Pech obsáhle o Motoru, Spartě i mladých. Život po kariéře? Děsím se toho

Foto: Petr Tibitanzl. hcmotor.cz

Lukáš Pech je synonymum pro dlouhodobou sportovní výkonnost. Veterán, který nyní působí v Českých Budějovicích, nedávno vstřelil svůj jubilejní 250. gól v součtu nejvyšší soutěže a reprezentace. Díky tomu se dostal do elitního Klubu hokejových střelců. V tomto obsáhlém rozhovoru přišla řeč na všechny důležité kariérní momenty, kterými si vyhlášený hračička a bavič prošel.

Lukáš Pech, čerstvý člen Klubu hokejových střelců. Jak vám to zní?
Upřímně řečeno to se mnou zatím nic nedělá. Ale je fajn, že jsem té mety dosáhl. Beru to jako takové ocenění mé práce, kterou jsem odváděl a odvádím. Jen je škoda toho, jaká je doba. Mrzí mě, že na hokej může chodit jen omezené množství diváků.

Možná, že tenhle úspěch skutečně doceníte až po kariéře.
Máte pravdu, že teď není moc času o tom přemýšlet. Je to krásný pocit, ale člověk musí jít dál od zápasu k zápasu, protože prakticky neustále hrajeme. Až si jednou po kariéře sednu a budu bilancovat, tak si toho asi začnu vážit ještě víc.

Věděl jste, že se vám milník 250 branek v lize a reprezentaci blíží, nebo jste to nevnímal?
Pamatuju si, že jsme to řešili loni s klukama na Spartě. Říkal jsem jim, že mi chybí ještě přes dvacet gólů, že jsou to ještě zhruba dvě sezony a dál jsem to neřešil. Když jsem přišel do Motoru, nadhodil Milan Gulaš, že nám chybí zhruba stejně gólů, abychom se do Klubu střelců dostali. Jsem rád, že se to nám oběma nakonec podařilo. Osobně jsem to začal vnímat až ve chvíli, kdy mi chyběly dva góly, ale nijak zvlášť jsem se na to neupínal. Když se na takovou věc upnete, může to být kontraproduktivní a o to víc se trápíte. Nechával jsem tomu volný průběh.

Takže sázka s Milanem Gulašem o to, kdo se do Klubu hokejových střelců dostane dřív, neproběhla?
Vůbec ne. Já se o takových věcech nerad bavím. Prostě jsme hráli a začalo nám to tam padat. Hlavním cílem bylo, abychom pomohli týmu. Žádná sázka mezi námi nepadla.

„Nijak zvlášť jsem to neřešil, když se na takovou věc upnete, může to být kontraproduktivní."

Vždycky jste mi připadal spíš jako nahrávač než střelec. Možná o to cennější pro vás příslušnost v Klubu střelců je, ne?
Souhlasím, neříkám, že gól dát neumím, ale už od dorostu a juniorky mě bavilo puky rozvážet a víc tvořit hru. Ale samozřejmě, že když byla šance skórovat, využil jsem ji. Nejsem každopádně takový ten klasický střelec, kterým byl třeba Martin Procházka. Ti měli svou hru na střílení gólů vyloženě postavenou. Další věc je ta, že jsem měl během kariéry skvělé spoluhráče. Bez nich a bez podpory rodiny bych tohle dokázat nemohl.

Osud si to naplánoval tak, že gól s číslem 250 jste vstřelil na Spartě. Tedy tam, kde jste strávil velkou část kariéry. Asi zvláštní pocit, že?
Zvláštní pocit to byl. Musím říct, že jsem se ani neradoval. Speciální to pro mě bylo i v tom, že zrovna na tomhle zápase byla moje rodina, která tak gól mohla vidět. Jak už jsem řekl, také oni mají na tomhle všem svůj podíl.

Foto: Petr Tibitanzl, hcmotor.cz

Když už jsme u Sparty, jak z obecného pohledu vzpomínáte na roky strávené v hlavním městě?
Musím říct, že jsem nikdy nelitoval toho, že jsem do Sparty šel. Bylo to tam parádní. V určitých ohledech mi tamní angažmá trošku otevřelo oči. Tlak je ve Spartě enormní, stejně tak se o vás všichni skvěle starají, načež vyžadují maximální výkonnost, což je to, proč vás do klubu berou. I hráčská konkurence je v klubu vysoká a vy musíte vždycky makat naplno, abyste si místo v sestavě udrželi. Hrál jsem s hráči, kterými byli Petr Ton nebo Jarda Hlinka, což jsou legendy. Jen je škoda, že jsme nikdy nedosáhli na titul, i když tým jsme na to měli.

Nejvíc vás asi mrzí finále sezony 2015/16 a prohra s Libercem, že?
To si úplně nemyslím. Pro mě byla největší škoda sezona 2013/14, kdy jsem do Sparty přišel. Tým se tehdy budoval a my hráli skvělý hokej. V základní části jsme udělali přes 100 bodů, nastříleli 200 branek a hokejem jsme se bavili. Ale bohužel jsme prohráli v sedmém zápase semifinále s Kometou. Hrábli jsme si na dno, přičemž Kometa byla bohužel šťastnější. Mrzí to ale hodně, protože jsme v sedmém zápase vedli 2:0 a 3:1, bohužel jsme ten zápas do vítězného konce nedotáhli. Pro mě byla tahle série předčasné finále. Oba týmy v ní hrály na doraz, což se pak projevilo ve skutečném finále, kdy už Kometa neměla síly a prohrála se Zlínem. Roku 2016 byla samozřejmě taky škoda. Tam jsme dojeli na velký počet zraněných hráčů. Skoro celý tým byl během finále v lékárně…

Zmínil jste velký tlak, který je na hráče Sparty kladen. Jak velký vliv má podle vás na to, že se vám nepodařilo dosáhnout na titul?
Když jsem hrál ve Varech, všichni se chtěli na Spartu vytáhnout. Jakmile přijela Sparta, tak jste se vždycky chtěli ukázat. Není to žádné klišé, podle mě to tak má každý hráč.  Vezměte si, že základní část je dlouhodobá soutěž a vy si přesně kvůli tomuto nemůžete v žádném zápase odpočinout, protože kamkoliv přijedete, tam se na vás chtějí vytáhnout. Ledaže v daném zápase nastřílíte pět nebo šest gólů a máte klid. Pak jsou tu média. Když se Spartě nedaří a prohraje třeba tři zápasy, okamžitě se to řeší a probírá. U většiny jiných týmů to podle mě v takové míře zdaleka nefunguje. Někteří hráči tyhle články čtou, takže i to se jim může dostat do hlavy.

„V určitých věcech mi angažmá na Spartě otevřelo oči."

Jaký vztah k médiím máte vy?
Vždycky jsem se je snažil nevnímat. Po zápase noviny zásadně nečtu a když je někdo přinese, tak se podívám jen na obrázky. Snažím se soustředit jen na svůj výkon na ledě. Byly ale i chvíle, kdy to člověk samozřejmě vnímal. Třeba před pár lety, kdy byl ve Spartě Uwe Krupp. Měli jsme krizi, nedařilo se nám, což se hojně probíralo. Uwe chtěl změnit určité věci a to nevyšlo. Myslím, že ani tým jsme tehdy neměli tak silný, abychom mohli pomýšlet na nejvyšší příčky. Každopádně se snažím noviny neřešit.

Mluvil jste o Uwe Kruppovi. Na české poměry je nezvyk, aby v lize trénoval jiný než český nebo slovenský trenér. Jak jste si tehdy zvykli?
Nezvyk to je, to máte pravdu. Upřímně musím říct, že na začátku jsem se toho trošku bál, protože moje angličtina není nejlepší. Ale zvykl jsem si. Slovíčka jsem si osvojil a bavilo mě to. Nemůžu na něj říct křivého slova. Byl to chlap, který se k nám choval s respektem, nebyl povýšený. Líbilo se mi, že když vám něco chtěl říct, tak vám to řekl přímo. Nikdy si na hráče nestěžoval přes noviny.

Začátek éry Kruppa ve Spartě vypadal nadějně, ale pak se všechno zadrhlo. Proč?
Několikrát jsem o tom přemýšlel. Byli jsme první, poté jsme prohráli pár zápasů, spadli na šesté nebo sedmé místo a už jsme se nenastartovali. Uwe po nás chtěl styl založený hodně na nahazování. Neříkám, že nechtěl, abychom tvořili, ale chtěl hodně nahazovat a hrát důrazně. Myslím, že my jsme tenkrát neměli na takový styl hráče. Kdybychom měli hráče méně technické, tak asi mohl s tímhle stylem slavit úspěch. Ale nemůžu na Uweho říct nic špatného.

„Po zápase noviny nečtu. Když je někdo přinese, podívám se maximálně na obrázky."

Uweho Kruppa nahradil ve Spartě Miloslav Hořava. Na něj vzpomínáte jak?
Přísný trenér s obrovským respektem, který všechno bral opravdu vážně. Dbal na detaily. Byl schopný vám cokoliv vysvětlit. Ať to bylo ohledně práce s hokejkou v prostorech nebo třeba hry na brankovišti. On měl na starosti hlavně obránce, útočníky nechával Pepovi Jandačovi. Každopádně musím říct, že tréninky pana Hořavy měly obrovské tempo. Když jsme dělali nějaké cvičení a někdo ho nedělal správně, tak všechno zastavil a pracovali jsme na tom od začátku. Je to jeden z nejlepších trenérů, který mě kdy vedl.

Když říkáte, že Miloslav Hořava je typ vážného trenéra, dokázal jste ho vy jako vyhlášený šprýmař rozesmát?
To víte, že jsem ho taky párkrát obměkčil. (směje se) Sranda k tomu patří, ta musí být. Pan Hořava to ví, jen na sobě emoce nedává znát. Ale když bylo po tréninku nebo mezi zápasy, tak v kabině samozřejmě byla i legrace. Ještě vám řeknu, že za mě je Miloslav Hořava jeden z nejlepších českých trenérů na fyzickou přípravu. Zažil jsem ho už ve Varech před dvaceti lety a tehdy to byly galeje. Těžil jsem z toho i v dalších fázích kariéry.

„Kdybychom měli méně technické hráče, tak asi mohl Uwe Krupp slavit se svým stylem na Spartě úspěch."

Před touto sezonou jste zamířil do Motoru a zdá se, že jste v novém angažmá pookřál. Vidíte to tak i vy sám?
Při pohledu zvenčí to tak vypadat může. Je to tím, že v Motoru dostávám hodně času na ledě. Cítím se velmi dobře. Hraju za zápas i přes 20 minut. Když hrajete za zápas třeba 13 minut, jako ve Spartě, tak je to velký rozdíl. Ve Spartě už jsem zkrátka měl jiné úkoly. Je jasné, že bych rád hrál víc, ale bral jsem to jako trenérovo rozhodnutí a nechtěl jsem si dělat zlou krev.

Foto: Petr Tibi, hcmotor.cz

Jinými slovy jste cítil, že se s vámi ve Spartě už nepočítá do klíčových rolí?
Neřekl bych, že se se mnou nepočítá. Sparta chtěla, abych v týmu pokračoval, nabízela mi smlouvu na rok.

Ale vy jste chtěl kontrakt na dva roky, že?
Přesně tak, to byla moje jediná podmínka. Nebylo to ani tak o roli v týmu, říkal jsem, že tu bych vzal jakoukoliv. I kdyby mělo jít o čtvrtou lajnu, ve které bych vychovával mladé. Kdyby se pak někdo zranil, byl bych okamžitě připravený zaskočit. Ale jak říkám, chtěl jsem smlouvu na dva roky. Bude mi 39 a v mém věku jsem už jednoletý kontrakt nechtěl. Můžete se totiž dostat do fáze, kdy si budete právě vzhledem k věku něco hledat už těžko. Tohle byla moje vize a chtěl jsem, aby to Sparta pochopila. Sparta měla ale jinou vizi, takže se to nesešlo. Na druhou stranu jsem vděčný Motoru za šanci, kterou mi dal. Doufám, že se jim odvděčím dobrou hrou.

Zatím se Motoru rozhodně odvděčujete, protože s Milanem Gulašem řádíte. Na takového spoluhráče si člověk ani nemusí zvykat, co?
To víte, že zvykat si musíte vždycky. Musel jsem si zvyknout já na Milana i Milan na mě. On je neskutečné chytrý hráč, má parádní periferní vidění, dokáže dát přesnou nahrávku. Samozřejmě má taky skvělou střelu. Třikrát vyhrál bodování extraligy, což o něčem vypovídá. Za mě je to jeden z nejlepších hráčů na českých kluzištích.

S Milanem Gulašem patříte mezi nejlepší hráče soutěže. Ale řekněte mi, není to zároveň tak trochu nelichotivý signál k mladým, kteří by vás měli vytlačit z vašich pozic, což se ovšem neděje?
Myslím, že před lety se nechodilo tolik ven. Nebyly v tomto ohledu takové možnosti. Teď je to tak, že ti nejlepší rychle odejdou, což hraje roli. Před dvaceti lety, když jsem začínal, hráli v jednom týmu třeba jen dva mladí, kteří si svoje místo museli vybojovat. Neříkám, že dnes si svou šanci mladí vybojovat nemusí, ale v týmu jich hraje třeba sedm. Pak je to nejspíš i otázka trénování a každodenní práce. Jsou situace, kdy vám mladí přijdou do áčka a chybí jim pokora. Okamžitě si myslí, že si z nich všichni sednou na zadek. To je špatně.

„Na mladých mi vadí, že na sobě nedávají znát emoce."

V jednom z dřívějších rozhovorů jste se vyjádřil, že dnešní mladí vám připomínají leklé ryby. Jak jste to myslel?
Myslel jsem to tak, že z mého pohledu v sobě nemají cílevědomost, touhu vyhrávat. Když jsem byl mladý a prohráli jsme, byl jsem vždycky hrozně nasra*ej. Dokázal jsem přijmout porážku, ale další zápas jsem chtěl o to víc vyhrát. U dnešních mladých mi přijde, že když prohrají, tak je jim to jedno. Nedávají na sobě znát emoce, to mi vadí.

Čím si to vysvětlujete?
Vůbec nevím, nedokážu si to vysvětlit. Kdybych trénoval děti, tak na trénincích dělám různé hry a soutěže, aby se děti navzájem špičkovaly. Aby se chtěly vzájemně porážet. To je podle mě cesta, jak do nich soutěživost dostat.

A je ve hře, že po kariéře vstoupíte na dráhu trenéra?
Moc by mě to bavilo. Rád bych předával zkušenosti dětem. Je to samozřejmě úplně něco jiného než být hráč, musíte sledovat trendy, ale bylo by to pro mě zajímavé. Víte co… Občas se v noci budím a s hrůzou přemýšlím o tom, co budu dělat po kariéře, protože jsem celý život hrál hokej a když to řeknu blbě, tak nic jiného neumím. Hokeji jsem se věnoval na sto procent, věřil jsem, že v něm můžu něco dokázat a že v něm můžu být dobrý. Je to každodenní dřina, ale na druhou stranu… Každá práce je dřina. Nedávno jsem na toto téma mluvil s Petrem Kumstátem.

Co jste si řekli?
Petr skončil s hokejem před dvěma lety. Teď pracuje s bráchou jako truhlář. Říká mi, že každé ráno vstává v šest a končí třeba v pět, říká, že je to dřina, ale že s hokejem se to nedá srovnávat. Pochvaluje si, jak se mu ulevilo fyzicky i psychicky. Kdo to nezažil, tak asi nepochopí. Petra práce každopádně baví a je v ní spokojený. Já za sebe narovinu říkám, že mám obavy z toho, co budu dělat po kariéře.

„Občas se v noci s hrůzou budím a říkám si, co budu dělat po kariéře."

S Petrem Kumstátem jste společně získali titul s Karlovými Vary. To byl asi váš největší kariérní úspěch, že?
Jednoznačně. Individuální statistiky jsou krásné, ale z týmových úspěchů se radují všichni. Tehdy hokejem žilo celé město. Musím poděkovat spoluhráčům. Ať je to Miloš Kajer, který mě vychoval v Kadani, kde si mě vzal po křídla. Nesmím zapomenout na Milana Procházku, který se mnou hrál čtvrtou lajnu ve Varech a byl pro mě mentorem. On to vzadu odbránil, díky čemuž jsem já mohl tvořit. Pak jsou tu samozřejmě další, ať je to Petr Kumstát, Martin Zaťovič a tak dál. Nerad bych na někoho zapomněl.

Jak se vám hrálo ve staré karlovarské plecharéně? Vzpomínám si, jak diváci obsypali plexiskla, u kterých stáli na bednách od piva. To už se dnes moc nevidí.
Nedám na ni dopustit. Bylo to něco neuvěřitelného. Hala byla stará, plechová, zima v ní byla, ale když jste tam každodenně trénoval, tak jste si zvykl. A ta atmosféra… Vždycky říkám, že čtrnáct tisíc lidí v O2 areně neudělá takovou atmosféru jako pět tisíc lidí ve staré karlovarské plecharéně. Akustika v ní byla výborná, díky tomu to byl neuvěřitelný hukot. Když se tak bavím s klukama, kteří v ní ještě hráli, tak mi říkají: My jsme tam k vám tak neradi jezdili, zima nám tam byla a ten rachot…(směje se)

Jste vzorem hokejové dlouhověkosti a vysoké výkonnosti. Nikdy vás nenapadlo zkusit zahraničí?
Samozřejmě, že mě to napadlo, ale asi nepřišla adekvátní nabídka. Vím jen o dvou, před deseti lety jsem mohl jít do Švýcarska a pak se ozvala Riga z KHL. Já už byl ale na Spartě, kde jsem byl spokojený a neměl důvod odcházet. Vždycky si musíte vyhodnotit, jaká varianta je pro vás nejlepší. Když dám ještě jiný příklad, do Sparty jsem mohl jít už v roce 2009, když jsme vyhráli ve Varech titul, ale nešel jsem. Viděl jsem hráče, kteří tam tehdy byli a bylo mi jasné, že bych v sestavě dost možná jen paběrkoval. Já ale potřeboval pravidelně hrát, takže jsem ve Varech zůstal a do Sparty zamířil až později.

Foto: Petr Tibi, hcmotor.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz