A pro všechny, kteří znají jak jméno významného, ba přímo největšího znalce a editora domácího undergroundu, tak underground, a jeho domácí předchůdce, by vlastně mohla recenze skončit již v tomto momentě.

Ovšem profesionální kvality jak Machovce samotného, tak výsledků jeho desítky let trvajícího odborného bádání a zájmu, nám v tom naprosto jednoznačně brání. Jak napovídá titul, Machovec se protentokrát zaměřil především na oblast danou jeho profesí, jakožto vystudovaný bohemista se zabývá především literárním odkazem undergroundu, jeho podobami, proměnami, a to vše v patřičné hloubce a kvalitě. Pokud je to třeba, blíží se jeho pohled i kulturní sociologii, komparatistice – vždy jsou však výsledky jeho bádání podávány čtivě a krásnou češtinou. Machovec má naštěstí stále na mysli svého čtenáře, jímž spíše není akademik, ale zájemce o literaturu.

Machovec všechny texty – některé totiž vznikly již před nějakým časem – pro toto shrnující vydání znovu prošel, aktualizoval, doplnil novými informacemi, ale i potřebnými bibliografickými údaji, pokud šlo o přednášky prezentované na amerických univerzitách, přeložil je z angličtiny. A kromě toho je kniha doplněna zajímavými fotografiemi.

Těžko vybírat z mnoha témat, za pozornost rozhodně stojí Machovcův obsáhlý text o vpodstatě předchůdcích undergroundu, za něž Machovec, právem, považuje skupinu kolem samizdatové edice Půlnoc, tedy Egona Bondyho, Bohumila Hrabala, Vladimíra Boudníka, Iva Vodseďálka či Jany Krejcarové, to abychom uvedli ty nejznámější. Machovec se této skupině, fungující na přelomu 40. a 50. let, věnuje dlouhá léta, ostatně Bondymu a Vodseďálkovi uspořádal sebrané spisy, a na kvalitě jeho textu to je znát. Aby toho nebylo málo, v té samé eseji propojuje Půlnoc s okruhem kolem kapely Plastic People of the Universe, rámovaným lety 1969 až 1989. Již jen kvůli tomuto textu stojí za to Machovcovu knihu otevřít, najdeme zde ale další skvosty. Možná čtvrtina knihy je věnována různým aspektům tvorby a myšlení Egona Bondyho, pozoruhodné je také například zamyšlení nad apokalyptickými motivy v tvrobě undergroundu. Jistě objevný je pak text nazvaný Umělecké aspekty hudebníků českého undergroundu, v němž vyvrací zažitý – přitom naprosto mylný a zavádějící –, "ještě dlouho po roce 2000 převládající názor, že undergound, to byla v této zemi jen a jen nelíbivá, hlučná rocková hudba s texty obsahujícími pokud možno četné tzv. vulgarismy," a jako důkaz, že je tomu zcela jinak, uvádí jak literární, tak výtvarné, happeningové a další aktivity příslušníků undergroundu.

Přínosné je též připomínání těch tvůrců, kteří po sobě sice zanechali významné a často i pozoruhodné dílo, stále však stojí stranou zájmu jak nakladatelů, tak – následně, bohužel – i čtenářů. Máme teď na mysli stati, věnované Josefu Vondruškovi, pozoruhodnému básníkovi i prozaikovi, jinak též členovi kapely Umělá hmota, a také Milanu Kozelkovi, plodnému básníkovi i pilnému editorovi.

Mluvíme-li o těch známějších, zajímavá je esej věnovaná básnickým parafrázím Ivana Martina Jirouse, stejně jako zamyšlení věnované jeho textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození. A tak bychom mohli pokračovat...

Josef Rauvolf