S Lenkou Šaldovou a Olgou Janáčkovou o historii a současnosti festivalu OPERA

Festival Opera, který pořádá Jednota hudebního divadla, je vždy svátkem. Svátkem pro Pražany, kteří mají unikátní možnost poznat řadu oper, které pražské Národní divadlo neuvádí a seznámit se s mnoha kvalitními pěvci, kteří jinak v Praze nepůsobí. Je ale i svátkem pro soubory z našich měst, kde se hraje opera, protože ty mohou v Praze ukázat to nejlepší ze svého repertoáru. Není divu, že o tento festival je vždy velký zájem mezi odbornou i laickou veřejností.

Letos se festival koná už po patnácté, jeho ředitelkou je Lenka Šaldová. U zrodu festivalu ovšem stála Olga Janáčková a já bych se rád s oběma dámami jednak ohlédl za bohatou minulostí festivalu, ale pohovořil i o jeho současnosti, případně se zamyslel nad jeho budoucností.

Můžete zavzpomínat na dobu na začátku 90. let minulého století, kdy festival vznikl?
Olga Janáčková: Byla to zajímavá doba. Devadesátá léta minulého století překypovala ekonomickým varem, Václav Klaus prohlašoval, že kultura je pouhá třešinka na dortu a nebylo ani trochu jasné, jak se situace dále vyvine. Existence našich operních divadel byla v ohrožení. Já jsem tehdy měnila zaměstnání, opustila jsem Kabinet pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a nastoupila do hudebně dramatického oddělení Divadelního ústavu jako specialistka na operu. Měla jsem v popisu práce sledování inscenací našich operních divadel a jejich hodnocení. V té době jsem se také stala členkou výboru Jednoty hudebního divadla a její tajemnicí.

Proč festival vznikl a s jakým cílem?
Olga Janáčková: Tehdy mě velmi zaujala vysoká úroveň inscenace opavské Její pastorkyně (1992) a napadlo mě, že je nesmírná škoda, že ji nemohou vidět Pražané, kteří mají celkem pochopitelně pocit, že mimo metropoli opera skomírá. Ve výboru Jednoty jsme se shodli na myšlence zorganizovat případně festival operních divadel v Praze. Ředitelkou Divadelního ústavu tehdy byla Helena Albertová, kterou nápad zaujal a souhlasila s vyjednávací návštěvou našeho společného bývalého kolegy, ředitele Národního divadla Jindřicha Černého. Byli jsme úspěšní, získali jsme příslib pronájmu divadel patřících k Národnímu divadlu. Mohli jsme dále jednat o chystaném festivalu s jednotlivými mimopražskými divadly. Pokud by však ta neměla zájem vložit do tohoto zatím finančně zcela nezajištěného projektu své podílnictví, nemohla se akce uskutečnit. Podařilo se nám zainteresovat tehdejšího ministra kultury Jindřicha Kabáta, který poskytl festivalu historicky první finanční podporu ve výši dvě stě tisíc korun.

Měli a mají jednotlivá divadla pro svou účast nějaká určující kritéria, například dramaturgická?
Olga Janáčková: V žádném případě. Divadla si mohla pro svou reprezentaci v Praze zvolit svou nejkvalitnější operní inscenaci, kterou mají na repertoáru. Výběr se vždy podařil ke spokojenosti pořadatele i účinkujících. Mohu mluvit pouze o těch prvních třech festivalových bienále pod názvem Festival českého hudebního divadla 1993, 1995 a 1997, kdy jsem byla výkonnou tajemnicí festivalu. Ostatně se stále domnívám, že svazovat tento festival dramaturgickými hledisky je naprosto protismyslné. Jeho hodnota spočívá ve výběru kvalitních inscenací a dramaturgická pestrost mu velmi sluší. Pravda je, že část výboru Jednoty hudebního divadla měla po třech zahajovacích ročnících poněkud jiný názor a tak se naše spolupráce na nějaký čas přerušila. Pořádala jsem pak asi pět let ve Stavovském divadle svůj vlastní cyklus inspirovaný operou Opera žije!

Lenka Šaldová: Je to zcela na divadlech, s čím chtějí přijet. Předpokládá se, že to bude některá z novějších inscenací, nicméně ani to není povinnost. V pravidlech je pouze, že by daná inscenace před tím neměla být už k vidění v Praze (týká se samozřejmě mimopražských divadel). Festival vznikl, aby se divadla prezentovala tím, čím se chtějí pochlubit, co je pro ně podstatné. Žádné výběrové komise, ve kterých by se lidé hádali, která inscenace a proč je lepší. Žádné taktizování organizátorů, co se bude lépe prodávat. Jednota hudebního divadla je především koordinátorem, který hlídá celkový obraz festivalu – a ředitelka má za úkol zařídit, aby se představení uskutečnila a aby se o nich vědělo.

Festival není soutěžní, nicméně od jeho začátku se udělují takzvané Libušky. Můžete je čtenářům nějak přiblížit?
Olga Janáčková: Od počátku festivalu jsme oslovili osobnosti, které se zúčastňovaly všech představení a hodnotily je (mezi jinými Ivo Žídek a Ilja Hurník). Symbolem festivalu a také Jednoty hudebního divadla se stala vtipná kresbička známého karikaturisty Vladimíra Jiránka „Libuška“. Velmi korpulentní, řízou oděná osoba ženského pohlaví, ječící se vztyčenou rukou svou zcela jistě prorockou árii. Ještě jsme potřebovali nějaký artefakt, který bychom veřejně předali s patřičným komentářem těm, které komise hodnotila nejvýš. Požádali jsme opavskou keramičku a sochařku Danielu Holubkovou, aby cenu jménem Libuška navrhla. Odevzdala několik variant, z nichž jsme vybrali hlavu copaté děvy s pusou otevřenou ke zpěvu. Byla zároveň pokladničkou na podporu existence operních divadel. Jedny z prvních Libušek putovaly šťastnou shodou okolností do opavského divadla jako odměna za hudební nastudování Janáčkovy Její pastorkyně (dirigent Oldřich Bohuňovský) a také za vynikající Jenůfku Valentiny Čavdarové (bulharské pěvkyně s nádhernou českou – tedy vlastně moravskou –dikcí).

Změnilo se během let něco v udělování těchto cen?
Lenka Šaldová: Od prvního ročníku se proměnilo zásadně. Postupně se precizovalo, kdo ceny uděluje a v jakých kategoriích, vznikaly konkrétní poroty. Aktuálně jsme došli k řešení, že dvě ceny uděluje porota kritiků, dvě ceny publikum prostřednictvím ankety, jednu cenu ředitelka festivalu. Zmizela tak například porota emeritních sólistů – jsme moc rádi, že se legendy české opery chodí dívat na své nástupce (a také současní zpěváci na své kolegy!), ale festival se stále rozrůstá a chtít po nich, aby navštívili v průběhu dvou měsíců dvacet představení, to nejde. A jsem ráda, že jsme tak do rozhodování ještě více zapojili i diváky – však je to i jejich festival, těch věrných máme hodně. Tak snad přijdou i letos, za ztížených podmínek…

Uspořádat takový festival stojí jistě mnoho úsilí. Musí se sehnat peníze, jednat se sponzory, s jednotlivými divadly a v neposlední řadě i s hostitelským Národním divadlem, na jehož scénách se stěžejní představení festivalu odehrávají. Můžete se vyjádřit i k této zcela pragmatické, nicméně velice důležité skutečnosti?
Olga Janáčková: Už první festivaly měly bezvýhradnou podporu ředitelů Národního divadla, které poskytovalo zpočátku své prostory jako dar kolegům z mimopražských divadel bezplatně. Sponzory se mi dařilo oslovovat opakovaně – patřily k nim Komerční banka, Stavební spořitelna Modrá pyramida, Ministerstvo kultury. Programy a další tiskoviny graficky zpracovávalo studio Mowshe, květiny dodávalo spřátelené květinářství.

Lenka Šaldová: Když jsem na podzim 2000 přebírala festival, byla jsem studentka bez zkušeností a představy, co to znamená, zorganizovat festival. Vůbec teď s odstupem nechápu, jak je možné, že se festival na jaře 2001 uskutečnil. Zřejmě proto, že už byl stávající ročník dobře předpřipraven Helenou Havlíkovou (dr. Helena Havlíková byla ředitelkou festivalu v roce 1999) a k ruce jsem měla produkčního Martina Cikánka, který byl i u předchozího ročníku. Velmi rychle jsem se musela naučit, co je všechno potřeba dělat a hlídat. Naštěstí jsou v Národním divadle i v hostujících divadlech profesionálové (a milí lidé!), kteří jsou zvyklí na hostování inscenací. Nicméně i tak to není úplně jednoduché, protože festival organizujeme v podstatě ve dvou, ve volném čase – neměla bych šanci to zvládat, kdybych nenašla snovou produkční, Míšu Helanovou, dříve Syrovou. A pak samozřejmě je tu pár lidí, kteří moc pomáhají s jednotlivými úkoly.

Již druhý ročník festivalu v roce 1995 přinesl vedle stálých profesionálních souborů také alternativní část, v níž vystoupila například Barokní opera bratří Formanů nebo Komorní opera Praha. Co vás vedlo k rozšíření festivalu o tuto alternativní část, která pokračovala i v dalších letech?
Olga Janáčková: té době si i činoherní soubory poměrně často vybíraly operní náměty a jejich inscenace byly podle mého názoru zpestřením a oživením operního festivalu 1995 a 1997. Bratři Formani a také Studio Ypsilon předvedli svou verzi Prodané nevěsty, Divadlo Járy Cimrmana zahrálo Cimrmana v říši hudby, zúčastnila se však také Komorní opera Praha/Opera Mozart se svými experimentálními produkcemi Play Magic Flute a The Best of Mozart.

Festival v roce 1999 přinesl vedle kamenných divadel i hostování uměleckých škol se studentskými představeními. Od toho se v budoucnu upustilo. Proč? Nebyl to zajímavý doplněk festivalu, mapující naši operní budoucnost?
Lenka Šaldová: Školy žijí v jiném režimu než divadla, ukázalo se organizačně komplikované sladit je do jednoho termínu. Svého času se Jednota hudebního divadla hodně opernímu školství věnovala – ostatně i zásluhou lidí, jako jste vy. Původně tu byl nápad, uskutečnit samostatný festival škol. Narazilo to na komplikace s financováním (dostali bychom se mimo působnost Ministerstva kultury a Ministerstvo školství nenabízelo žádné možnosti spolufinancování takové akce). A pak také na to, že se neobjevil nikdo, kdo by si to vzal za své a projekt připravil, prosadil, zorganizoval. Navíc v posledních letech vzniká čím dál více projektů mimo tradiční operní síť, které výrazně proměňují českou operní krajinu, vychovávají nové osobnosti, které zkoušejí nové přístupy k opeře i k hudebnímu divadlu vůbec. A to považujeme za podstatné podchytit a v rámci festivalu prezentovat. Když přičteme, že se festival rozšířil i o slovenská představení, musíme trochu brzdit: festival roste, ale nikde není jistota, že porostou i dotace na něj.

Doprovodné akce festivalu patří ovšem k pevné součásti každého ročníku. Podle čeho je vybíráte?
Lenka Šaldová: Pokud máte na mysli právě ony alternativní soubory, tak ty jsou z mého pohledu už pevnou součástí festivalu, letos je jich osm! Některé, jako Ensemble Damian nebo Ensemble Opera Diversa už ostatně existují přes dvacet let! Snažíme se oslovit každého, kdo se opernímu divadlu věnuje. Kromě toho je ale také jedním z cílů festivalu vytvořit prostor pro setkávání, proto jsme v minulých letech připravovali besedy, minule jsme si poprvé vyzkoušeli povídání s inscenátory a interprety po představeních. A byli jsme až překvapeni, jak velký o ně byl zájem. Doufám, že se k tomu vrátíme i letos, jakkoli žijeme v době, kdy covidová opatření setkávání omezují. Ale setkávat se, sdílet společně zážitky, to je podle mě nutná součást lidského života, kterou si nesmíme nechat vzít. Když se všichni někde zavřeme před světem a ostatními lidmi, nutně nás to psychicky rozloží. Proto velmi doufám, že zůstanou divadla otevřená a v druhé půli festivalu dojde i na besedy s publikem.

Jaké jsou v současné době největší potíže festivalu (pokud nějaké jsou)?
Lenka Šaldová: Strach. Aniž bych chtěla snižovat tragédie, které doba covidová přinesla, s panikou, kterou v lidech politikové podporovaní médii vyvolali a vyvolávají, budeme bojovat ještě léta. Vnímám ji při jednání s lidmi v divadlech. A určitě se projeví i v návštěvnosti. Stejně jako nejistota. Co bude platit zítra, co za měsíc. Kdo bude smět do divadla. Jestli se vůbec bude hrát. Jaký bude režim na hranicích. A dneska už je mi jasné, že ať je u moci kdokoli, nemůžeme spoléhat na to, že opatření budou racionální a logická. Právě jsme se domluvili banskobystrickým souborem na zrušení představení Evy – aktuálně každý, kdo nemá tři dávky očkování, musí mít při překročení hranic PCR test. To stojí mnoho peněz. Navíc šest hodin společné jízdy v autobuse – stačilo by, aby pak měl jeden člověk pozitivní test, všichni by museli do karantény. Chápu, že je to pro banskobystrické možná příliš velké dobrodružství a že nechtějí riskovat, že zas budou doma rušit představení, když možná budou moci zas v únoru začít hrát (na Slovensku se aktuálně nehraje).

Podívám-li se na přehled představení letošního ročníku, chybí mi tam z takzvaných kamenných divadel účast operních souborů v Brně a v Ústí nad Labem? Proč?
Lenka Šaldová: Vedení Severočeského divadla dalo opakovaně najevo, že má jiné priority nežli prezentaci na festivalu, orientuje se hodně na výjezdy do zahraničí a zavázat se s ročním předstihem k hostování v Praze je pro ně nevýhodné. Letos je to zřejmě škoda – co jsem slyšela, inscenace Tristana a Isoldy by se ve festivalovém programu jistě neztratila. Nicméně hlavně mě samozřejmě trápí neúčast Brna. Plánováno bylo hostování inscenace Tří fragmentů z Juliette/Lidský hlas, až na konci listopadu se rozhodlo, že to nepůjde. V Brně inscenaci z provozních důvodů stáhli. A jakkoli jsme s šéfem Jiřím Heřmanem pečlivě probírali jiné možnosti, ukázalo se, že buď nejdou inscenace technicky převézt, nebo by brněnští potřebovali další den na přípravu, který teď už samozřejmě nemáme šanci ve Státní opeře získat. Velmi si Jiřího Heřmana vážím i za jeho maximalistický přístup a neústupnost: buď ukázat inscenaci v plné kráse, nebo vůbec. I díky tomuhle přístupu teď Brno nabízí operní divadlo, které je souměřitelné s tím, co nabízí velké evropské metropole. A tak zcela chápu, proč se rozhodl na účast na festivalu za aktuální situace rezignovat. Ale pro festival je to rána, samozřejmě.

Když jsem býval členem výboru JHD, pamatuji se, že jsme usilovali také o účast některých zahraničních divadel. Od roku 2015 hostují na festivalu slovenské operní soubory, což je jistě významným obohacením festivalu i jeho dramaturgie. Jak se vám daří tyto soubory do Prahy přivézt a uvažujete v budoucnu o účasti operních divadel z dalších zemí?
Lenka Šaldová: Ukázalo se, že zvláště pro oba menší soubory – Banskou Bystricu a Košice – je zajímavé prezentovat se v ČR, ostatně z Košic iniciativa vzešla, jestli bychom je nepřibrali. Jakkoli si slovenská divadla přispívají na hostování ještě více nežli česká (ano, pro divadla účast na festivalu není vůbec ekonomicky výhodná, doplácejí na ni), zatěžuje to samozřejmě festivalový rozpočet, takže je otázka, jestli je to do dalších let udržitelné. Což je i odpověď na otázku, jestli se nerozhlížet i jinde za hranicemi. Konfrontace s divadly v zahraničí by českému divadlu i domácím divákům rozhodně prospěla, krásné by bylo mít v Praze třeba středoevropský operní festival, ale to už není akce, kterou by mohla organizovat Jednota hudebního divadla a dva lidé vedle svého zaměstnání. A která by mohla spoléhat jen na dva hlavní finanční partnery jako my – na Ministerstvo kultury ČR a hlavní město Prahu.

Na co byste chtěla milovníky opery letos především pozvat a na co se těšíte vy?
Lenka Šaldová: Využiju odpověď na vaši otázku jako obecný apel: milí diváci, vyberte si podle svého vkusu. Představení jsou skoro dvě desítky, program je velmi rozmanitý. Hlavně přijďte – a dejte tak najevo, že je pro vás divadlo důležité. Divadelníci vás potřebují více nežli kdykoli dříve. Věřím, že pro soubory i pro vás můžou být festivalová představení vzpruhou. Myslím, že budou díky současné situaci ještě emotivnější nežli v předchozích letech. A na to se moc těším já. Protože tím je festival výjimečný. 

Přestože Olga Janáčková již dlouho není ředitelkou festivalu, je stále členkou Výboru Jednoty hudebního divadla a nadšenou návštěvnicí festivalu. Na co se letos těší ona?
Olga Janáčková: Především mám radost, že festival úspěšně existuje s podporou zúčastněných divadel a získává si početné obecenstvo. Těším se na něj vždycky, jako ostatně na každé operní nebo obecněji vzato na každé divadelní představení.

Vím, že se to těžko vybírá, ale můžete jmenovat jednu inscenaci a jeden operní výkon, který vám za ta léta nejvíce utkvěl v paměti?
Olga Janáčková: Kdepak, to nemohu. Těch mimořádných zážitků mi v paměti utkvělo opravdu mnoho…

Lenka Šaldová: Od roku 2001?! Uf. Ale dobře. Prostě první, co mě napadlo, aniž bych o tom přemýšlela. Festivalové představení Rachmaninových aktovek Francesca da Rimini a Lakomý rytíř na minulém ročníku – a záměrně píšu „festivalové představení“. Inscenace skvělá, ale na festivalu to byl obzvlášť intenzivní zážitek, úplně jsem cítila, jak publikum ani nedýchalo. Anatolij Orel jako liberecký Macbeth.

Co budoucnost festivalu? Na čem závisí a jaké máte plány?
Lenka Šaldová: Nechme proběhnout tento ročník… O klíčové dotaci z Ministerstva kultury se bude jednat až na konci února, kdy už bude festival v plném proudu. Neskrývám obavy, jak to letos dopadne. Až festival skončí, musíme – jako vždy – promluvit s řediteli/šéfy, co dál. Jestli festival dále budou chtít, budeme v Jednotě hudebního divadla nejspíš hledat způsob, jak ho opět zrealizovat.
Děkuji za rozhovor a těším se na festivalová představení.