Anne-Sophie Mutter a Pablo Ferrández fascinovali brilantní souhrou

Premiéru Larghetta Jamese MacMillana v říjnu 2017 dirigoval Manfred Honeck s Pittsburgh Symphony Orchestra, jehož je hudebním ředitelem. Larghetto je původně vokálním dílem, vzniklo instrumentací skladby Miserere z roku 2009, kterou MacMillan napsal pro osmihlasý sbor a cappella na žalmové texty. MacMillanova adaptace pro velký orchestr je nesmírně působivá. Má výraznou melodiku, práce s církevními tóninami jí propůjčuje starobylý a liturgický charakter. Plně je v ní využita barevnost orchestru. Zakomponování sólových výstupů dechových nástrojů jí dává podmanivou atmosféru. Umístění sólistů na balkon Rudolfina na tři od sebe vzdálená místa umocnilo celkový dojem. Sóla výborně provedli Mikuláš Koska (lesní roh), Walter Hofbauer (trubka) a Robert Kozánek (trombon). Pečlivě vypracovaná dynamika skladby jdoucí od jemných pianissim k mohutnému forte vytvářela plastické kontrastní plochy, které plynule přecházely jedna do druhé v dokonalé návaznosti. Larghetto ve svém celku, jakkoliv obsahuje dramatické momenty, působí nesmírně křehce a má místy až impresionistický charakter.  

Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll op. 102 je extrémně obtížný po všech stránkách. Toto vrcholné dílo neslýcháme často, neboť není snadné najít dva tak vynikající umělce, kteří by dosáhli těch nejvyšších nároků, jež dílo pro své provedení vyžaduje. Svou koncepcí je unikátní dvojkoncert propracovaným dialogem mezi houslemi a violoncellem, navíc jsou tyto dva nástroje přímou součástí orchestrálního proudu. Jsou vzájemně kompozičně dokonale propojeny, jako by byly srostlé. Brahms sám řekl, že se jedná o „Riesengeige“ – jedny obrovské housle.

V podání tak vynikajících instrumentalistů, jakými jsou Anne-Sophie Mutter a Pablo Ferrández, bylo provedení díla mimořádné, zcela strhující. Fascinovali brilantní souhrou a vzájemnou empatií, uchvátili bravurou své hry. Bohatá výrazová škála ve vypracování a provedení partů, přitom vždy v jedinečném souladu s partnerem – to vše vtisklo koncertu punc unikátnosti. Ačkoliv orchestr hrál ve velkém, pro Brahmsovo dílo v neobvyklém obsazení s početnou smyčcovou skupinou, byl jeho výkon odlehčený a hudba zněla průzračně. Hudební nastudování Manfreda Honecka bylo působivou moderní interpretací Brahmsova díla s romanticky odlehčenými lyrickými částmi. Pod jeho taktovkou byli filharmonici pro dvojici sólistů ideálními partnery. Anne-Sophie Mutter je mimořádná a inspirativní osobnost, dvojkoncert nastudovala a nahrála již pod taktovkou Herberta von Karajana. Nyní v pražském Rudolfinu hrála s neuvěřitelným nadhledem a samozřejmostí a nepochybně měla její přítomnost na ostatní umělce vliv. Pablo Ferrández je vynikající umělec a společně s Anne-Sophií Mutter svým provedením díla strhli publikum k dlouhotrvajícímu bouřlivému aplausu.

Symfonická rapsodie z opery Elektra z roku 2016 není jedinou spoluprací Manfreda Honecka a Tomáše Illeho, společně takto připravili i symfonickou suitu z Její pastorkyně Leoše Janáčka a orchestrální fantazii z Rusalky Antonína Dvořáka. Manfred Honeck je autorem struktury, tedy výběru scén, Tomáš Ille aranžuje – vytváří instrumentaci a kompoziční detaily. Komponování podobného průřezu operou není nic neobvyklého. Velkým vzorem je tu sám Richard Strauss, který napsal z Růžového kavalíra vlastní suitu, aby tak snáze propagoval svoji operu. Tvůrcům Symfonické rapsodie z Elektry se podařilo sestavit přehledný výběr scén, které ovšem neřadí chronologicky, nýbrž s nimi pracují zcela volně. Obrovské orchestrální obsazení, které předepisuje Strauss (v opeře více než sto hráčů), je redukováno ve prospěch možností běžných symfonických těles (v České filharmonii na devadesát).

Tato rapsodie klade velké nároky na hráče v orchestru, ale i na posluchače. Zatímco v opeře jsou jednotlivé souvislé hudební plochy odděleny úseky recitativního charakteru, v rapsodii se na posluchače valí téměř nepřetržitý tok hutného zvuku. Manfred Honeck navíc v hudebním nastudování své Rapsodie vsadil vše na vyhrocenou permanentní dramatičnost. Ačkoliv ve výběru scén nechybějí lyrické pasáže ani tak něžný, klidný a zvukově opojný zpěv Elektry „Orést! Es rührt sich niemand“ zde vyznívá vzrušeně. Výsledkem tohoto přístupu byla silná zvuková předimenzovanost dovedená často až k přílišnému fortissimu. Technicky byla ovšem tato skladba provedena skvěle jak orchestrem, tak dirigentem.  

Večer tak rámovaly skladby, které jsou původně díly vokálními. Z dramaturgického hlediska to přineslo zajímavé srovnání, ač původní MacMillanova skladba je v tuzemsku neznámá. Možná její působivá a výtečně provedená orchestrální podoba zájem o ni podnítí. Snad bude mít Rapsodie z Elektry podobný efekt v případě Straussovy opery, kterou Praha viděla naposledy v roce 2016, a vzbudí i zájem tuzemských intendantů o další scénické provedení. Sebelepší rapsodie totiž originální operu nahradit nemůže. Že by publikum takový krok uvítalo, dal tušit závěrečný aplaus posluchačů v Rudolfinu. Vrcholem večera ovšem bylo zcela jednoznačně provedení Brahmsova dvojkoncertu v podání Anne-Sophie Mutter, Pablo Ferrándeze a České filharmonie pod vedením Manfreda Honecka.

Česká filharmonie – Anne-Sophie Mutter
12. ledna 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
James MacMillan: Larghetto pro orchestr (15′)
Johannes Brahms: Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 (32′), (Allegro, Andante, Vivace non troppo)

Richard Strauss: Symfonická rapsodie z opery Elektra, op. 58 (35′)

Účinkující:
Anne-Sophie Mutter – housle
Pablo Ferrández– violoncello
Mikuláš Koska – lesní roh
Walter Hofbauer – trubka
Robert Kozánek – trombon
Česká filharmonie
Manfred Honeck – dirigent