staškovič
Odborná spolupráce: prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., doc. MUDr. Eva Pokorná, CSc.
Produkce: Agentura Srdce, Divadlo J. K. Tyla
Premiéra: 4. 1. 2021, Nová scéna Národního divadla