Ještě nedávno hrával na ulici a nikdo ho neznal. Na konci minulého roku ale Nikolas Bitkovskij obsadil televizní obrazovky a spolu s dalšími finalisty bojoval o titul Česko Slovenská SuperStar.
Ten mu unikl jen těsně – dvacetiletý Liberečan skončil na třetím místě. Přestože mu ihned po přenosech začaly chodit nabídky, uvědomuje si, že to tak nemusí být napořád. „Je hodně těžké neudělat nějaké špatné rozhodnutí. Celé to vnímám jako šachy. Jeden špatný tah a hra může skončit,“ říká Bitkovskij.
Gratuluji ke třetímu místu. S odstupem času, jak na toto umístění hledíte?
Děkuji. Na umístění hledím pořád stejně. Jsem neskutečně vděčný za to, jak to dopadlo a vděčný za to, že jsem mohl být v každém živém vysílání SuperStar a oproti vítězovi jsem zpíval jenom o jednu písničku méně. Nepřišel jsem vyhrát, ale předvést lidem u obrazovek co nejvíce ze sebe.
Když jste se dostal do TOP 10, tušil jste, že by to – jak se říká sportovní terminologií – mohlo cinknout?
Věděl jsem, jaké je v TOP 10 složení, a určitě jsem na medailové pozice ani nepomyslel. Chtěl jsem dojít do druhého kola, abych si mohl zazpívat jednu pomalou a jednu rychlou písničku v živých vysíláních. A každým kolem se pak cíle měnily, nicméně vždy sahaly jen na to následující kolo.
Co podle vás rozhodlo, že jste došel až na stupně vítězů?
Do dneška vlastně nevím. Rád bych to popsal nebo nějak vysvětlil, ale já jsem nepřišel do SuperStar hrát nějakou hru. Byl jsem sám sebou a nad věcmi, co jsem řekl a udělal, jsem zas tolik nepřemýšlel. A v konečném důsledku možná právě tohle byl ten důvod, proč se to nakonec povedlo.
V čem naopak vidíte důvod, že ještě výš se dostali vaši kolegové, tedy že druhá skončila Elizabeth Kopecká a vítězem se stal Adam Pavlovčin?
Určitě to je profesionalita a vyzpívanost. Ačkoliv se hudbě nevěnuju čerstvě, tak jsem neměl zkušenostmi na Adama, který má vystudovanou hudební školu v Anglii a odzpívány spousty koncertů, ani na Elizabeth, která se také hudbě věnuje na velké úrovni už nějaké roky. Na druhou stranu si ani nemyslím, že by mi zkušenosti pomohly. Oba dva mají neskutečný talent a na tom, že jsou o 6 a 7 let starší než já, ani tak nesejde.
Čtyři finálové večery sledovaly živě pokaždé statisíce diváků. Jaké bylo zpívat a vůbec vystupovat na pódiu s pocitem, že cokoliv řeknete, jakýkoliv tón zazpíváte, už nepůjde vrátit zpět?
Člověk si to popravdě ani neuvědomuje. Celý týden probíhaly přípravy a každé vystoupení jsme zkoušeli nesčetněkrát. Jediný rozdíl byl v tom, že v neděli v osm tam seděli lidé a už to byl ten poslední pokus, na kterém záleželo nejvíc. Ale tam už fungoval adrenalin a aspoň v mém případě nebyl čas na nějaký stres.
Jak vám k srdci přirostla porota ve složení Pavol Habera, Leoš Mareš, Marián Čekovský, Monika Bagárová a Patricie Pagáčová?
Každý jeden člen poroty je osobnost a každý je úplně jiný. S některými jsme měli možnost se bavit více, s některými méně, ale každému z nich jsem stejně vděčný za to, že mě posunuli až do živých kol, a za každou radu, kterou mi v průběhu soutěže dávali jak na kameru, tak mimo ni.
Jak jste zvládal covidová opatření? Tuším, že kvůli přísným podmínkám jste ani nemohl mít v publiku všechny členy rodiny.
Nemohli jsme samozřejmě mít velké stovky diváků, jako to kdysi bývalo, ale na druhou stranu si určitě nemůžeme stěžovat, protože minulí finalisti měli v sále asi 20 lidí, což si nedokážu dnes představit. Diváci vytvářejí atmosféru a pocit, že jde o velkou show. Ty statisíce lidí v televizi totiž neslyšíte a nevnímáte jejich energii
Letošní ročník SuperStar pro vás byla již druhá zkušenost s touto soutěží, poprvé jste bojoval v roce 2018, ale na finále vaše výkony nestačily. Vyplatilo se zkusit to znovu?
Myslím, že ten výsledek mluví za vše. V životě jsem díky bohu nikdy nebyl nikým nucen dělat velká rozhodnutí, všechna jsem si sám vybral a tohle bylo jedno z dalších, které se povedlo. Ačkoliv jsem v roce 2018 ještě nebyl připravený, bylo to stejně dobré rozhodnutí, jako se přihlásit loni, protože jedno by nemohlo být bez druhého. Tou první účasti jsem byl o krok napřed před ostatními, věděl jsem, do čeho jdu a jak se na to připravit.
Jaké máte nejsilnější vzpomínky na uplynulý ročník?
Nechci říkat nějaké konkrétní, protože SuperStar vnímám jako jednu velkou zkušenost a vzpomínku komplexně, ale nejvíc mi určitě dalo každé živé vysílání. A hlavně tedy vyřazování a ten pocit, kdy se dozvíte, že postupujete dál. Probudí se ve vás emoce, které nedokážete pojmenovat, protože nic jiného k tomu nemůžete v životě přirovnat. Je to, jako byste vyhrávali každou neděli Sportku.
Teď je ale soutěž minulostí a k vaší kariéře už nebudou pomáhat kamery, přímé přenosy a porota s Haberou a Marešem v čele. Co vás čeká?
Celou soutěž nám bylo kladeno na srdce, že ta pravá soutěž začíná až po posledním přenose, a já si toho byl vědom. Je hodně těžké neudělat nějaké špatné rozhodnutí. Celé to vnímám jako šachy. Jeden špatný tah a hra může skončit. Chci dělat hudbu, psát písničky a koncertovat, ale je hodně důležité, s kým se rozhodnete pracovat. A na tom právě teď trávím nejvíce času.
Máte už nějaké zajímavé nabídky? Co si vzpomínám, tak například Martin Schreiner z předchozího ročníku SuperStar z obrazovky nezmizel a stal se jednou z výrazných tváří pořadu Tvoje tvář má známý hlas.
Nabídky chodí pořád, ale člověk musí samozřejmě vybírat, co chce dělat a jak se chce prezentovat. Měl jsem i nějaké resty, které teď doháním, Silvestr jsem strávil na Starých peckách s Leošem Marešem, nějaké věci se budou točit v průběhu ledna, ale chtěl bych být brán víc jako muzikant než jako nějaká celebrita.
Když jsme spolu hovořili ještě před finále, prozradil jste mi, že jste dříve buskoval, tedy hrál na ulici. Vrátíte se tam?
Busking je něco, čemu bych se věnoval, i kdybych vyprodával haly, takže ano. Vracím se do klasického modelu hraní každý víkend, kdy budu mít čas.
