TEMNÁ HMOTA

Ani NASA, ani žádná jiná kosmická agentura nepoužívá k výpočtu oběžných drah a trajektorií pro své satelity a plavidla Einsteinovy rovnice. Méně přesné výpočty Isaaca Newtona o tom, jak má gravitace způsobit, aby se kosmické lodě na svých cestách pohybovaly, jsou až dost dobré, vzhledem k jejich relativně nízké rychlosti a poměrně  malému prostoru, kde v současnosti probíhá lidský průzkum Vesmíru.

To neznamená, že nikdy není vyžadována větší přesnost relativistických úvah o gravitaci, dokonce ani v prozaickém prostředí naší domovské planety. Například GPS by nebylo možné bez Einsteinových rovnic pole. Interakce s rychlým zaměřením k triangulaci automobilu na dálnici na úrovni terénu se satelity 20 000 km nad hlavou a pohybující se 14 000 km rychlostí  je taková, kde matematika a klasický pohled na gravitaci 17. století jednoduše nestačí. Gravitační zdroj Země dostatečně rozlišuje mezi jejími povrchovými a orbitálními výškami, aby vytvořila dilatace času, které by vedly k mnoha chybám v přesném umístění, kdyby nebyly zohledněny pomocí Einsteinových formulací a ne Newtonových.

Newtonovy zákony se sotva mýlí, ale čím víc století uplynulo a jak věda zrála a postupovala, došlo jí, že její základní pohled na gravitaci byl chybný a že správně fungovala pouze matematika - alespoň v tom základním. Poučením by mělo být, že téměř jistě musí existovat ještě lepší způsob, jak v budoucnu pochopit gravitaci -  další odhalení hlubšího a složitějšího výpočtu v jádru této univerzální síly. A to lze jen stěží vyvodit z hrubého předpokladu, protože čím více se o gravitaci dozvídáme, tím větší jsou paradoxy, které ji obklopují.

Nejúžasnějším a nejnevysvětlitelnějším hlavolamem o gravitaci je nepochybně její úžasná slabost. Ze čtyř základních sil - gravitace, elektromagnetismu a silných a slabých jaderných sil - je šokující slabost gravitace ve srovnání s jejími ostatními kosmickými protějšky natolik neúměrná, že křičí o tom, že musí existovat něco velmi důležitého a ústředního,