Před 80 lety odjel první transport s plzeňskými Židy. ‚Z Terezína se mi vracejí těžké sny,‘ říká lékař
Před 80 lety zahájili nacisté a jim podléhající úřady protektorátu Čechy a Morava deportace plzeňských Židů. Mezi 18. a 26. lednem 1942 (ve třech transportech označených písmeny R, S a T) muselo odjet do ghetta v Terezíně 2604 mužů, žen a dětí – svobody se dožilo jen 204 z nich. Patřil k nim i tehdy osmiletý Petr Riesel s matkou Irenou a mladším bratrem Hanušem.
Mohlo by se říct, že oproti lidem, kteří kvůli rasové persekuci ztratili celé rodiny, byli zavlečeni na východ a skončili v táborech s drastickými podmínkami, měl dr. Riesel štěstí, neboť se v Terezíně spolu s některými blízkými dočkal konce nacismu.
Těžké sny lékaře Petra Riesela. K osmdesátému výročí židovských transportů z Plzně
Uvažovat tímto způsobem je ale nesmyslné. Terezín nebyl tak strašný jako například Osvětim-Birkenau, přesto v ghettu nedaleko Prahy zemřelo více než třicet tisíc lidí. I pobyt v Terezíně stačil k celoživotnímu otřesu.
„Mé trauma začalo brzy a trvalo dlouho, v opakujících se snech trvá vlastně dodnes. Představa, že z takového traumatu může člověk vyrůst jako z bot a totálně se ho zbavit nebo je přemoci a anulovat jeho formující vliv na povahu a další život, je chybná,“ napsal Petr Riesel v roce 2012.
Fanoušci FC Viktoria Plzeň
Na svět přišel v červnu 1933 v Plzni v české židovské rodině jako prvorozený syn. Matka Irena pocházela z Broumova, otec Pavel se narodil v Nečtinách u Plzně, jeho předkové přišli do Čech z Polska, z oblasti u města Brody. Rieselovi vlastnili v Plzni obchod s truhlářským zbožím, kde také oba pracovali.
„Žili obvyklým životem českých Židů. Nebyli nábožensky zaměření, své židovství nepopírali, ale ani mu nepřikládali zvláštní význam, byli vášnivými fanoušky fotbalu a klubu Viktoria Plzeň, chodili hrát bridž,“ vzpomíná Petr Riesel: „Otec hrál také amatérsky na violu, ovšem moc toho o něm nevím, přišel jsem o něj brzy.“
Záhy po německé okupaci, ještě v březnu 1939, sebralo Pavla Riesela gestapo (v rámci preventivní zatýkací akce Gitter, při níž Němci uvěznili několik tisíc lidí).
„Otec byl vzat jako jeden z politických rukojmí a zahynul, snad v koncentračním táboře Dachau v roce 1942. Možná byl ve spojení s nějakou francouzskou odbojovou organizací, ale bližší informace nemám, jen to zmiňovala maminka.“
Rieselových se týkala všechna protižidovská opatření: přišli o občanská práva, o obchod i o domov, Petr nesměl chodit do školy. Když přišel příkaz, aby se vystěhovali z plzeňského bytu v Nádražní ulici, rodina se rozdělila: matka s mladším synem Hanušem (Honzou) zůstala v Plzni u přátel Lustigových, starší Petr pobýval u prarodičů v Radošovicích u Říčan.
V lednu 1942 museli Rieselovi do transportu: „Vrátil jsem se, setkal se s matkou a bratrem. Vím, že jsme šli v zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň, kde jsme byli soustředěni, odtamtud jsme teprve putovali do vagonů. Na chodnících stály houfy lidí, nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Ale také nikdo nezavolal: ,Vraťte se!‘“ Petr Riesel byl deportován do Terezína 18. ledna pod číslem R220.
„Vyčištění Plzně od Židů“, tedy vyhnání dvou a půl tisíc bezbranných a ponížených lidí, netrvalo ani dva týdny.
Nejstarším člověkem zařazeným do transportů z Plzně a okolí byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu do ghetta Terezín, nejmladším osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně, která se svou matkou válku přežila (informace pochází z nové výstavy, kterou připravil dokumentarista Martin Šmok – můžete ji vidět v plzeňských ulicích a v mázhausu tamní radnice).
Terezín plnil mimo jiné funkci tranzitního ghetta: většina plzeňských Židů byla odtud zavlečena na smrt, již v březnu 1942 jich více než 450 odjelo do ghetta v Izbici, kde byli nakonec postříleni nebo zavražděni v táborech Belžec, Sobibór a Majdanek.
Stín ruky s revolverem
Vzpomínky Petra Riesela na Terezín jsou roztříštěné, ale živé a silné: „První terezínský horor byla zima. Příšerná zima.“ Bydlel s bratrem v Kinderheimu (dětském domově), pamatuje si, že později musel pracovat a kvůli všeobecnému hladu kradl brambory ze sklepa, kam prolezl malým oknem.
„Jednou tam přišel nějaký esesák, asi byl opilý. Slyšel šramot nebo viděl stíny, vytáhl pistoli a hrozil. A já jsem sledoval stín té ruky s pistolí na zdi.“
Ireně Rieselové se podařilo spolu s oběma syny uniknout z transportu na východ. Němci většinou deportovali jen zdravé, aby zachovali dojem, že lidé jedou na práci, nikoli na smrt.
S pomocí přítele dala matka chlapcům injekci, patrně s benzinem: „Byly z toho vysoké horečky a bylo to zlé, zřejmě jsem prodělal i zánět mozkových blan. Ale do transportu jsme nešli. Prodělal jsem také v Terezíně těžký nervový záchvat, když jsem se jednoho dne od mámy dozvěděl, že tatínek je po smrti. Taková panika, porucha vědomí, křik a šok. Do té doby mi říkala, že otec odjel do Zlína, že tam šije boty.“
Petru Rieselovi zůstalo v paměti také terezínské kreslení (učit se bylo zakázáno, ale malovat děti směly). Po válce se našly originály jeho kreseb, dnes jsou v terezínském muzeu. Dr. Riesel soudí, že jeho dětské obrázky svědčí o citové deprivaci, osamění a beznaději.
Vyrovnávání se s Terezínem
S psychickým otřesem je ve vzpomínkách Petra Riesela spojeno také osvobození ghetta v květnu 1945.
„Ruské kolony jezdily kolem Terezína a honily Němce. Ti předtím do Terezína stříleli, tak si to alespoň pamatuju. My jsme byli tenkrát v Drážďanských kasárnách, kde jsem ležel ze strachu pod postelí, máma byla v práci. Když přišlo osvobození, dostal jsem tak příšerný záchvat, že jsem při stavu plného vědomí nemohl otevřít pusu, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem křičet, nemohl jsem nic... Lidé kolem mě skákali radostí, tancovali, křičeli a brečeli, ale já se nemohl přidat. Dodnes to považuji za velké ochuzení a postižení, že jsem si konec nacismu v Terezíně neodjásal a neodskákal.“
„Za pár dní už tam byla docela jiná atmosféra, protože ghetto zachvátila tyfová epidemie a lidé se starali hlavně o to, kdy a jak se dostanou pryč. Jako bych to tedy všechno neměl uzavřené, jako bych se s tím musel vyrovnávat celý život, postupně, po troškách.“
Po osvobození ghetta odcestoval jedenáctiletý Petr Riesel s matkou a bratrem na korbě malého náklaďáku. Přišli o několik příbuzných včetně matčiny sestry Vilmy, mířili do Police nad Metují k prastrýci (i on přežil v ghettu, kde ho Irena Rieselová ošetřovala).
Ve svém textu o traumatu holokaustu dr. Riesel píše: „Pamatuju si, jak jsme záviděli dánským a holandským Židům, že jejich vlády pro ně poslaly moderní autokary. Náš odchod z Terezína nebyl českými úřady nikterak organizován, nikdo nám nepomohl. Usoudili jsme, že s velkou pomocí společnosti nemůžeme počítat ani v budoucnu.“
Z Terezína mu zůstaly vracející se sny: „Jeden sen je ‚čichový‘. Já jsem čich v důsledku určitých zdravotních potíží ztratil, ale v tom snu jasně cítím zápach, který vycházel z mrtvých těl, když na konci války přijížděly do ghetta transporty smrti.“
„Druhý je o příšerné zimě na bohušovické louce, kde jsme byli pod dohledem esesáků nebo četníků počítáni a stáli jsme tam celý den. V tom snu vidím rudé slunce, a i z něj vychází zima. Pak se probudím, a cítím tu zimu tak intenzivně, že si musím jít pro ponožky.“
O životě lékaře Petra Riesela se více dozvíte, když si poslechnete Příběhy 20. století.
